Český filmový Disneyland

RECENZE: Hodinu nevíš (režie: Dan Svátek) – JAKUB GANTNER –

I poslední letní pouťové atrakce pomalu opouštějí svá putovní místa a míří k přezimování. Pokud jste tedy během volna nestihli navštívit pouť, pak se vám otevírá jedinečná příležitost si letní deficit vynahradit v kině zhlédnutím filmu Hodinu nevíš. Zvláště ti, kdož v záplavě houpajících gondol, centrifug a dračích horských drah vyhledávají atrakci zvanou dům hrůzy, budou nadšeni. Nutno přiznat, že filmová alternace má trochu odlišná stanoviště, jež se svým strašidelným vláčkem míjíte, ale v celkovém vyznění se dojmy překryjí. Směsice prvoplánového strachu z uříznutých hlav, které vám dýchnou do zátylku, s pobaveností, kterou stimuluje uměle zaranžované netopýří tělo, se shoduje s pocitem po skončení českého filmu. Jakým elementům snímku Hodinu nevíš se podobají dílčí bizarnosti domu hrůzy, bude obsahem následujících řádků. Tak se tedy příjemně usaďte, odevzdejte žeton pánovi s tlustým zlatým řetězem a nechte se příjemně vystrašit.

Inspirační zdroj námětu filmu sestává ze dvou linií. Jedna je zastoupena v podobě nadmíru medializovaného případu nemocničního nebo též heparinového vraha Petra Zelenky, jenž byl odsouzený za osm spáchaných vražd v havlíčkobrodské nemocnici. Druhou linií tvoří kniha doktora psychologie Miroslava Skačániho Vraždy ze závisti. Skačáni je spolu s režisérem filmu Danem Svátkem autorem scénáře.

Vyčítat skupině kalkulujících lidí zvané Public relations, že se urputně snažila vydělat na tematické příbuznosti skutečné události s fiktivním příběhem, jenž se v žádném případě nepokouší o sumarizaci či analýzu událostí v havlíčkobrodské nemocnici, by bylo vůči ostatním, jež podobné finesy zkoušejí, nekorektní. Poznamenejme pouze, že mediálně – tematický hyenismus zasáhl český film. Raději pro vysvětlenou ještě větičku. Tvůrčí legitimnost přizpůsobit si fakta a dokonce vytvořit zcela fiktivní příběh, není nikterak závadná, ovšem využívat pro její zviditelnění tragické události a parazitovat na ní, je zavrženíhodné.

Věnujme se však světu, jenž režisér se svým týmem stvořil. Svět příběhu má totiž prazvláštní schémata a odlišnosti od naší žité praxe, že nestačí, než se nevěřícně dívat. Pokud tvůrci chtěli vytvořit zcela autonomní svět, v němž odraz naší reality není podstatný a nemá význam – kupříkladu svět snu, který se řídí vlastními pravidly – pak se jim záměr vydařil. Pakliže se však pokoušeli (a jsou pro to pádné důkazy) vytvořit na základě námi známých reálií svět příběhu, pak neodhadli míru divácké naivnosti; podobně jako dekoratér béčkového domu hrůzy.

Za příklad postačí několik poznámek o ději: hlavní postava se jménem Hynek (Václav Jiráček) se snaží udělat zkoušky na medicínu. My jsme přítomni jeho ústnímu pohovoru, při němž několikačlenná porota zkoušejících rozhodne o Hynkově neúspěchu. Hynek se však touhy býti lékařem nevzdává a kompenzuje ji místem sanitáře v blíže nespecifikované nemocnici. Božskou (tedy scenáristickou) náhodou se ocitá na oddělení, jehož primářem je předseda zkoušející poroty a hlavním lékařem její další člen. Přímočařejší oslí dějový můstek snad těžko vyhledat. Dále je nesmyslné, jak člověk medicínsky nevyškolený dokáže bravurně namíchat příslušné léky a okamžitě po podání injekce způsobit pacientovu smrt. Výčet těchto nepřesností může být špatně vyložen, pokud bychom nechápali, že tvůrce si může s postavou i s imaginárním světem dělat prakticky co chce. Odkazuje-li se však na realitu, měl by ji alespoň ve svém základu zachovat, jinak se mu z psychologického thrilleru stane parodie.

Pokud bychom chtěli hledat na tomto filmovém domu hrůzy skutečně ty největší nonsensy, našli bychom je v nepromyšlené dějovosti a motivaci postav. Zůstaňme u hlavní postavy Hynka, abychom si povšimli, jak se jeho konání mění, aniž by našlo opodstatnění. Svoji první vraždu spáchá po nátlaku jednoho z pacientů, jenž ho přemlouvá k eutanazii. Hynek se pacientovi podvolí a domnívá se, že daný skutek nebyl špatný. Od zdravotní sestry se ovšem dovídá o pacientově nechuti zemřít. O smrt si totiž říkal každému druhému v rámci „pacientské nemocniční hantýrky“. Hynek je nyní svým činem frustrován, neboť si uvědomuje, že zabil člověka, jenž se ze života těšil. Prozatím by na dějovosti a motivaci nebylo nic nevhodného, kdyby film skončil, ovšem jsme teprve na začátku.

Druhou a další vraždy, které Hynek spáchá, se od první odlišují v motivaci jednání, neboť Hynek začne zničehonic systematicky zabíjet pacienty lékaře, jenž mu (jak se Hynek domnívá) ukřivdil. Nabízí se hned několik otázek znějících takto: Proč hlavní hrdina změnil způsob uvažování? Jestliže zabil první osobu z milosti, proč ostatní vraždí, aby uškodil lékaři? Jestliže byl z první vraždy frustrován, proč vraždí dál? Atd. Ani na jednu otázku film nedokáže odpovědět. Interpretovat si daný průběh můžeme různě; kupříkladu po prvním zločinu se v Hynkovi vzedmul psychopatický chtíč vraždit, který při dalších vraždách ukájí. Námitka na tuto hypotézu ale zní: pakliže by Hynek toužil pudově zabíjet, nejspíše by mu bylo dosti jedno, které pacienty vraždí.

Možných interpretací je více, vlastně bezpočet, protože film s nimi nepočítá a nepřipouští větší diváckou pozornost nežli pouhé dívání se, což je podstatný rozdíl ve srovnání s filmy vydařenými a scenáristicky propracovanými.[1]

Samostatnou kapitolou neinovativnosti zůstává hudba, o niž se postaral, dnes již velmi známý filmový skladatel, Varhan Orchestrovič Bauer. Jestliže obecným vzorcem celého filmu je přímočarost, která má působit na povrchní stránku vnímavosti – tedy intelekt je smeten naivní emocionalitou – hudba není výjimkou. Ještě by nevadilo, že se Bauer nikterak nesnažil zařadit do žánrového snímku ten typ hudby, který je nejfrekventovanější (psychologický thriller – temný kostelní zpěv, mollové tóny apod.), ovšem jeho nadužívání je nesmyslné. Proč v každém vyhroceném okamžiku, kdy po „nitru hlavního hrdiny sahají osidla zla“, zazní s pravidelností švýcarských hodinek temná variace? Že by hudba plnila některou ze svých filmových funkcí (kupříkladu: podtrhovala význam obrazu, rozšiřovala ho, nebo stála v opozici), o tom nelze mluvit. Snad vytrhává ze spánku ty, kdož při sledování zamhouřili víčka a zároveň je poučuje, že právě teď by se měli bát.

Bude lepší strašidelný vláček pomalu zastavit, stejně dojel k cíli, vystupte si prosím, snad jste se báli i smáli. Pokud tedy toužíte po opakování hrůzo-směšného zážitku, kupte si žeton tentokráte v pokladně kina, dejte ho chlapci či dívce, kteří mají na zádech napsáno staff, a vrhněte se do domu hrůzy, v němž vás přivítá outsider jménem Hynek milující ostré hroty.

Hodinu nevíš…

Scénář: Dan Svátek, Miroslav Skačáni

Režie: Dan Svátek

Kamera: Jakub Šimůnek

Hudba: Varhan Orchestrovič Bauer

Hrají: Václav Jiráček, Ivan Franěk, Marián Geišberg, Zita Kabátová, Stanislav Zindulka, Jana Pehrová – Krausová, Zuzana Kronerová, Jaroslava Adamová, Stanislav Fišer

Premiéra v ČR: 27. 8. 2009

Distributor: Bioscop

[1] Upozornění: následující řádky prozrazují značnou část závěru filmu. Abychom scenáristický zmar deklarovali ještě jedním příkladem, popišme si závěrečnou část pouti hlavního hrdiny příběhem, z pozice nepříliš originálního scenáristy. Nelamme si příliš hlavu a nevymýšlejme složitosti, které bychom nesnadno museli implantovat do jednosměrného děje, řekne si takový tvůrce. Poučka pro filmaře, kteří chtějí svůj příběh již ukončit, zní: Nechme hrdinu zabít. A tvůrci Hodiny nevíš dodávají: Nechme ho přejet, zakružme kamerou po šedém nebi, pusťme titulky a podívejme se, jaká byla návštěvnost. Po takovém konci i tupě zírající pochopí, že tu byla žánrovost filmu dosti silně narušena, což předpokládám nebylo cíleným záměrem.