V pár odstavcích o LFŠ

Letní filmová škola nabízí cenově přijatelný a běžnému divákovi dostupný a především kvalitní filmový festival se zajímavými filmy i doprovodným programem, situovaný do malého, leč (alespoň v centru) malebného města.

35. Letní filmová škola Uherské Hradiště uvedla celkem 493 snímků, z toho 241 filmů celovečerních, 58 středometrážních a 194 krátkých. Vydalo se celkem 4470 akreditací, z nichž 4124 platily od tří dnů výše a 646 posloužilo coby jednodenní vstupenky.¹ Z celkového počtu akreditovaných připadá 601 akreditací na hosty², 161 na účinkující, 111 na novináře, 100 na zástupce filmových klubů a 350 na členy štábu.³

Pořadatel Letní filmové školy, Asociace českých filmových klubů, letos udělil pět cen, jmenovitě Jacu van Dormaelovi za dlouhodobý humanistický přístup k tématům a postavám svých filmů, zejména při portrétování lidí s mentálním či fyzickým handicapem a jejich výjimečné umělecké ztvárnění, Ondreji Šulajovi za výrazný podíl na formování československé a později slovenské kinematografie, za scenáristické i režijní kvality a institucionální podporu a rozvoj slovenské filmové tvorby po roce 1989, Václavu Vorlíčkovi za inovace v žánrovém profilu české bláznivé komedie a pohádky a odvahu v experimentování s trikovými postupy v komediálním žánru, Raoulu Servaisovi za rozvoj animačních postupů a rozvíjení jasné autorské linie a unikátního spojení animovaného filmu s hranou tvorbou, Jaromíře Pilařové za osobní přínos českému klubovému hnutí, dlouhodobou práci v revizní komisi AČFK a Filmovém klubu Sokolov.⁴

Oproti loňskému ročníku se nestávalo, že by divák stál předlouhou řadu na kýžený film a následně se na něj nedostal. Tento negativní jev sice filmové festivaly postihuje (nelze ho vztahovat pouze na LFŠ), nicméně organizátorům se podařilo jej odstranit. Rozprostřeli projekce do více časových bloků a navýšili počet sálů. Bohužel ne všechny byly zcela bez chyby. Některým z nich by to divák snad i odpustil (UMPRUM), jiným už nikoli (zatuchlý a nepohodlný Klub Mír, který možná v nejednom Hradišťanovi probouzí vzpomínky na chvíle v klubu strávené, ovšem k filmovým projekcím není zcela vhodný). Nepohodlným sezením a špatnou akustikou trpěl také zimní stadion, jenž celou svou „atmosférou“ probíhající projekce spíše rušil, než by jim vytvářel adekvátní prostředí. Na druhou stranu měl sloužit jako útočiště těm, kteří by se nedostali na žádnou z dalších projekcí a přeci jen by chtěli na nějaký film jít. Veškeré snímky pouštěné na zimním stadionu se promítaly také v jiných, lépe uzpůsobených prostorách. Celkově vzato město Uherské Hradiště nabízí dostatečné množství míst vhodných pro promítání spjatá s filmovým festivalem, mezi nimiž navíc nejsou nijak zvlášť velké vzdálenosti.

Simultánní překlady i titulky u cizojazyčných titulů byly většinou kvalitně zvládnuté, pokud se nepřihodilo to, že u snímku scházely, jak se stalo např. u Sunset Boulevardu Billyho Wildera. Daleko závažnější ovšem byla mnohá pochybení promítačů, např. vynechání jednoho filmového kotouče (Klub kultury) nebo puštění kotouče nesprávného (Slovácké divadlo), špatné nasazení kotouče mající za následek pětiminutovou zrcadlovou projekci (opět Klub kultury). To vše bez toho, aby si toho dotyčný promítač sám od sebe všiml a svou chybu napravil. Nápravy se naopak dostalo častým změnám v programu, o nichž byli diváci dostatečně informováni. Bohužel však nedocházelo ke změnám při promítání poměrně dlouhých neobarokních filmů, kdy byla např. téměř tříhodinová Magická hlubina Luca Bessona promítaná v Klubu kultury v 23.30 a podruhé v 21.30 na zimním stadionu, kde je těžké (vzhledem k podmínkám) dílo takové stopáže zhlédnout. Po celodenním filmovém maratonu pak může být u tak dlouhého kusu náročný i relativně přijatelnější čas 21.30.

Často kritizovaným jevem LFŠ jsou také lektorské úvody, jež často nedosahují závratných kvalit. Nutno podotknout, že úvodem pověřený jedinec se o svém úkolu „uvést ten a ten film“ často dovídá necelý den předem (v případě indispozice jiného jedince, nepřítomnosti hostů, s nimiž se počítalo apod.) Zde pak skutečně dotyčný člověk mnohdy film, o němž bude brzy zarytě hovořit, nevidí, což zajisté není dobré, ale ke zhlédnutí titulu již nemá dostatek času. Na druhou stranu jsou tady pak úvody, které jsou nabity důležitými informacemi, ovšem uvádějící, přestože z něj sálá nadšení i znalost daného tématu, není s to podat je, když už ne jímavou, alespoň uchu přijatelnou formou. Řada úvodů však dosahuje jak obsahové, tak rétorické kvality, ať už jsou jejich autory studenti filmových oborů (jež nejsou za své úvody placeni, což by je snad mohlo motivovat k lepším výkonům⁵) nebo fundovaní odborníci (kteří se však místy taktéž nevyhnou „přehmatům“). Otázkou zůstává, kudy by se měla LFŠ vydat, chce-li mít úvody téměř před každou projekcí a při tom držet určitou kvalitu. Ta je v současné době, jak již jsme zmínili a jak si zajisté všimli také účastníci LFŠ, poněkud rozkolísaná.

Celkově však Letní filmová škola nabízí cenově přijatelný a běžnému divákovi dostupný a především kvalitní filmový festival se zajímavými filmy⁶ i doprovodným programem, situovaný do malého, leč (alespoň v centru) malebného města. Ačkoli se mu nevyhnou nedostatky spojené s každou podobnou akcí, doufejme, že nešvary letošního ročníku ten příští nepostihnou. Ten letošní ukázal, že je štáb LFŠ většinou dokáže řešit.