Animace v televizním zpravodajství − Funkce a úloha animace ve zpravodajské relaci

Úloha animace v televizním zpravodajství za poslední rok významně stoupá. Už nestačí situaci popsat a ukázat stav věcí po referované události. Je třeba událost samu vizuálně re-konstruovat a postavit diváka do pozice voyeura, aby „reálně“ mohla existovat.

Televizní zpravodajství bývá jedním z nejsledovanějších žánrů a relací na televizní obrazovce kdekoli na světě. Potřeba informovanosti dnešního člověka tzv. západní kultury je stále intenzivnější. Informace sama je kapitálem s nedozírnou cenou. Existují oblasti, kde jsou právě média takřka jediným informačním zdrojem, který je divákovi dostupný. Realita konstruovaná ve zpravodajství se stává a priori realitou pro čtenáře, posluchače a diváka. Animace je jedním z prostředků konstruování, udržování a dokreslování sociální reality na televizních obrazovkách.

Objektivita, narcismus a realita v televizním zpravodajství

Mýtus o Narcisovi, který se zamiloval do svého odrazu, přesáhl již dávno oblast mytologie a kromě psychologie a psychiatrie se s ním můžeme setkat také u teorií společnosti, konkrétně u výkladu současné kultury západního světa. Christopher Lash pracuje s teorií narcistní kultury. Navazuje na Freuda a koncept narcistní osobnosti a aplikuje některé jeho závěry na pozdně-moderní společnost a její kulturu. Obzvláště pro oblast médií platí mechanická reprodukce kultury. Dnešní společnost je společností spektáklu. Lash mluví o tzv. bujení vizuálních a audiálních obrazů. Tyto obrazy a zvuky uvězňují naši zkušenost, což samu zkušenost nutně mění. Realita sama se stále více jeví jako to, co je zobrazováno na televizní obrazovce. Reálnou zkušenost nahrazuje zkušenost zprostředkovaná a medializovaná. Vizuální zachycení reality dává divákovi pocit realističnosti jeho života a napomáhá konstruovat osobní historii člověka.

Po vzniku písma a nástupu tištěného média (od knihy po novinová periodika) byla realita zprostředkována a konstruována psaným a mluveným slovem. Ve třicátých letech 20. století se se vznikem rozhlasu posílil status slova mluveného. V éře nacistického Německa bylo mluvené slovo dokonce povyšováno nad tištěné v domnění, že je méně manipulovatelné a tudíž komunikuje onu realitu, která byla a často je i dnes ztotožňována s hodnotami „pravdivosti“, „přesnosti“ a „správnosti“. Od nástupu televize v 50. letech 20. století zahajuje svoji nadvládu obraz. Neznamená to, že by již slovo psané a mluvené nezobrazovalo realitu. Jazyk jako takový je klíčovým nástrojem socializace člověka a konstrukce sociální reality, která je vnímána jako realita a priori daná. Nicméně, již koncem 20. století se význam obrazu značně posílil a v současné době zejména ve světě médií znamená chtít zprostředkovat realitu muset ukázat obraz, ať už statický v podobě fotografie, nebo pohyblivý v podobě filmového záznamu.

Jedním ze základních požadavků zpravodajství je objektivita. Přestože s tímto pojmem pracují nejen mediální oblasti a přestože je považována za klíčovou hodnotu téměř všech kulturních produktů, které sami sebe považují za „skutečné“, „pravdivé“ a „reálné“, tedy existující a vycházející z (a priori) reality, jedná se o ideální formu, která nemůže být nikdy naplněna. Lze se jí pouze do určité míry přiblížit. Objektivita prostě neexistuje, z čehož vyplývá následující tvrzení, vše je ve větší či menší míře subjektivní. Od tzv. objektivních empirických vědeckých výzkumů až po interpretace uměleckých děl. Jestliže tedy zpravodajství pracuje s požadavkem objektivity, která má tak či onak subjektivní povahu, realita, kterou vytváří – konstruuje, je subjektivní. Neodpovídá tedy „skutečné“ realitě, ale realitě tzv. sociální, která je vytvářena společností a jejími členy a tudíž také médii samotnými.
Existují ale prostředky, kterými se status objektivity posiluje a „zreálňuje“. Nejen ve zpravodajství jsou dílčími faktory faktičnost a nestrannost. Faktičnost pracuje s kategoriemi pravdy, informativnosti a relevance. Hlavními faktory nestrannosti jsou vyváženost a neutralita. (Nejen) mediální výchovou nepoznamenaný divák, čtenář, posluchač… má často dojem, že právě obraz je tím prostředkem, který tyto faktory naplňuje. Fotografie nebo filmový záznam, obzvláště v případě tzv. živých přenosů, přece nelže. Co vidíme, zejména pokud je to teď a tady, je pokládáno ve všech směrech za tzv. reálné a pravdivé, ačkoli obraz (pohyblivý i statický) je stejně manipulovatelný jako psané nebo mluvené slovo. Jinými slovy, vidět znamená věřit!

Animace jako zdůraznění reality

Médiím dnes dominuje obraz. Je takřka nutností podpořit mluvené a psané slovo nějakou obrazovou složkou. Když není dostupná zpravodajská nebo ilustrační fotografie, využívá se alespoň možnosti grafického znázornění nebo kresby (případně karikatury). V případě televizního sdělení je absence živého záznamu nahrazována ilustračními záběry nebo záběry uměle konstruovanými po skončení natáčené akce. Pokud jsou nedostupné tyto prostředky nebo je usouzeno, že jsou nedostačující, nastoupí ke slovu animace. Zejména v posledním cca roce roste podíl užití animace v televizních zprávách, v českém mediálním prostoru obzvláště u televize Nova. Animace funguje jako prostředek naplnění objektivity, byť s ní má pramálo společného. Zpravidla je užívána jako ilustrační materiál, který má divákovi vysvětlit, jak došlo k nějaké události. Dochází tak k naplnění informační a deskriptivní funkce. Událost je znovu schematicky re-prezentována na televizní obrazovce a ačkoli jde převážně o jednoduchou formu animace, je paradoxně vnímána „realističtěji“ než „pouhé“ mluvené slovo. Často dochází k situacím, kdy moderátor/ka ohlásí zprávu o autonehodě a následná reportáž sestává z dodatečných informací o události, jejím podrobném popisu, informacích o zraněných a komentářích svědků, které jsou doplněny ilustračními záběry zmačkaného plechu. Problém ale nastává tehdy, když není nehoda zachycena tzv. live, což není téměř nikdy. Trendem posledního roku se stalo nahrazovat nejen živý záznam, ale taktéž videozáznamy ilustrační, ilustrační animací. Animace sama tak přebírá „odpovědnost“ audiovizuálního videozáznamu a simuluje „realističnost“ a „aktuálnost“ dané akce. Nehoda se odehrává před očima diváka v reálném čase a prostoru, a dochází tak zároveň k jeho vtažení do mediálního sdělení a jeho až voyeurské participaci na události. Animace tak napomáhá konstruovat událost v jiném časoprostoru, než se původně odehrála a zprostředkovává divákovi mediovanou zkušenost s (v našem případě) autonehodou.

Ačkoli by se mohlo zdát, že animace je daleko přesnějším záznamem reality, v případě televizního zpravodajství, kdy je doplněna nebo předznamenána mluveným slovem, tedy vysvětlením následně zobrazené události, se jedná o zcela redundantní informaci, která existuje pouze, aby byla prezentována. Už samo audiální popsání autonehody stačí k tomu, aby si divák udělal představu o tom, jak taková autonehoda probíhá. Sdělení je za pomoci animace maximálně zjednodušeno a snadněji recipováno než neobrazový záznam. Výrazně se omezuje možnost interpretace poskytnuté informace a je zcela posíleno preferované sdělení předkládané redakcí. Znovu je zde tedy nasnadě poznamenat, že vidět znamená věřit, byť vidět se v některých případech jeví jako zcela nadbytečný akt.

Zdroje

Berger, Peter, L., Luckmann, Thomas. Sociální konstrukce reality. CDK. Brno 1999.
Lasch, Christopher. The Narcistic Personality of Our Time. In: The Culture of
Narcisism. 1979. W. W. Northon.
McQuail, Denis: Úvod do teorie masové komunikace. Portál. Praha 1999.
Lembo, Ron. Thinking through television. Cambridge Univerzity Press. Cambridge 2003.
Mirzoeff, N. An Introduction to Visual Culture. Routledge. New York 1999.