Hrdina za zenitem

Wrestler, nový film Darrena Aronofského, je úplně jiný než ty předchozí. Samotná jeho existence, jeho vznik v konkrétní dobu a v rukou konkrétního režiséra, svědčí o tomtéž, o čem vypráví – o diváckých preferencích, vyšlechtěných popkulturou.

S tituly, které má Darren Aronofsky na kontě, by asi málokdo čekal, že jeho nový počin bude působit jako denaturovaný líh mezi láhvemi nejjemnější vodky. Že namísto stylové práce s černobílým formátem, efektních rapidmontáží a psychedelických úliteb převezmou iniciativu postupy, jejichž estetika má kořeny až někde ve francouzské nové vlně. Wrestler v sobě nemá z vizuální vytříbenosti snímků Pi, Requiem za sen a Fontána takřka nic.

Kromě obrazové suverenity pojí Aronofského tematicky naprosto odlišné snímky také jejich naléhavost a přesah ne-li přímo filozofický (Pi, Fontána), pak alespoň společenský (Requiem za sen). S novým filmem ale učinil režisér kromě dalšího tematického posunu i obrat formální, a to směrem až ke zdánlivé ledabylosti. Avšak tento krok má svou vnitřní logiku. Krása filmového obrazu je parametrem, který se v současné kinematografii stává samozřejmostí, mocně podpořenou astronomickými rozpočty hollywoodských filmů i relativní dostupností digitálních triků pro méně nákladné projekty. Tím pádem nutně prodělává jistou inflaci.

Vděčným odbytištěm čím dál bombastičtějších kamerových, střihových a postprodukčních fines je mimo jiné trend komiksových adaptací, nehledě na to, jde-li v řečeném žánru o mistrovské kousky, či slabší exempláře. Aronofsky se uprostřed všeobecného nadšení pro komiksové hrdiny zřekl pověsti vizuálního kouzelníka a divákům předložil film neučesaný a s docela jiným typem hrdiny.

Přesto však má Wrestler s komiksovými filmy společné jedno. Hrdina filmových adaptací komiksů je přesně tím typem postavy, která mohutně využívá běžného jevu příznačného pro vnímání filmového díla – principu identifikace. Člověk nemusí být zrovna příznivcem Temného rytíře, Hellboye nebo Ligy výjimečných, aby připustil, že opulentní podívaná na kejkle jejich protagonistů v něm probouzí skrytou rozkoš. Ať chceme nebo ne, kino je institucí, kam se chodí nejen pro povznášející masáže intelektu, ale také – a mnohem častěji – proto, abychom na chvíli odložili svou starou banální totožnost a přijali novou, nacpanou do pláště, masky a anatomicky tvarovaných břišních plátů.

Sociologizující úvahy o tom, zda masová obliba komiksového filmu náhodou nevypovídá o stavu současného člověka a jeho potřebách jako takových, ponechejme prozatím stranou, ale všimněme si zajímavé paralely mezi superhrdinou a wrestlingovým zápasníkem. Ani jeden není – řečeno s Davidem Lynchem – tím, kým se zdá být. Za jejich aureolou se skrývají obyčejní lidé, kteří dělají v podstatě totéž – dávají svému publiku hašišově opojnou iluzi. Ten první díky maskérům, kaskadérům a digitálním trikům, ten druhý na základě předem dohodnutých výsledků souboje. Že skutečná osobnost těchto lžihrdinů nemá s jejich alter-egem nic společného, všichni víme, ale je jaksi součástí hry, že na to zapomínáme. Pokud se neštítíte bulváru, projděte si nedávné zprávy o excesech Christiana Balea, které by se snad daly označit jako temné, ale jako rytířské jen stěží.

Jak to vypadá, když je zpovykaný hollywoodský herec postaven tváří v tvář skutečné situaci, kterou do té doby pouze imitoval, ukázala s trefnou nadsázkou loňská komedie Tropická bouře. Film Wrestler, který je stejné datace, ale české publikum ho mohlo poprvé spatřit až na letošním karlovarském festivalu, předkládá divákům podobný model, i když rozehraný v mnohem civilnější a vážnější tónině. Zobrazuje člověka, jenž sice dokáže rozeznat zápasnický ring od kulis každodenní reality, ale v prvním jeho hvězda definitivně vyhasla a v druhém má před sebou spoušť, kterou nevědomky ztropil během svých let na výsluní.

Řeč je o stárnoucím zápasníkovi Robinu Ramzinskim (Mickey Rourke), jehož závratná kariéra a sláva osmdesátých let vzala za své a smrskla se do plastových figurek a jiných produktů merchandisingu. Stále to stačí k tomu, aby čas od času odehrál zápas, věnoval autogram několika nadšeným pamětníkům a dopřál si soukromé číslo ve striptýzovém baru. Ovšem pouze do doby, než ho po obzvláště bizarním souboji s pořezem vyzbrojeným sešívačkou a ostnatým drátem sklátí infarkt. Následuje nucený odchod do zápasnické penze a nepříliš důstojné zaměstnání v oddělení lahůdek – události, které siláka přezdívaného Ram dočasně přimějí k bilanci a k pokusu o urovnání osobního života. Rozhodne se sblížit se svou dcerou (Evan Rachel Wood), na niž před lety zanevřel, a se striptérkou Cassidy (Marisa Tomei), která řeší dilema mezi sympatiemi a profesním pravidlem nenavazovat vztahy se zákazníky. Když neuspěje ani u jedné z nich, rozhodne se hledat pocit zadostiučinění i přes lékařský zákaz opět mezi špagáty zápasnického ringu.

Důležitým momentem filmu je jednoduchá, ale přesto komplexní metafora: Ram nastupuje do práce a poprvé ve svém novém zaměstnaneckém plášti a mikrotenové čepičce skrývající jeho pravidelně dobarvovanou hřívu prochází skladem. Ve zvukové stopě se ozývá skandování diváků, které pomalu sílí, a poté co wrestler rozhrne kožený závěs a vstoupí do prodejny lahůdkových uzenin a salátů, propukne v nadšený jásot. Cítíme pronikavý kontrast mezi blaženým nástupem na žíněnku, která pro Rama znamenala svět, a ubíjející pozicí zřízence chrámu konzumu. Současně si však uvědomujeme i jistou paralelu. Wrestling je v podstatě groteskní disciplína křížící princip bojového sportu a komerční masové zábavy, a i když se pro své obecenstvo stává modlou, není o nic méně předmětem pasivní spotřeby americké společnosti než bramborový salát nebo kuřecí prsa.

Rozdíl je víceméně pouze v tom, že potraviny nedostávají u příležitosti výročí svých triumfů nabídky k velkolepému odvetnému zápasu a šanci na comeback. Ram tuto šanci dostane. Po srdečním kolapsu ji sice odmítne, ale když zkolabuje také pokus navázat zpřetrhané vztahy s dcerou, znovu se jí zhostí. A z ringu už na něj íránskou vlajkou mává soupeř s výmluvným jménem Ajatolláh (Ernest Miller) – samozřejmě předem připravený prohrát dle triviálních pravidel takzvaného jižního stylu, v němž jeden ze soupeřů představuje kladného a druhý záporného hrdinu. Utkáním Ram versus Ajatolláh film vrcholí a dále rozvíjí zamyšlení nad povahou konzumní zábavy, která přes veškerou plytkost dokáže americkému obecenstvu dodat pocit vlastenectví a účasti na boji za národní zájmy, aniž by o konfliktu mezi svou zemí a Blízkým východem potřebovalo znát jakékoliv detaily.

I když je fenomén wrestlingu široce oblíbenou zábavou ve všech koutech světa, největší popularitě se těší ve Spojených státech a film jeho optikou otevřeně i rafinovaně vypovídá o hodnotách především americké společnosti jako celku. Na mnohem obecnější rovině ale traktuje také téma hodnot jedince, kterým je v tomto případě osamělý svalovec za zenitem. Zvláštní typologie tohoto hrdiny, plynoucí z jeho profese, povahy i vzhledu, z Wrestlera dělá snímek, který nevyznívá otřepaně a banálně, i když bruslí po tenkém ledě témat, jakými jsou opuštěnost, stárnutí a potřeba pocitu sounáležitosti.

Tenký led nepraská ani pod muskulaturou Mickeyho Rourka, který své roli dodal rozměr autentičnosti. Nejen proto, že sám je bývalým boxerem, ale hlavně proto, že po letech neúspěchu a excesů (i on svého času mohl sloužit jako příklad kontrastu mezi fiktivní postavou a odvrácenou stranou jejího představitele) mu Rodriguezovo Sin City umožnilo comeback, o který se snaží i Ram. Zda se mu vydaří, nám otevřený konec filmu neprozradí. Rozhodnutí či domyšlení závisí na nás a na tom, nakolik jsme se s tímto nepatetickým, civilním a velmi uvěřitelným hrdinou identifikovali, cítili s ním, nebo jím opovrhovali.

Wrestler

USA, 2008, 115 min.

Režie: Darren Aronofsky

Scénář: Robert Siegel

Kamera: Maryse Alberti

Střih: Andrew Weisblum

Hudba: Clint Mansell, Bruce Springsteen, Guns´n´Roses a další

Hrají: Mickey Rourke, Marisa Tomei, Evan Rachel Wood, Todd Barry, Ernest Miller a další