Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » …a co bylo potom?

…a co bylo potom?

REFLEXE: Seminář archivního filmu – JAN HRDINA –

Letošní ročník Semináře archivního filmu který se konal 23. 4. – 26. 4. v Uherském Hradišti, proběhl v duchu šedesátých let. Jeho organizátoři se totiž zaměřili na filmovou tvorbu z tohoto revolučního období. Proto zvolili název Deziluze z utopie s podtitulem Konec šedesátých a co bylo potom.

 

Z dramaturgického hlediska šlo o šťastnou volbu na rozdíl od předchozích ročníků, které byly monotematicky zaměřeny na kinematografie jednotlivých států (Španělsko, Němeco, Švédsko). V důsledku toho mohl divák vidět mnohé zajímavé filmy vztahující se k jednotlivým kinematografiím, ovšem bez časového zakotvení a vědomí dobového kontextu.

Hlavním tématem semináře archivního filmu se tak stala politika.Nejprve v kolekci snímků uvedených pod souhrnným názvem Deziluze z utopie byli revidovány naivní ideály pařížského máje. Nejlépe je odhalil Jean Eustache ve své sarkastické Mamince a děvce, Phillip Garrell v Pravidelných milencích nebo Roman Goupil se svým poněkud nostalgickým pohledem na přítele revolucionáře ve filmu Zemřít ve třiceti.

V opozici k předchozímu výběru stála sekce Politická revoluce roku 1968, jež zkoumala příčiny vzestupu revolučních sil a jejich často kontroverzní povahu. Tu by bylo možné rozdělit do dvou skupin. První slučovala filmy, které otevřeně reagovali na vývoj v roce 1968. Mezi takovéto filmaře patřil i Jean-Luc Godard, který ve spolupráci s Jean- Pierre Gorinem, natočil filmy Číňanka, Víkend a Všechno je v pořádku, jež byly ostře politicky vyhroceny a otevřeně sympatizovali s maoismem. Právě posledně jmenovaný snímek jako zástupce tohoto Godardova období byl letos promítán. Druhá linie sledovala revolucionářské skupiny z nichž se posléze vyvinuly teroristické jednotky. Reprezentovali ji filmy Baader Meinhoff komplex, Divoký život Uschi Obermayerové nebo kultovní Rudé slunce. Tyto tři tituly zároveň zobrazovali určité svědectví o první generaci RAF v Německu.

Mezi výrazné a silně akcentované události však patřil i konflikt ve Vietnamu. Následné Trauma vietnamské války se vyznačovalo nejen odporem k bojovým akcím, ale také skepsí vůči armádě a společnosti jako celku, protože nebyla schopná rozpoznat důsledky vojenské invaze. Téma pak zarezonovalo i v proměňující se americké kinematografii. Asi nejsilněji se tato tendence projevila ve snímcích Lovec jelenů Michaela Cimina a Hosté Elii Kazana, v nichž je zdůrazněna proměna typologie hlavních hrdinů oproti klasickému žánrovému hollywoodskému filmu. Jejich postavy – veteráni vracející se z boje – jsou pojímány nejednoznačně, ambivalentně. Je v nich ukázán rozpor mezi původní „převálečnou“ a novou, válkou zdeformovanou identitou.

Poslední blok této politické tématiky byl pojmenován Československý osmašedesátý. Je zajímavé, že ačkoli se seminář mohl primárně zaměřit pouze na tuto oblast, dramaturgové zvolili postup opačný a sekci učinili minoritní. Přestože rozsahem nevelká uvedla snímky pro dané období netypické či málo známé (apokaliptická vize Evalda Schorma Den sedmý osmá noc nebo dokumentární esej Karla Vachka Spřízněni volbou). Za ojedinělý počin pak lze považovat uvedení krátkometrážních „trezorových“ filmů jako Nezvaný host Vlastimila Venclíka a Zmatek Evalda Schorma.

Specifická pozornost byla věnovaná kinematografii USA. Nejprve v tématu Summer of love bylo zohledněno hnutí hippies („make love, not war“) a jejich a jejich propojení s rockovou scénou, které nejlépe charakterizovaly snímky Tommy kontroverzního režiséra Kena Russella podle rockové opery skupiny The Who a Across the Universe v režii Julie Taymorové, což je postmoderní muzikál založený na písních Beatles.

Sexuální revoluce pak rozvíjí výše uvedené motivy. Dívka na motocyklu je zářným příkladem propojení sexuality s postupy žánru road movie. Zohledňován je motiv svobody – jak sexuální, tak v obecném smyslu slova. Film je však zajímavý i z jiných hledisek. Režisérem byl Jack Cardiff, dlouholetý kameraman, držitel Oscara za Červené střevíčky. V hlavní roli se představila „heroinová princezna“ a „múza Micka Jaggera“ Marianne Faithfullová. Snímek také propojuje typické prvky road movie (svoboda, volnost) s rovinou fetišistické sexuality (kombinéza, fetišizace motorky).

On the road pak představovalo kolekcí s výrazným motivem cesty, v jejímž rámci byla uvedena legendární díla Bezstarostní jízda či Dvouproudá asfaltka. Oba snímky jsou označovány za prototypy žánru road movie. Vyznačují se glorifikací svobody a alternativního způsobu života. Filmy z této kategorie byly cíleny na mládež, obsahovaly motivy generační revolty či motorek jako symbolů svobody. Hrdiny filmů jsou vydědenci žijících v malých uzavřených komunitách. Většina road movie navíc končí bezútěšně, protože hrdinové jsou často potrestáni společností za svou odlišnost (vyloučení, smrt) nebo je jejich rebelie nefunkční . Do této koncepce pak příliš nezapadal film německého režiséra Volkera Schlöndorffa Vražda a zabití, jež lze spíše označit za černou komedii.

Jedním z nejzajímavějších počinů letošního ročníku bylo zařazení série filmů pod názvem Itálie kontestátorská. Italská kinematografie se vyvíjela odlišně od zbytku Evropy. Filmy se primárně zabývaly sociálně – politickými problémy, přičemž za nejlepší řešení bylo považováno marxistické vidění světa. V šedesátých letech se začala množit politicky angažovaná tvorba. Z politicky aktivních umělců jmenujme např. Faenza, Pasoliniho a další. Hlavní hrdina je často vykreslen jako člen rodiny z vyšších společenských kruhů, který sympatizuje s proletariátem. Mezi radikální kritiky italské buržoazie patřili hlavně Bertolucci, Bellocchio a Samperi, jejichž nejznámější díla (Bellocchiův šokující debut Pěsti v kapsách, Samperiho Děkuji, tetičko a Bertollucciho Před revolucí) uvedena v rámci semináře.

Zvláštní kapitolu bych pak věnoval hostům.V první řadě bych jmenoval režiséra Michaela Sarneho, jehož tvorbu svět znovu začíná objevovat. Jeho první film Joanna, který byl kritikou i diváky přijat velice příznivě, navzdory relativně nízkému rozpočtu, mu umožnil natočit snímek Myra Breckinridge. Tento film, ač byl byl obsazen největšími hvězdami (Mae West, Raquel Welch, John Huston) a stál mnoho milionů dolarů , totálně propadl. Oba snímky přitom byly v mnoha ohledech inovativní. Například střihové pojetí, jakkoli navazovalo na dynamiku Richarda Lestera byl obohacen o několik ozvláštňujících postupů. Projekce pak byly doplněny komentářem renomovaného britského filmového kritika a dramaturga Phillipa Bergsona.

Přehlídku navštívil také Jim Haynes. Jeho účast byla spojena se sekcí sexuální revoluce šedesátých let. Ve své době byl vnímán především jako zakladatel prvního literárního festivalu na světě, který se konal v Edinburgu, podílel se ovšem také na vzniku kultovní erotické revue Suck a sám stál za uspořádáním prvního erotického filmového festivalu Wet Dream Film Festival.

Jako každoročně i letos byl Seminář archivního filmu provázen mnoha doprovodnými akcemi.Mezi nejzajímavější patřili především kinolektoráty Vladimíra Hendricha a Michala Málka. U Michala Málka byla navíc ojedinělá možnost shlédnout v našich končinách téměř neznámý film Medium Cool, který nezvykle propojoval dokumentárnost (ruční kamera, využívání archivních záběrů) s narativní linií. Co se týče hudby, tak bych vyzdvihl především koncert irské skupiny The Walls s Lucií Redlovou nebo kapely Živé květy.

Závěrem bych chtěl říci, že tomuto festivalu mohu vážněji vytknout pouze jednu věc – nepříliš zvládnutou propagaci, která měla za následek malý počet návštěvníků, což je u tak zajímavé akce velká škoda.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 17

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru