David Mamet

David Mamet je takřka ojedinělým úkazem ve světě umění: nejprve se živil jako autor off-off-broadwayských her, postupně však jeho jméno získávalo věhlas, což vyvrcholilo ziskem Pulitzerovy ceny za drama Konkurenti (1984). Přibližně ve stejné době se Mamet začal prosazovat jako filmový scenárista, v roce 1987 pak filmem Hráčské doupě úspěšně debutoval i jako režisér.

V úvodní části článku obecně pojednáme o rysech Mametovy poetiky, v části druhé pak budeme hovořit o konkrétních filmech, na nichž budeme uvedené demonstrovat.

Síla slova

David Mamet se proslavil především svým osobitým přístupem k psaní dialogů. Postavy jeho her či filmových scénářů si vyměňují úderné repliky, sestávající pouze z několika krátkých slov. Výpovědi jednotlivých aktérů se v rychlém sledu střídají, v extrémních případech se i překrývají, mnoho z nich zůstává nedokončeno. Dochází k opakování celých frází či konkrétních slov, k porušování elementárních syntaktických pravidel apod. Základní proměnnou se stává rytmus – Mamet dokonce s herci nacvičuje dialogy s pomocí metronomu.1 Herec Joe Mantegna mametovské repliky přirovnává k poezii psané v jambickém pentametru.2

Jazyk se stává jedním z hlavních témat Mametovy tvorby. Je prozkoumávána jeho (ne)funkčnost v postmoderním světě, postavy si navzájem nerozumí, komunikace se hroutí. Jazyk zároveň slouží jako nástroj moci. Postavy, často profesionální podvodníci, jeho pomocí manipulují druhými, klamou je, obelhávají je, aby dosáhli svých cílů. Výměny dialogů se stávají zápasy o moc a převahu v mezilidských vztazích. Kdo získá nadvládu nad rozhovorem, získá nadvládu nad lidmi (a v konečném důsledku i nad jejich penězi, což je snad ještě důležitější). Dalším charakteristickým rysem tzv. Mamet speak je zvýšená míra slangových výrazů a vulgarismů, která souvisí s prostředím, ve kterém se Mametovy příběhy odehrávají. Jejich hrdiny jsou většinou mafiáni, podvodníčci, outsideři a dialogy slouží k jejich charakterizaci.3 Prozrazují nám o postavách vše zásadní – jejich příslušnost k určité sociální vrstvě, jejich motivace a aspirace. Ostatně Mametův názor na postavy je natolik radikální a zajímavý, že nebude od věci jej zde ocitovat:

„Pravda je, že nikdy nemusíte budovat postavu. Tak zaprvé, jak nám před dvěma tisíci lety řekl pan Aristoteles, postava není nic jiného než opakující se akce. Prostě neexistuje. (…) „Postava“ je pouze to, co ta osoba konkrétně vykoná, aby dosáhla svých hlavních či vedlejších cílů. Zbytek není podstatný.“4

V dramatu či filmovém scénáři se opakující akcí stávají mimo jiné i repliky. Hrdinové, kteří je pronáší, jsou tak modelováni především jejich prostřednictvím.

Pinter, Beckett, Hemingway

Tato tři jména Mamet zmiňuje nejčastěji jako své inspirační zdroje. S Haroldem Pinterem a Samuelem Beckettem jej spojuje minimalismus a formální asketismus, což se v dramatické tvorbě projevuje například absencí scénických poznámek, minimalistickými kulisami a důrazem na dialog oproštěný od metaforických významů. Mametovy filmy se vyznačují vizuální střídmostí – statická či jen pomalu se pohybující kamera nám neukazuje více, než je nezbytně nutné. Mamet nepřesycuje záběry rekvizitami či postavami, děj se často odehrává v uzavřených, prostě vybavených místnostech, které připomínají vězeňskou celu. I herecký projev je redukován na minimum – herci repliky pronášejí bez emocionální účasti, vyniknout má samotný text. Zmíněný minimalismus je charakteristický i pro prozaickou tvorbu Ernesta Hemingwaye. Další spojnicí mezi jeho a Mametovou tvorbou je zvláštní pozornost věnovaná maskulinitě. Mužská perspektiva je dominantní, ženy jsou vykresleny jako bezpáteřní mrchy nebo nevýrazné oběti. Nepřekvapí tedy, že je Mamet čas od času nařknut z misogynie (viz odstavec o filmu Oleanna).

Filmy

V průběhu celých 80. let Mametova hvězda vytrvale stoupala vzhůru: jeho hry se přesouvaly z obskurních off-off-broadwayských divadel na hlavní scény Broadwaye; souběžně s tím se Mamet úspěšně etabloval jako filmový scenárista (odvážný remake klasického noiru Pošťák vždy zvoní dvakrát, oscarová nominace za Rozsudek Sidneyho Lumeta, De Palmova retrogangsterka Neúplatní). Rozhodnutí režírovat vlastnoručně napsané látky vyplynulo z autorovy přirozené potřeby „ochránit“ svůj materiál a bylo přímou reakcí na nespokojenost s adaptací hry Sexual Perversity in Chicago, kterou pod názvem Ohledně minulé noci (1986) uvedl režisér Edward Zwick. Od roku 1987 do dnešního dne David Mamet natočil desítku snímků, jež jasně ukazují neochotu svého tvůrce podřídit se diktátu průměrného vkusu. Není tedy divu, že větší pochopení nacházejí u kritiky než u diváků.5

Hráčské doupě (House of Games, 1987)

Snímek vznikl jako pocta klasickému filmu noir, který Mamet obdivuje, a jenž často využívá jako inspirační zdroj: „S žánrem jsem velice dobře obeznámen – jak prostřednictvím knih, tak filmů – a zbožňuji ho.“6 Jeho protagonistkou je psychiatrička Margaret (Lindsay Crouse – Mametova tehdejší manželka), která se skrze svého zadluženého pacienta zaplete s profesionálním podvodníkem Mikem (Joe Mantegna). Margaret je fascinována světem propracovaných triků a léček – ale jen do chvíle, kdy zjistí, že se sama stala Mikeovou obětí a přišla o své celoživotní úspory. Snímek, konstruovaný jako komplikovaná past na diváka, nabízí ještě jeden překvapivý zvrat – Margaret v sobě objeví kriminální sklony a Mikea v závěru zastřelí. Zločincem se člověk nestává – zločincem se člověk rodí. Zatímco však Mike se narodil („pouze“) jako zloděj a neškodný podvodníček, v Margaret celou dobu dřímala vražedkyně. Snímek, odkazující nejen k noiru, ale i k Hitchcockovi a Freudovi, zůstává Mametovým nejlepším režijním počinem a zároveň kvintesencí celé jeho tvorby – ilustruje jeho precizní práci s jazykem; do svého centra staví dvě dominantní postavy svádějící souboj o moc; několikanásobné odhalení v závěru pak předznamenává pozdější filmy Labyrint lží a Poslední loupež.

S mafií v patách / Věci se mění (Things Change, 1988)

Mametův další snímek může být označen jako asketická mafiánská komedie. Vychází z absurdní situace: stařičký prodavač bot Gino (veterán Don Ameche v jedné ze svých posledních rolí) dostane od mafiánského bosse nabídku, která se neodmítá. Pokud se přizná k vraždě, kterou nespáchal, a nastoupí do vězení místo pravého viníka, obdrží po svém propuštění nemalý finanční obnos. Gino po dlouhém váhání přijme. Zbývá mu však ještě několik dní, které v doprovodu gangstera Jerryho (Joe Mantegna) stráví v tom největším luxusu jako domnělá hlava mafiánské rodiny. Mamet rezignuje na pravidla komediálního žánru – obvyklou nespoutanost nahrazuje stoicismem a minimalismem. Jednotlivé gagy na sebe nijak neupozorňují, právě naopak – jejich komičnost je jakoby potlačena a je jen na divákovi, zda v nich „objeví“ humor. Pomalé tempo umocňují pro Mameta nezvyklé lyrické záběry krajiny.

Homicide (1991)

Homicide v sobě kombinuje kriminální film a charakterovou studii. Hlavní hrdina, policista opětovně ztvárněný Joem Mantegnou, je na stopě nacistickému spiknutí. (Nebo ne? Mamet divákovi opakovaně klade falešné stopy a vyhýbá se jednoznačným závěrům.) Současně s tím je však konfrontován s vlastním židovstvím.7 Snímek, který nasnímal „coenovský“ Roger Deakins, pronikl až do hlavní soutěže canneského festivalu.

Oleanna (1994)

Dílo, které svým zaměřením na problematiku sexuálního harašení o několik let předběhlo svou dobu (skandál Clinton-Lewinská se dostal na veřejnost v lednu 1998). Komorní drama je složeno z několika dlouhých dialogů do sebe zahleděného univerzitního profesora (William H. Macy) a jeho studentky, která má problémy s učební látkou. Zatímco v úvodu pedagog dominuje nad submisivní a bezbrannou dívkou, po vznesení obvinění ze sexuálního obtěžování se role obracejí. Profesor ztrácí naději na definitivu a spolu s ní i na vysněný rodinný domek. Všechny trumfy teď drží studentka, která je připravena zničit pedagogův život. Feministkám se nelíbilo nelichotivé zobrazení dívky a snímek proto napadly jako dílo misogynního autora. Sám Mamet však v rozhovorech tvrdí, že se osobně setkal jak se sympatizanty pedagoga, tak studentky.8 Souboj pohlaví je hlavním tématem filmu a divák je během jeho sledování neustále nucen přiklonit se na jednu stranu. Názorová nezaujatost je vyloučena.

Labyrint lží (The Spanish Prisoner, 1997)

Po deseti letech se Mamet tematicky i stylově vrací ke svému noirem nasáklému režijnímu debutu. Naivní pracovník velké společnosti Joe (Campbell Scott) se seznámí se sympatickým boháčem Dellem (proti typu obsazený Steve Martin), kterému svěří své cenné obchodní tajemství. Až později Joe zjistí, že padl za oběť podvodníkovi. Kontaktuje tedy FBI − dozví se však, že je sám veden jako podezřelý z vraždy. V zamotaném scénáři není nikdo tím, kým se zprvu zdá. Zatímco několikanásobné závěrečné odhalení v Hráčském doupěti bez výhrad fungovalo, Labyrint lží je v tomto ohledu přece jen problematičtější. Mamet dává až příliš najevo svou „převahu“ nad divákem. A jak uvidíme, stále mu to není dost.

Utajený případ (The Winslow Boy, 1999)

V roce 1999 Mamet překvapivě sáhl po nepůvodní látce a natočil adaptaci dramatu Terrence Rattigana.9 Anglie, počátek 20. století: malicherný případ krádeže pěti šilinků přeroste ve skandál, který otřese nejen celou rodinou Winslowových, ale i královským soudnictvím. Utajený případ, chladně natočená obžaloba tradiční anglické suverenity, získala (podle mého nezaslouženě) nejpříznivější ohlasy ze všech Mametových režijních počinů.10

Velké trable malého města (State and Main, 2000)

Zákulisí filmového průmyslu se už dříve stalo předmětem Mametova dramatu Speed-the-Plow a scénáře úspěšné filmové satiry Vrtěti psem (1997, režie Barry Levinson). Velké trable malého města ubraly na kousavosti a prostřednictvím odposlouchaných dialogů a odpozorovaných situací nabízejí úsměvný pohled na filmový průmysl: scenárista bojuje s tvůrčím blokem, herecká hvězda odmítá natočit nahou scénu, herec se více než na roli soustředí na atraktivní dospívající dívku. Mametova směs cynismu a pochopení dává vzpomenout na snímky Prestona Sturgese (např. Sullivanovy cesty). Hvězdné obsazení (William H. Macy, Philip Seymour Hoffman, Alec Baldwin, Sarah Jessica Parker) doplňuje Rebecca Pidgeon, Mametova druhá manželka, která se navzdory četným kritickým poznámkám vůči svému herectví stala nedílnou součástí Mametova týmu.

Poslední loupež (Heist, 2001)

Zatímco předchozí snímek byl poctou klasické hollywoodské komedii, Poslední loupež vzdává hold warnerovským gangsterkám a zlodějským filmům 30. a 40. let – i díky tomu (a díky herecké účasti „veterána“ Genea Hackmana) působí lehce staromilsky. To ovšem nevylučuje přítomnost Mametových trademarků, kterými jsou svižné dialogy a komplikovaný syžet plný podvodů a úskoků. Ty jsou odkryty v samotném závěru, který tentokrát nebezpečně balancuje na hraně sebeparodie. Až příliš chytrý scénář se staví proti svému autorovi.

Pravidla boje (Spartan, 2004)

Vyprávění bez zbytečných odboček a styl oproštěný od jakéhokoliv estétství našel ideální uplatnění ve snímku Pravidla boje z prostředí tajné služby. Mamet svůj příběh žene vpřed bez didaktického dovysvětlování předešlých scén, podobně jako hlavní hrdina Scott (Val Kilmer) nikdy nehledí nazpět. Film, tematicky spřízněný například se sérii paranoidních thrillerů Alana J. Pakuly ze 70. let, se zabývá konspiračními silami mimo kontrolu (nebo dokonce vědomí) běžných smrtelníků. Mamet ani v žánru akčního thrilleru neslevuje ze svých nároků a vyžaduje od diváka maximální pozornost.

Mametův desátý celovečerní film Červený pás vstoupil do amerických kin 9. května 2008. Více si o něm můžete přečíst v samostatné recenzi.

David Mamet je bezesporu jedním z nejvýznamnějších umělců současnosti. Celé jeho dílo (dramatické, filmové, televizní – seriál Jednotka zvláštního určení, prozaické i esejistické) vykazuje známky tvůrčí integrity, která je v dnešní době velice vzácná.

Režijní filmografie (ve všech případech je Mamet i autorem scénáře)

Hráčské doupě (House of Games, 1987)

S mafií v patách / Věci se mění (Things Change, 1988)

Homicide (1991)

Oleanna (1994)

Labyrint lží (The Spanish Prisoner, 1997)

Utajený případ (The Winslow Boy, 1999)

Velké trable malého města (State and Main, 2000)

Catastrophe (2000) − krátkometrážní snímek pro projekt Beckett on Film

Poslední loupež (Heist, 2001)

Pravidla boje (Spartan, 2004)

Červený pás (Redbelt, 2008)

 

Výběr Mametových scénářů

Pošťák vždy zvoní dvakrát (The Postman Always Rings Twice, 1981, r.: Bob Rafelson)

Rozsudek (The Verdict, 1982, r.: Sidney Lumet)

Neúplatní (The Untouchables, 1987, r.: Brian De Palma)

Nejsme žádní andělé (We’re No Angels, 1989, r.: Neil Jordan)

Konkurenti (Glengarry Glen Ross, 1992, r.: James Foley) – podle vlastní hry

Hoffa (1992, r.: Danny DeVito)

Jak ukrást bizona / Americký bizon (American buffalo, 1996, r.: Michael Corrente) – podle vlastní hry

Vrtěti psem (Wag the Dog, 1997, r.: Barry Levinson)

Na ostří nože (The Edge, 1997, r.: Lee Tamahori)

Ronin (1998, r.: John Frankenheimer) – v titulcích uveden jako Richard Weisz

Lakeboat (2000, r.: Joe Mantegna) – podle vlastní hry

Hannibal (2001, r.: Ridley Scott)

Portrét šílenství (Edmond, 2005, r.: Stuart Gordon) – podle vlastní hry

 

Literatura

BRIETZKE, Zander. American Drama in the Age of Film. Tuscaloosa: The University of Alabama Press, 2007.

HIRSCH, Foster. Detours and Lost Highways: A Map of Neo-noir. New York: Limelight Editions, 1999. str. 237–239.

KANE, Leslie (ed.). The Art of Crime – The Plays and Films of Harold Pinter and David Mamet. New York: Routledge, 2004.

KEMP, Philip. „David Mamet“. In: PENDERGAST, Tom a PEDNERGAST, Sara (eds.). International Dictionary of Films and Filmmakers 4 – Writers and Production Artists. Farmington Hills: St. James Press, 2000. str. 547–550.

KOZLOFF, Sarah. Overhearing Film Dialogue. Berkeley: University of California Press, 2000.

SILVER, Alain, WARD, Elizabeth, eds. Film Noir: An Encyclopedic Reference to the American Style. New York: The Overlook Press, 1992.

 

Odkazy

http://www.youtube.com/watch?v=1zpUCY2YEdA − Charlie Rose zpovídá Mameta ohledně jeho filmu Oleanna

http://www.youtube.com/watch?v=zvXCzfpSiR8&feature=channel − další rozhovor Rose a Mameta

http://www.youtube.com/watch?v=h6VWXi81NSI − novější (a kratší) interview z pořadu Night Talk (dojde i na historku o dalmatinech)