Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Nelítostné gangsterské melodrama

Nelítostné gangsterské melodrama

RECENZE: Veřejní nepřátelé (režie: Michael Mann, 2009) – MICHAL VALEŠ –

30. léta jsou v plném proudu. USA se pomalu dostávají z černého období hospodářské krize, ke konci se chýlí prohibiční, tzv. Volsteadův zákon, FBI v čele s J. Edgarem Hooverem tvrdě bojuje proti organizovanému zločinu. Nastává vrchol éry Veřejných nepřátel, éry Johna Heberta Dillingera, jednoho z nejslavnějších zločinců americké historie. Když v roce 1933 Dillinger započal se svým gangem pouť po amerických bankách, jichž během čtyř měsíců přepadl a vyloupil rovných šest, ještě netušil, že se podobně jako Clyde Barrow a Bonnie Parker stane o desítky let později vyhledávaným cílem literárních a filmových tvůrců1. V USA na konci 90. let dokonce vznikla hardcoreová hudební skupina, jejíž název odkazuje k Dillingerovi samotnému a jeho častým útěkům z vězení: The Dillinger Escape Plan.

 

 

Od knihy k filmu

V roce 2004 vyšla kniha amerického spisovatele a novináře Bryana Burrougha Public Enemies: America’s Greatest Crime Wave and the Birth of the FBI, 1933-34 a téměř okamžitě se stala bestsellerem. Název knihy je více než výmluvný, Burrough v ní přibližuje příběhy největších zločinců daného období2 jako jednotlivé segmenty historie tzv. Války FBI proti zločinu, která proběhla v letech 1933-1936.

Taková látka je pro filmaře stále velmi atraktivní a kniha se po pěti letech dočkala i filmového zpracování. Režie se ujal Michael Mann3, jenž byl podle vlastních slov vždy fascinován klasickým gangsterským obdobím 30. let. Svými dvěma posledními filmy Collateral (2004) a Miami Vice (2006), u nichž buď zcela nebo částečně využil technik digitální kamery, boří mýty o zaběhnutém stylu a zvyklostech hollywoodského mainstreamu. Mann se rozhodl z knižní předlohy zaměřit na postavu Johna Dillingera a divákovi podává jakousi netradiční biografii; ostatní Veřejní nepřátelé dostávají ve filmu s výjimkou Bonnie a Clydea, kteří zde nevystupují vůbec, spíše menší prostor.

 

Kdopak by se gangstera bál

S Dillingerem (Johny Depp) se setkáváme na počátku roku 1933 po jeho propuštění ze státní věznice v Michigan City. Zde si odpykával devítiletý trest za ozbrojenou loupež v obchodu s potravinami. Ve výkonu trestu se seznámil s řadou kriminálníků; z těch schopnějších si později vytvořil vlastní gang, poučil se z předešlých chyb a jal se vykrádat banky napříč středozápadem Spojených států. Krátce poté se Dillinger seznámil se svojí budoucí láskou Evelyn „Billie“ Frechette (Marion Cotillard). Byl již v hledáčku FBI, nicméně agenti mohli na jeho případu pracovat pouze neoficiálně. Jakkoli krvavé se mohly některé činy Dillingerova gangu zdát, nebyl při nich porušen federální zákon. Tohoto skutku se Dillinger dopustil v březnu 1934 po útěku ze státní věznice v Crown Pointu ve státě Indiana. Ve filmu je útěku věnována velká pozornost, neboť, jak sám Dillinger tvrdil, podařilo se mu uniknout s dřevěnou napodobeninou zbraně. Po tomto údajném husarském kousku udělal gangster na první pohled nepatrnou, ve výsledku ale naprosto fatální životní chybu. Pro útěk použil šerifovo služební auto s nímž přejel hranice dvou států (z Indiany do Illinois). Tím porušil v té době platný federální zákon a do případu mohli být oficiálně zapojeni agenti FBI. V té době na případu pracoval zvláštní agent Melvin Purvis (Christian Bale), který z pověření prvního ředitelem FBI J. Edgara Hoovera (Billy Crudup) vedl chicagskou pobočku. Vytvořil také speciální čtyřicetičlenný Dillingerův přepadový oddíl.

Mann Veřejné nepřátele pojal svým způsobem poněkud netradičně. Je to znatelné především na struktuře částečně přejaté z faktografické knižní předlohy. Film s téměř žádným dramatickým vyzněním působí spíše jako chronologicky řazené scény, které zobrazují různě důležité události z Dillingerova života. Ač byl skutečný Dillinger značně rozporuplná osobnost, ten filmový byl oproštěn téměř od všech záporných znaků. Až nezvykle vkusný Johny Depp4 představuje uhlazeného elegána a gentlemana, jehož oblíbenost u obyvatelstva od každé další bankovní loupeže strmě stoupá. Na rozdíl od něj je agent Melvin Purvis hraný Christianem Balem zobrazen jako zarytý, v určitých ohledech bezcitný strážce zákona bez špetky charismatu, jenž jde tvrdě za svým cílem neznaje hranic. Hlavní protivníci se ve filmu tváří v tvář střetnou pouze jednou procedíc ústy pouze několik vět.

Romantickou linku zastává Dillingerova milá Evelyn Frechette v podání oscarové herečky Marion Cotillard. Její postava, jež je pro vývoj děje méně důležitá, představuje spíše náznak dramatické stavby. Skutečný vztah Frechette a Dillingera nebyl zdaleka tak vážný, jak je ve filmu zobrazeno.

Je ale oprávněné tvůrcům vytýkat zjevnou kladnost hlavního hrdiny, agentovu nevýraznost nebo přílišnou důležitost vztahu obou milenců, která mu je ve filmu přisuzována?

Já tvrdím nikoliv. Film záměrně experimentuje s diváckými očekáváními, která dostávají nejednou na frak. Hlavní postava, ač se skutečným odkazem do reálného světa, je především postava filmová a to se všemi klady i zápory, které tento fakt přináší. Závěrečná sekvence, kdy Dillinger jde se dvěma společnicemi do kina sledovat kriminálku Manhattan Melodrama (1934), může v tomto směru pozornějšího diváka jen utvrdit. V až symbolické rovině zde sledujeme Dillingera, jak se v několika málo pohledech doslova ztotožňuje s filmovým Clarkem Gablem. Jakoby sám tušil, co ho před chicagským kinem Biograph čeká a vnitřně se s tím během projekce smiřuje.

 

Gangsterka nebo mafiánský film?

Tuto otázku jsem si před zhlédnutím několikrát sám kladl. Film mi dal vcelku jasnou odpověď; Veřejní nepřátelé jsou sice poněkud nekonvenční, nicméně stále ryzí gangsterkou se vším, co k ní patří. Ve snímku se téměř nesetkáme s organizovaným zločinem jako takovým. Jediným uchopitelným pojítkem s mafií zůstává pouze Frank Nitti (Bill Camp). The Enforcer neboli Vykonavatel, jak mu bylo přezdíváno, se po zatčení velkého Al Capona stal bossem chicagského podsvětí. Tato nevýrazná, pro vývoj děje vcelku důležitá postava, se ve filmu objeví nanejvýš třikrát až čtyřikrát, přesto má pro Dillingera a jeho kumpány zásadní význam. Nejdříve je gang pod ochranou mafie (Nittiho), v dalším výstupu v ilegální sázkové kanceláři Nittiho poskok Dillingerovi oznamuje, že si má hrát již pouze na svém písečku a v posledním boss dává dost důrazně najevo, že mu je gangsterovo počínání v bankách (pod bedlivým dozorem veřejnosti a FBI) proti srsti5.

Je přinejmenším problematické, spíše vágní, dílo přirovnávat ke klasikám mafiánského filmu, např. Kmotrovi či novějším Mafiánům, jež se mafií, jejím fungováním a nepsanými pravidly primárně zabývají.

Nejblíže Veřejným nepřátelům je dle mého názoru již zmíněný snímek Bonnie a Clyde (1967) Arthura Penna. Filmy mají hned několik velmi similárních znaků; oba jsou natočeny na základě skutečných událostí; od filmů podobného žánru se nějakým způsobem jasně vymezují; hrdinové žijí kočovným způsobem života vykonávajíc stejné „řemeslo“; prožívají podobné životní příběhy v obou případech ukončené tvrdou rukou zákona.

 

Nejen televizí živ je digitál

Mannem deklarované a kritikou a diváky často diskutované užití digitální kamery se jeví jako nejvíce rozporuplný aspekt celého díla, jednimi vychvalované, druhými zatracované. Jedno je ale jasné, snímání ruční digitální kamerou narušuje naše jasně dané a zavedené představy o klasickém retrofilmu, navíc z dob, kdy digitální technologie nebyla ještě ani v plenkách, ale spíše byl její zrod viditelný pouze jako záblesk v očích budoucího otce.

Klasická kamera ve filmech odehrávajících se v 30. letech se nespočetněkrát tyčila jako majestát nad celou scénou zprostředkávajíce ucelený, leč poněkud odtažitý pohled, kdežto ručka Veřejných nepřátel se dere do centra dění a přesto, že se příběh odehrál před vice než sedmdesáti lety, může se v divákovi dostavit pocit, že je vše live (naživo). Mann dokázal technik ruční digitální kamery a live efektu dokonale využít především při přestřelkách. Ta nejdelší, přibližně ze dvou třetin filmu, patří mezi to úplně nejlepší, co se zde objevuje.

Veřejní nepřátelé jsou především filmový experiment, a to z mnoha úhlu pohledů; je potřeba aktivního zapojení z řad diváků. Do kina ale stale proudí velké množství diváků spíše pasivních. Pokud jejich zaběhnutá divácká očekávání nejsou naplněna podle pevně ukotvených představ, vznikne rozpor. A to je možná problém Veřejných nepřátel a samotného Michaela Manna. Není přeci jen pro jeho filmovou revoluci až příliš pozdě? Bude mu vůbec umožněn vznik dalšího podobného experimentu?

 

Public Enemies

Režie: Michael Mann

Scénář: Ronan Bennett, Ann Biderman, Michael Mann

Kamera: Dante Spinotti

Střih: Jeffrey Ford, Paul Rubell

Hudba: Elliot Goldenthal

Hrají: Johny Depp (John Dillinger), Christian Bale (Melvin Purvis), Marion Cotillard (Billie Frechette), Billy Crudup (J. Edgar Hoover), Giovanni Ribisi (Alvin Karpis), Channing Tatum (Pretty Boy Floyd) a další

USA, 2009, 140 min.

Premiéra v USA: 18. 6. 2009

Premiéra v ČR: 9. 7. 2009

Distributor: Bontonfilm, a.s.

 

ODKAZY:

http://www.publicenemies.net/ – oficiální stránky filmu

http://www.bryanburrough.com/ – oficiální stránky autora knižní předlohy

http://www.fbi.gov/libref/historic/famcases/dillinger/dillinger.htm – stránky FBI o Dillingerovi

 

1 Zromantizovanou zločineckou dvojici nejvíce proslavil film Bonnie a Clyde (Arthur Penn, 1967). Z filmů o Johnu Dillingerovi uvádím např. Dillinger (Max Nosseck, 1945) a Dillinger (John Milius, 1973).

2 K již zmíněnému Dillingerovi, Bonnie a Clydeovi dále uvádí Baby Face Nelsona, Pretty Boy Floyda, Alvina Karpise a jeho gang.

3 Film současně produkoval a byl spoluautorem scénáře.

4 Původně byl do role Dillingera zamýšlen Leonardo DiCaprio. Dal ale přednost jinému projektu; Uzavřený ostrov (Shutter Island, Martin Scorsese, 2009).

5 Údajně měl Nitti s policií spolupracovat na Dillingerově dopadení, neexistuje o tom ale žádný doložený důkaz.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 12

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru