Filmy Fatal

Na devátém ročníku Filmového festivalu Litoměřice bylo odpromítáno šestnáct celovečerních a přibližně třicet krátko- a středometrážních snímků. O nejzajímavějších z nich se můžete dočíst v následujícím článku.

Ozdobou programu loňského ročníku Mezinárodního filmového festivalu ve španělském San Sebastianu byla rozsáhlá sekce „Japonsko v černém“ (Japón en negro), která byla zaměřena na japonský kriminální film od němé éry až po přelom tisíciletí. Unikátní přehlídka byla tvořena jak klasikami (snímky Kurosawy, Ozua, Imamury), tak jen zřídka uváděnými, a tudíž takřka nedostupnými filmy. Celek tvořený více než čtyřicítkou filmových děl podal divákům kompaktní a v rámci možností vyčerpávající obraz japonského „filmu noir“ (pokud připustíme, že film noir je svébytný filmový žánr, překračující hranice klasického Hollywoodu).¹

Litoměřická přehlídka je pochopitelně mnohonásobně skromnější a luxus podobně rozsáhlé retrospektivy si nemůže dovolit. Organizátoři se však pokusili alespoň upozornit na fenomén japonského „filmu noir“ uvedením tří pozoruhodných snímků, z nichž dva si v krátkosti představíme (Bledý květ Masahira Šinody bohužel autoři těchto řádek – zatím – neviděli).

Krev prokletého (Gohiki no šinši)

Režie: Hideo Goša

V hlavní roli: Tacuja Nakadaj

Japonsko, 1966, 92 min.

Gošův brilantně odvyprávěný a natočený snímek se pro mě stal skutečným zjevením a možná největším filmovým překvapením za posledních několik měsíců. Přitom se jedná o trestuhodně opomíjený film, který na IMDB do dnešního dne (7. září 2009) hodnotilo pouhých 55 uživatelů. Goša téměř v každé složce filmu okázale předvádí svou znalost amerického filmu noir. Hrdinou je obyčejný Japonec, který se jen souhrou náhod zaplétá do komplikované sítě kriminálních aktivit a zločinných úskoků: Oida způsobí tragickou dopravní nehodu, za kterou je poslán do vězení. Tam se seznámí s jedním ze strůjců velké loupeže, který si Oidu najme, aby za úplatu (a ze zištných důvodů – o kořist, která je stále ukryta na bezpečném místě, se přece nebude dělit) povraždil jeho tři kumpány. Oida po propuštění na svobodu potkává zbývající lupiče a dozvídá se od nich další podrobnosti o loupeži a odcizené sumě peněz. Vyprávění je tvořeno jak lineárně se odvíjejícím Oidovým „vyšetřováním“, tak sérií flashbacků, které ozřejmují minulost postav, se kterými se během pátrání – vždy jen nakrátko – seznamuje. Snímek umně kombinuje syrovost prostředí (rozpadající se továrny, čistička odpadních vod, podřadné zábavní podniky) a násilných činů s melodramatickou linkou. Aby Oida odčinil svůj hřích z minulosti, který dva lidé, otec a dcera, zaplatili životem, ujímá se osiřelé holčičky. Náhoda (nebo osud?) mu pak připraví setkání s vdovou po obětech tragické autonehody, u které hledá odpuštění.

Goša celý film dynamizuje vytříbenou prací se stylistickými prostředky – užívá množství dramatických rakurzů a detailů, expresionistické svícení a jazzový hudební doprovod. Skvěle se mu tak daří přenést noirovou estetiku do japonského prostředí, v němž naproti očekávání nepůsobí nepřirozeně, ale zcela funkčně.

Bez cti a lidskosti (Jingi naki tatakai)

Režie: Kindži Fukasaku

V hlavních rolích: Bunta Sugawara, Kunie Tanaka, Hiroki Mutsakata

Japonsko, 1973, 100 min.

Film Bez cti a lidskosti začíná černobílým záběrem atomového hřibu nad Hirošimou. Pro celou zemi se jedná o nový začátek, radikální změnu poměrů. Následující roky znamenají neklid, chaos, proměnu ideálů. V takovém prostředí se začíná rodit jakuza, japonská mafie. Režisér Fukasaku celý proces zobrazuje umnou zkratkou. Je krátce po válce a na rušné ulici v Hirošimě dochází k několika násilným potyčkám. Kamera zabírá skupinu násilníků, aby po chvilce spočinula pouze na jedné osobě. Následuje stopzáběr a titulek divákovi oznamuje jméno dotyčného a jeho budoucí funkci v komplikované struktuře jakuzy. Obávaná japonská mafie, která ovládala podsvětí následujících třicet let, povstala z poválečné špíny a chaosu.

Bez cti a lidskosti je prvním z pěti dílů Fukasakuovy úspěšné mafiánské kroniky (jistě není náhoda, že film vznikl rok po uvedení prvního Kmotra). S nesmlouvavostí a chladnokrevností (vlastnostmi typickými pro zobrazované postavy) v ní tvůrce sleduje zrod a rozmach jakuzy a popisuje její nelítostné praktiky. Od diváka přitom vyžaduje naprosté soustředění – vyprávění se bez jakékoliv pauzy odvíjí vpřed, fikční svět je zalidněn postavami různě prominentních mafiánů a my z počátku nemáme tušení, která bude ve vyprávění hrát významnější roli (příznačný je úvod filmu, v němž je nám v rychlém sledu prostřednictvím stopzáběru a titulku představen snad tucet postav). Výrazná část akce je snímána ruční kamerou, která přiživuje bezprostřednost a nekompromisnost snímku. Velmi násilný film (památná je například scéna useknutí malíčku) zapůsobil nejen na tvůrce doma v Japonsku: jeho vliv můžeme pozorovat i v dílech „cinefilních“ režisérů, jakými jsou Martin Scorsese nebo Quentin Tarantino.

Louise-Michel

Režie: Gustave de Kervern, Benoît Delépine

V hlavních rolích: Yolande Moreau, Bouli Lanners, Benoît Poelvoorde,

Francie, 2008, 90 min.

Jeden z největších filmových vrcholů litoměřického festivalu přišel bezprostředně po oficiálním zahájení, a to v české předpremiéře uvedený snímek Louise-Michel (2008) francouzské režisérské dvojice Gustave de Kervern – Benoît Delépine. Louise-Michel je jejich třetím celovečerním filmem, na filmovém festivalu v San Sebastianu si za něj odnesli cenu za Nejlepší scénář (pro své filmy si rovněž sami píší scénáře) a na festivalu v Sundance byl jejich snímek oceněn Speciální cenou poroty (za originalitu) a současně i nominován na Velkou cenu poroty. Jejich osobité komediální filmy jsou prodchnuty smyslem pro absurdno a surreálno, sklonem k bizarnosti a ošklivosti a vždy jim vévodí postavy výstředních podivínů. V debutu Aaltra (2004) ztvárnili hlavní role excentrických invalidů samotní de Kervern a Delépine, herecky se uplatnili i ve svém druhém snímku Avida (2006), do kterého obsadili takové ikony francouzské kinematografie, jako jsou Jean-Claude Carrière a Claude Chabrol. Hrdiny filmu Louise-Michel jsou bývalá trestankyně Louise (Yolande Moreau), zastupující své rozhněvané kolegyně-dělnice toužící zavraždit ředitele továrny kvůli jejímu náhlému uzavření, a Michel (Bouli Lanners), bývalý člen ochranky, v současnosti amatérský nájemný vrah, kterého si ženy najmou. Touha po pomstě se vyvine v zabijáckou road movie po vzoru Bonnie a Clydea, během níž se vrazi Louise a Michel postupně sbližují. Louise-Michel oplývá černohumornou groteskností a ne všechno je zde tak, jak se zdá: především sexualita hlavních hrdinů.

Bába

Režie: Zuzana Špidlová-Kirchnerová

V hlavních rolích: Marika Šoposká, Miluše Šplechtová

Česká republika, 2008, 22 min.

Pravztahy aneb Jak vnučka s babičkou tahaly řepu a nemohly jí vytáhnout

Režie: Veronika Janečková

Česká republika, 2008, 20 min.

V Litoměřicích byla představena i tvorba studentů z pražské FAMU. Cyklus filmů s názvem FAMU BEST byl rozdělen do tří částí a každý den byl odpromítána jedna. Druhý z nich zahrnoval tři snímky se společným tématem: rodinné vztahy ve vší spletitosti a konflikty napříč generacemi. Divácky nejatraktivnější byla podle očekávání Bába Zuzany Špidlové-Kirchnerové, letos oceněná na filmovém festivalu v Cannes v rámci sekce Cinéfondation, zaměřené na filmové školy a mladé tvůrce. Na ni pak navázal dokumentární snímek Veroniky Janečkové Pravztahy aneb Jak vnučka s babičkou tahaly řepu a nemohly jí vytáhnout, v němž autorka rovněž sleduje napjatý vztah mezi dospívající dívkou (sebou samou) a její senilní babičkou. Centrem konfliktu jsou těžkosti jejich vzájemného soužití pod jednou střechou, v obou případech se dívky obětavě starají o nemohoucí ženy, a ztrácí tak možnost vlastní seberealizace. Unaveny, vysíleny a znechuceny, obě sahají po rázném řešení. Zatímco Verunka z Báby se pokouší svou na lůžko upoutanou babičku zabít větší dávkou léků, Veronika z druhého filmu volí rozumnější cestu – odstěhování a osamostatnění se. V Pravztazích nasloucháme dvacetiminutovému dialogu plného emocí odehrávajícímu se na pozadí obrazů, v nichž sledujeme každodenní stereotypy staré ženy a současně vyklízení Veroničina pokoje stěhováky. Na povrch vyplývají kruté pravdy, o nichž většina důchodců nechce slyšet, nebo si je odmítá připustit. Výpověď snímku Veroniky Janečkové je silnější právě v tom ohledu, že právě prostřednictvím použitého dialogu přináší dvojí a (tím) objektivní pohled na věc.