„Dvořit se Condi“ se stává osobní záležitostí

Autorka článku ve svém rozhovoru zpovídá tvůrce historicky první hudební doku-tragi-komedie, která slouží k pobavení diváků, zároveň však nemilosrdně poukazuje na zločiny americké vlády, konkrétně bývalé ministryně zahraničních věcí, Condoleezzy Riceové. V úzkém vztahu se tu proplétá komické hledání životní lásky Condi hlavním hrdinou Devinem s hudební složkou a objektivním zachycením vzestupu i pádu jedné ženy.

Jestliže nám historie poslouží jako určité vodítko, pak se filmoví nadšenci ochotně vrhnou na kritické a teoretické uvažování nad filmem, který napadá divácká očekávání drzým a novátorským způsobem. Dvořit se Condi¹, film, jenž bezpochyby spadá do této skupiny a v kinech má premiéru 29. května², již teď vyvolává nadšené (i méně nadšené) odezvy u návštěvníků kina i filmových vědců. Je uváděn jako první hudební doku-tragi-komedie v historii filmu. Sleduje osud ctižádostivého hudebníka Devina Ratraye – proslul rolí Buzze v Sám doma (1990) – na jeho cestě za získáním srdce bývalé ministryně zahraničních věcí Spojených států amerických, Condoleezzy Riceové. Ratrayův příběh je neobvyklým prvkem v něčem, co je jinak střízlivou obžalobou působení Riceové v Bushově vládě. Režisér Sebastian Doggart (30 Days, Project Runway) však měl jasnou představu, když natáčel Dvořit se Condi, a sice „donutit diváky zpívat, smát se a křičet na Bushovu vládu.“ V mém rozhovoru s Doggartem, který bude následovat, režisér prozrazuje své důvody pro vytvoření nového žánru, stejně jako prvotní cíle filmu.

Pro Devina Ratraye i režiséra Doggarta byly ony bouřlivé měsíce, které předcházely a následovaly dokončení filmu, obdobím, jež vyžadovalo odhodlanost stran těch, kteří stáli za výrobou Dvořit se Condi, aby jej mohli udržet v procesu výroby a následně aby mohl být veřejně vysílán. Týden před plánovaným začátkem natáčení přišel štáb o finanční podporu společnosti Discovery; šlo o ránu, která je donutila film dokončit s velmi malým rozpočtem. Doggart se domnívá, že důvodem stažení financí byla Bushova vláda, a podle něj by se podobně dal vysvětlit i spor, který vedl ke zrušení promítání Dvořit se Condi Stanfordskou filmovou společností (SFS) v prosinci minulého roku. Podle Doggarta prezidentka SFS Kerry Mahuronová viděla film, velice se jí líbil a chtěla nechat Dvořit se Condi promítat 2. prosince 2008. Náhlé zrušení donutilo Doggarta uvědomit si, že ve hře byly i jiné síly; šlo o obvinění, které vyvolalo oficiální oznámení Mahuronové, v němž prohlašuje, že film byl zrušen, protože byl „špatně natočený“, „nudný“ a „nízké kvality.“

Zatímco Doggart stále tvrdí, že došlo k vážnému ohrožení práv prvního dodatku ústavy, jedna věc je jistá: ukázalo se, že využití formy hudební doku-tragi-komedie za účelem zpracování života a doby Condoleezzy Riceové bylo kontroverzní rozhodnutí. Dvořit se Condi svou dobu trvání dělí mezi rozhovory nejlepších životopisců Riceové ve stylu shodném s Frontline a dokumentování spolupráce Doggarta a Ratraye na cestě za „dobytím jejího srdce“ ve stylu shodném s Boratem (2006), což je přístup, v rámci něhož je divákům ukázáno množství animovaných hudebních videí „Love Disk“. Právě takový obsah filmu Mahuronová ze SFS považuje za nevhodný a uvádí to ve své formální odpovědi ohledně zrušeného promítání Dvořit se Condi. Nicméně film byl vřele přijat jinými. Doposud získal čtrnáct cen, jedny z posledních jsou za Nejlepší dokument, Nejlepší režii, Nejlepší píseň a Cenu diváků na Mezinárodním filmovém festivalu Treasure Coast, Zvláštní cenu poroty na Worldfestu v Houstonu a cenu za Nejlepší narativní celovečerní film na Mezinárodním filmovém festivalu White Sands. Byl nominován na cenu Zlatý Leonardo za nejlepší dokument na Mezinárodním filmovém festivalu v Miláně a v budoucnu se má objevit na více festivalech a projekcích.

Mravní ponaučení příběhu: Dvořit se Condi bude hrát na vaše nervy, ať už pro svou neortodoxní formu, nebo zneklidňující povahu působení Condoleezzy Riceové v Bushově vládě. Nehledě na to, jaký budete mít na film názor po jeho zhlédnutí, vidět ho prostě musíte. Jen si nezapomeňte udržet svůj kriticky smýšlející pohled a schopnost hovořit o vkusu tak racionálně, jak jen to bude možné.

STRANA A: Sebastian Doggart

AE: Vaše minulost je stejně různorodá jako film sám. Pracoval jste jako novinář poté, co jste získal titul ze sociálních a politických věd na King’s College univerzity Cambridge, a potom jako divadelní režisér a producent/režisér v televizi a filmu. Když vezmeme v úvahu, co všechno jste byl schopen do filmu přinést, co bylo vaším hlavním cílem pro tento dokument?

SD: Mám dva cíle. Prvním je poskytnout lidem informace o ženě, která změnila životy nás všech, která byla hlavně zodpovědná za to, jakou cestou se ubírala zahraniční politika Spojených států v letech 2001 – 2009; a posvítit si taky trochu na ženu, kterou média dostatečně neprozkoumala. Tato žena byla velice šikovná v pohybování se pod neustálým dohledem veřejnosti. Jednou řekla, „Chci odejít z úřadu, aniž by kdokoliv věděl, jakou pozici jsem měla v daných státních záležitostech“. Tento film se to snaží změnit a osvětlit a chceme, aby lidi poznali, kdo Condoleezza Riceová opravdu je a jaký její osoba měla dopad na svět. Druhým cílem je pobavit: je to komedie a muzikál a hudba a smích jsou nejlepší prostředky k tomu, aby byli lidi šťastní a pobavení a abychom je dostali do kina a přinesli jim radost, takže jsme tyto dvě věci chtěli udělat zároveň. Proto jsme vytvořili formu hudební doku-tragi-komedie.

Když čtu vaše výroky, zdá se mi, že hlavním důvodem pro natočení filmu byla touha podívat se veselým způsobem na úspěchy a nedostatky Bushovy vlády; jak toto vedlo k užití formy, kterou jste si nakonec pro film zvolili? Kdy přišel na scénu Devin?

Podíváte-li se na film jako Taxi na temnou stranu (2007), který vyhrál Oscara za nejlepší dokument v roce 2008, skoro nikdo na něj nešel. Z distribuce v kinech měl směšně malý příjem – ve stovkách tisíců dolarů. Lidi prostě nechtějí být deprimováni. Nechtějí jít do kina, kde se dozví, že naši vůdci jsou mučitelé a lháři a podvodníci a naši staří známí; chtějí se bavit. Zároveň jsme však nutně chtěli sdělit onen příběh.

Devin je ten nejkomičtější člověk, co znám, a do určité míry je známý kvůli roli Buzze ze Sám doma, ale podle mě je to nový John Candy, nový John Belushi. Objevili ho už tehdy, teď by ale měl být znovuobjeven. Je to neskutečně talentovaný komik a hudebník – zpívá všechny ty písně ve filmu a dvě z nich sám napsal. Je to taky můj kamarád… a zdá se být tou nejlepší volbou pro milovníka Condoleezzy Riceové, protože je naprosto rozdílný. Je mu 29; jí 54. On je běloch; ona černoška. On je neúspěšný hudebník; ona nejmocnější žena světa. On nemá moc dobrou formu a ona ji má dokonalou… Láska tak vše přemůže. Proto si myslím, že Devin je pro tuto roli ideální.

V producentské zprávě jste tvrdil, že Devinova cesta za Condoleezzou Riceovou byla srovnatelná s Boratovou honbou za Pamelou Andersonovou. Jak byste odpověděl zmateným divákům, kteří nevědí, zda brát Devinovu honbu za Condi jako skutečnost, nebo jako výmysl, který má filmu pomoci, aby byl přístupnější?

No, byl jsem v Cambridge se Sachou Baron Cohenem a viděl jsem Borata potom, co měl takový úspěch. Užil jsem si to od začátku do konce a popravdě Borata vidím spíše jako sociální dokument než jako komedii – zkoumá rasismus, náboženskou přetvářku a sociální netoleranci skrze komedii. Ve Dvořit se Condi je každý skutečný, dokonce i Devin. Jsou tam jeho skuteční rodiče, sám Devin hraje svoje vlastní role: jako dětská hvězda byl posedlý slávou. Jako volící Američan je fascinován Condoleezzou Riceovou. Každý v tom filmu – od Condiných přátel až k Brentu Scowcroftovi, od Bushe k Riceové – je sám sebou. Ve svém jádru je ten film dokumentem. Ověřili jsme si pravdivost všech zaznamenaných informací a ve filmu není žádný můj autorský voiceover jako režiséra – naši dotazovaní odborníci – jako Lawrence Wilkerson, velitel štábu Colin Powell – vypráví pravdivý příběh. Ve filmu máme její nejlepší životopisce: Marcuse Mabryho, Glenna Kesslera a Antonii Felixovou. Takže bych tento film ve své podstatě nazval dokumentem. Samozřejmě, že posunujeme hranici dokumentu a jeden z využitých způsobů je, že používáme Devinovu milostnou cestu jako takový novinářský nástroj. Jako je každý příběh nějakým způsobem rámován, my rámujeme ten náš milostným příběhem.

Ale fakta jsou fakta. Byla největší důvěrnicí prezidenta Bushe až do jeho odchodu z Bílého domu. Byla zodpovědná za obnovení kontraktu s Blackwater³. Neviděla znamení, která naznačovala, k čemu dojde 11. září; po 11. září lhala. Nařídila mučení a tím porušila zákon. Toto jsou důležitá novinářská fakta, která chceme, aby se dostala mezi lidi. Zároveň chceme tyto hořké pilulky osladit Devinovou komikou a jeho hudbou a díky tomu snad donutíme lidi, aby o tom skutečně přemýšleli. Tohle je první retrospektivní film o Bushově vládě a odráží zásadní dilema, kterému Amerika čelí: vyšetřujeme ony zločiny, které se odehrály? Nebo žijeme dál a začínáme odznova? Obamova vláda se trápí s touto otázkou odpovědnosti. Měli bychom tyto postavy – zvláště Riceovou, Rumsfelda, Cheneyho a Gonzalese, kteří nařídili mučení – brát za odpovědné a žalovat je za to, že vědomě porušili americké i mezinárodní právo, nebo bychom se měli posunout dál? A tuhle otázku film pokládá svému publiku.

Když jsem film viděla poprvé, měl na mě závratný vliv pro ten způsob, kterým napadáte žánrová očekávání a přinášíte něco neočekávaného a neznámého pravidelným divákům dokumentárního filmu. Teď když jste ho dokončil, jak podle vás Dvořit se Condi zapadá do filmové historie (vzhledem k tomu, že je jediný svého druhu) a oslovuje podle vás forma hudební doku-tragi-komedie potřebu nebo rostoucí žádost po hybridujících žánrech, aby se uspokojila nová generace návštěvníků kina?

Nerozbili jsme ten žánr jen kvůli tomu, abychom rozbili žánr. Natočil jsem hodně dokumentárních filmů a reality show, a pokud mám autorskou kontrolu, jako jsem měl nad tímto filmem, tak začnu s oním námětem jako s cestou, jak najít formu. Námětem je zde Condoleezza Riceová. Ze zkoumání toho, kým skutečně je, a z touhy povědět její příběh vzešel žánr hudební doku-tragi-komedie.

Je to muzikál, jelikož ona říká, že je nejšťastnější, nejvolnější a nejvíc sama sebou, když zpívá nebo hraje, nebo když hudbu poslouchá. Je to dokument v tom smyslu, že naši dotazovaní odborníci a archivní materiál jsou nádherným prostředkem k vyprávění příběhu; dokumentární formu jsme použili jak netradičním, tak i tradičním způsobem. Je to komedie, protože jak kdysi řekl Molière, když citoval Jeana de Santeuila, komedie ‚castigat ridendo mores.‘ Komedie trestá zvyky naší doby smíchem. A konečně je to tragédie, protože příběh Condoleezzy Riceové je faustovským příběhem nábožensky vychované ženy, která postupně podlehla svodům moci a která má nyní na rukou krev. Je to tragédie dobré ženy – ženy, jež mohla naplnit onu naději, ve kterou Rosa Parksová doufala pro vzdělané afro-američanky, jako je ona. Je to tragédie o koruptivním vlivu moci a narativně to sleduje žánrové tradice klasického faustovského filmu, jako jsou Červené střevíčky (1948), Sedmá pečeť (1957), Wall Street (1987), Ďáblův advokát (1997) a Traffic – nadvláda gangů (2000). Je to první hudební doku-tragi-komedie v historii filmu, ale na druhou stranu nešlo pouze o nahodilý výběr. Je to výsledek tří let zkoumání a pokusu vykreslit ji co možná nejpravdivěji.

STRANA B: Devin Ratray

Jakým způsobem vás režisér Sebastian Doggart kontaktoval, abyste hrál v jeho dokumentu, a jaká byla vaše první reakce? Váhal jste někdy ohledně vytvoření hudební doku-tragi-komedie o Riceové?

Samozřejmě, že jsem váhal, mírně řečeno. Když za mnou poprvé přišel s touto myšlenkou, tak jsem se trochu obával vyjít na veřejnost, jelikož šlo o moje a jeho jméno a protože jsme se chystali jít ven s tak neobvyklým příběhem a zhudebnit ho. Ta hudba vlastně byla důvodem, proč mě ta myšlenka přitahovala, protože ji to vymykalo od každé další doku-komedie, která měla být natočena, a k danému námětu to byl vskutku originální přístup. Samotná hudba byla podle mě vybrána z kategorie něčeho pozemského nebo podivného – no, zůstal bych rozhodně u toho podivného – ale ona ten film mohla udělat skutečnější v tom smyslu, že lidi se na to podívají a uvidí hudební čísla propojená s tímto podivným politickým milostným příběhem.

Film měl úspěch už na svém festivalovém turné a neustále získává pozornost novinářů ještě před svým uvedením. Na co by se měli diváci podle vás těšit?

Poradil bych jim, aby si udrželi otevřenou mysl, protože ať už budou mít na ten film jakékoliv názory nebo předem utvořené představy, tak vám garantuju, že dostanou něco jiného. Problém s naší poslední prezidentskou vládou a Condoleezzou Riceovou je ten, že každý na ni má buď takový, nebo jiný názor. A garantuju vám, že v tom filmu naleznete informace o této ženě, o kterých jste neměli ani ponětí, protože se toho o této politické postavě mnoho neví. Ve filmu budou přinejmenším malé kousky informací, jež překvapí jeho návštěvníka, bez ohledu na to, jak moc se zabývá politikou.

Na filmovém festivalu v Orlandu byl Dvořit se Condi zahajovacím filmem; vyhrál jste cenu za nejlepší herecký výkon a film sám sesbíral několik dalších cen. K tomu úspěchu vám gratuluji. Na druhou stranu, dostalo se vám i nějaké negativní odezvy na váš film?

No, není to film, který potěší každého. Pokouší se vykreslit zeširoka a objektivně politickou postavu. Nakonec ale rozhodně uvidíte, že ten film vytvořil pouze názor o paní Riceové. A to se ne každému bude líbit. Jsou lidi, kteří protestují proti tomu, jak jsme film natočili nebo jak jsme s ním zacházeli, a během natáčení jsme měli hodně problémů s lidmi, kteří byli součástí Bushovy vlády, kteří nechtěli, aby ten film vůbec vznikl. Aniž by ho viděli, mysleli si, že nemáme právo natočit film o tom, o čem jsme chtěli, a protože tohle neměli pod kontrolou, tak nás chtěli zastavit.

Ve filmu se jako hosté objeví Adrien Grenier a Jim Norton. Předvídal jste, že v dokumentu dojde k těmto setkáním už před začátkem natáčení, nebo jste je tam vložil v podobě medailonků jako takové příjemné překvapení během produkce?

Oba jsou moji přátelé; jsou to moji blízcí obchodní kolegové a kdoví co ještě. S Adrienem jsem chodil na střední a v pár věcech jsem s ním hrál. A Jim Norton je taky můj kamarád od té doby, co jsem dělal v New Yorku v rádiu. Oba dva ten námět zaujal a byli ochotni prokázat mi laskavost a objevit se v tom filmu a já jsem jim za to moc vděčný. Pro film byli ohromným přínosem.

Je v tom filmu nějaký okamžik nebo místo/událost, který pro vás byl obzvláště nezapomenutelný?

Když se lidi sešli na tu manifestaci před Bílým domem. Ve Washingtonu D. C. sněžilo a byla hrozná zima, až do toho sobotního rána, kdy jsme se probudili, abychom natočili tu manifestaci. Tehdy bylo 18°, slunečno a žádný vítr. A to bylo v půlce zimy. Bylo to trochu jako znamení [smích]. Veškerý komparz byl tvořen z lidí, co se prostě ten den ukázali u Bílého domu; lidí, kteří se jen procházeli sem a tam po Pennsylvania Avenue. Shromáždili jsme je a oni byli velice ochotní a nadšení nám s naším projektem pomoct. Kdyby ten den sněžilo, pršelo a bylo hrozné počasí, pochybuju, že bychom měli alespoň polovinu těch lidí. Brali jsme to jako znamení z vyšších míst, že ano, tenhle film se natočí a bude to vypadat dobře a ta manifestace nakonec vypadala skvěle.

Strašně mě bavilo zpívat a tančit s tím davem lidí za mnou. Je to první muzikál, který kdy byl natočen před Bílým domem, a my jsme tím způsobem vytvářeli dějiny, a tak to pro mě bylo neuvěřitelné, byl to vskutku můj nejoblíbenější okamžik. Řekl bych, že srdcem jsem opravdový showman. Užil jsem si to zpívání a tancování a volání na Condi, aby vyšla ven a dovolila mi ji odvést pryč.

Mám na vás dvě otázky zabalené do jedné jediné: co se bude dít dál s Dvořit se Condi a vaší propagací tohoto filmu, a za druhé, měl jste úspěšnou hereckou kariéru už od šesti let a také jako hudebník – na čem v současnosti pracujete?

Co se týče propagace filmu, tak to je převážně Sebastianova parketa. Já jsem od té doby natočil další filmy. Doufám, že ten film bude i nadále přijímán na filmových festivalech a skutečným cílem je, aby ho viděl nějaký významný distributor, koupil ho a udělal to, co distributoři dělají, kromě okrádání filmařů, a sice aby se dostal do rukou nějaké velké distribuční společnosti. Tohle Dvořit se Condi přeju. Myslím, že ten film za to stojí a že by měl pokračovat a měl by být vybírán. Čím víc lidí ho uvidí, tím se budou zvyšovat naše šance.

Co se týče mé kariéry, tak se stále zabývám hudbou. Někdy později v tomto roce budu natáčet sólové album a letos bude mít také premiéru několik mých filmů. Chystám se na jih do Austinu na Southwest Festival, kde mě uvidíte v mé první roli v nekomediálním dokumentu, který se jmenuje The 2 Bobs (2009), a 25. září se také objevím vedle Bruce Willise v jeho sci-fi akčním thrilleru Náhradníci (2009).

Je ještě něco, co jsme neřekli, co byste chtěl, aby diváci věděli?

Jistě, je toho hodně. Jsem neskutečně dobře vypadající, 185 cm vysoký muž.

Poznámka autorky: Pro více informací o Dvoření se Condi navštivte, prosím, www.courtingcondi.com. Informace o filmu najdete také na YouTube, Facebooku, MySpace, Twitteru a dalších.

Informace o autorce

Alexandra Elfnerová v současnosti studuje na Univerzitě Severní Karolíny ve Wilmingtonu obory Filmová věda a Filozofie a náboženství.

Přeložila Barbora Greplová

 

Původní text:

ELFNER, Alexandra. “Courting Condi“ Gets Personal: An Interview with Sebastian Doggart and Devin Ratray. Film International [online]. [cit. 2009-09-25]. Dostupný z WWW: <http://www.filmint.nu/?q=node/153>.

 

Podívejte se na oficiální trailer filmu:

http://www.youtube.com/watch?v=W_0_kmEl060

1 Nejde o oficiální název, jelikož film ještě nebyl uveden v české distribuci.

2 Premiéra v Chicagu.