Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Život bez scénáře

Život bez scénáře

RECENZE: Bratři Bloomovi (režie: Rian Johnson, 2009) – MILAN HAIN –

Po úspěšném nízkorozpočtovém neo-noiru Zmizení natočil americký režisér a scenárista Rian Johnson Bratry Bloomovy, rozporuplně přijatý snímek o trojici podvodníků, kteří si jako další (a poslední) oběť vyhlídnou bohatou pianistku-epileptičku. Ta však, k překvapení všech, touží po dobrodružném životě mimo zákon.

 

Režisér Rian Johnson debutoval v roce 2005 temným nízkorozpočtovým (stál půl milionu dolarů) neo-noirem ze středoškolského prostředí Zmizení. V době, kdy se američtí tvůrci (a nejen oni) stále ještě snažili svézt na vlně teen komedií iniciované filmem Prci, prci, prcičky (1999), se Johnson vydal zcela opačnou cestou – školní prostředí využil k tomu, aby natočil velmi vážný snímek plný beznaděje a existenciální úzkosti. Tísnivou atmosféru a pocit bezvýchodnosti navozuje pečlivou volbou formálních prostředků – obraz stylizuje do chladných odstínů, využívá minimalistický hudební doprovod, zpomalené záběry a úsporné herectví. Do vyprávěcí struktury je chytře zakomponován flashforward, který hned zpočátku navozuje dojem osudovosti a nezvratitelnosti událostí. Johnsonova autorská vize (sám napsal i scénář) je patrná zejména v důslednosti, s jakou aplikuje narativní stereotypy spojované s klasickým filmem noir a hard-boiled romány na vyprávění o dospívajících středoškolácích (pátrání po zmizelé osobě vedené zarputilým hlavním hrdinou; zalidněnost postavami a jejich nejasné motivace; boss místního dealerského gangu s fyzickým handicapem; krásná, ale zrádná femme fatale).

Na první pohled se může zdát, že Johnsonův druhý celovečerní snímek, Bratři Bloomovi, nemůže být od skromného a střídmě natočeného debutu vzdálenější. Film se natáčel se čtyřicetinásobně větším rozpočtem v několika evropských lokacích (Česká republika, Srbsko, Rumunsko, Černá Hora); do hlavních rolí byly obsazeny současné herecké hvězdy Adrien Brody, Rachel Weisz a Mark Ruffalo; režisér a scenárista v jedné osobě ve snímku kombinuje absurdní humor ve stylu tvorby Wese Andersona se subžánrem „podvodnického filmu“; příběh obsahuje například výbuch části Pražského hradu a automobilovou honičku s ruskými mafiány. Zdání však v tomto případě (alespoň částečně) klame. Rozpočet dvaceti milionů dolarů je v porovnání s průměrnou hollywoodskou produkcí směšně nízký a fakt, že se Johnsonovi podařilo za takovou sumu natočit film působící třikrát nebo čtyřikrát dráž, si zaslouží obdiv. Rachel Weisz a Adrien Brody, i přes oscarová ocenění, nepatří mezi kasovní jistoty a často se pouštějí do riskantních projektů.1 Honiček a výbuchů (i navzdory přítomnosti postavy japonské specialistky na exploze) je málo, Johnson je uplatňuje pouze v momentech, kdy je vyprávění vyžaduje. O žádných blockbusterových ambicích tak nemůže být řeč.

Bratři Bloomovi se řadí do bohaté tradice filmů o tzv. con artists, podvodnících, kteří zneužívají důvěru pečlivě vytipovaných obětí (český ekvivalent, který by dokázal přesně vystihnout podstatu termínu, bohužel neexistuje). Za všechny jmenujme slavný Podraz, Švindlíře Stephena Frearse nebo tvorbu scenáristy a režiséra Davida Mameta (nejlepším příkladem je hned jeho režijní debut House of Games z roku 1987). Slovo artist (tzn. umělec, člověk vynikající určitou dovedností) je v tomto případě velmi důležité. V Johnsonově filmu není podfuk brán jako něco nekalého; je to dovednost, umění, k jehož provozování je potřeba zvláštní talent – vyprávět příběh a zároveň v něm sehrát danou roli. Ostatně, sami bratři Bloomovi touží po dokonalém podvodu, který přinese všem zúčastněným (i obětem) to, po čem touží. Cílem podfuku je tak paradoxně konat dobro. V Bratrech Bloomových je svět podvodníků spojen s jakousi retronáladou, nostalgií po době dávno minulé, kterou můžeme rovněž brát jako poctu klasickým hollywoodským filmům (už zmiňovaný Podraz, Trouble in Paradise Ernsta Lubitsche nebo Donenova Šaráda). Projevuje se ve způsobu oblékání (Bloomovi si za všech okolností zachovávají vzhled gentlemanů – klobouky, saka), dopravy (loď, vlak), dorozumívání (telegram; podiv nad tím, že Bang Bang, specialistka na výbušniny, vlastní mobilní telefon) a hlavně ve vykonávání podfuků samotných, které nejsou založeny na násilí či zvládnutí moderní techniky, ale naopak spoléhají na umění vyprávět a přesně se držet plánu a své role. Retronálada společně s různými historickými dějišti (honosné sídlo v New Jersey, Pražský hrad a Karlův most v Praze, muzeum v Petrohradu) může často zastřít fakt, že se příběh odehrává v současnosti.2

Mnoho recenzentů a návštěvníků kin Bratrům Bloomovým vyčítá, že jako podvodnický film selhávají, protože jsou předvídatelní a každý trochu zkušený divák nutně musí být o krok před postavami.3 Je pravda, že například díla Davida Mameta (na kterého Johnson odkazuje mimo jiné angažováním herce Rickyho Jaye, který propůjčil hlas vypravěči) se skutečně snaží hrát s divákem jakousi hru a „přechytračit“ ho, navrstvit na sebe několik podfuků tak, aby finální odhalení bylo překvapivé a zároveň neodporovalo logice. Johnson, ačkoliv se pohybuje v mantinelech stejného subžánru, však podle mého názoru usiluje o něco jiného. Nejde mu o to diváka šokovat pointou ani ohromit vlastní vynalézavostí, jeho film funguje spíše jako úvaha nad tenkou hranicí mezi realitou a fikcí, mezi spontánně se odvíjejícím životem (unwritten life, po kterém touží Bloom) a předem napsaným scénářem (který připravuje Stephen). Závěrečná sekvence se příznačně odehrává na divadelním jevišti, kde tradičně dochází k prolnutí skutečnosti (herci hrají v reálném okamžiku, tady a teď) a fikce (odříkávají předem daný text). Podobně i v Bratrech Bloomových dojde k promísení reality a iluze – Stephen sice provede svůj poslední podfuk (lež bratrovi), jeho smrt je však tentokrát – na rozdíl od těch dřívějších, fingovaných – skutečná (krev na Bloomově rukávu do půl hodiny zhnědne). Každý příběh (ve filmu, v literatuře, jako součást podvodu) má v sobě kus skutečnosti a každá skutečnost je částečně fikce.

Z předchozích dvou odstavců se může zdát, že se Bratři Bloomovi berou až příliš vážně. Je tomu však přesně naopak. Johnsonovo zamyšlení nad rolí fikce v našem životě (a naopak rolí života ve fikci) dostalo podobu chytré komedie se zábavnými a trochu potrhlými dialogy, funkčně užitými flashbacky a flashforwardy, odkazy na dějiny filmu a literatury (bratři Marxovi, Melville, Dostojevskij), příjemnými hereckými výkony a několika invenčně natočenými a svěžími scénami (týkají se hlavně ženských postav). Podle návštěvnosti v amerických i našich kinech se však zdá, že Johnsonovu poetiku dokáže ocenit jen málokdo.

 


The Brothers Bloom

Režie: Rian Johnson

Scénář: Rian Johnson

Kamera: Steve Yedlin

Hudba: Nathan Johnson

Střih: Gabriel Wrye

Hrají: Adrien Brody, Mark Ruffalo, Rachel Weisz, Rinko Kikuchi, Robbie Coltrane, Maximilian Schell, Ricky Jay a další

USA, 2009, 114 min.

 

CZ premiéra: 15. října 2009

1 Což dokazují i Bratři Bloomovi, kteří finančně zcela propadli. Do vedlejší role Diamantového psa byl obsazen další oscarový laureát Maximilian Schell.

2 Z nostalgické nálady jsme čas do času, téměř v pravidelných intervalech, vytrženi – nápadným graffiti na stěně, moderním automobilem apod.

3 Viz zahraniční recenze (http://us.imdb.com/title/tt0844286/externalreviews) nebo komentáře na CSFD (http://www.csfd.cz/film/230686-bratri-bloomovi-brothers-bloom-the/).

 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Milan Hain
Počet článků : 127

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru