Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Idol i vyvrhel

Idol i vyvrhel

RECENZE – KNIHA: Leni Riefenstahlová – MILAN HAIN –

Na jaře se na pultech knihkupectví objevila monografie Stevena Bacha s všeříkajícím názvem Leni Riefenstahlová – Život a dílo „Hitlerovy filmařky“. Jejímu autorovi se na více než čtyřech stech stranách podařilo podat věrný a plastický obraz možná nejvýznamnější a nejkontroverznější ženské režisérky filmových dějin.

 

O autorovi

Steven Bach se narodil 29. dubna 1938 v americkém státě Idaho. Vystudoval francouzštinu a angličtinu (část svých studií strávil i na pařížské Sorbonně), nějakou dobu sám vyučoval americkou literaturu. V polovině 60. let se však přestěhoval do Los Angeles a začal se hlouběji zajímat o film – na Univerzitě Jižní Kalifornie získal doktorát poté, co obhájil disertaci o filmech Josefa von Sternberga. V 70. letech působil především jako producent – nejprve pro společnost Pantheon Pictures a později pro United Artists. Své jméno spojil mimo jiné s filmy Pohled společnosti Parallax (1974, Alan J. Pakula), Zuřící býk (1980, Martin Scorsese), Francouzova milenka (1981, Karel Reisz) nebo s několika snímky Woodyho Allena. Nejčastěji je však jeho jméno skloňováno ve spojitosti s katastrofou kolem Nebeské brány Michaela Cimina. Ambiciózní (v původní verzi téměř čtyřhodinový) snímek stál přibližně 35 miliónů dolarů, v kinech však vydělal pouhou desetinu této ve své době obří částky a spoluzapříčinil tak pád United Artists. Steven Bach přišel o místo a místo toho začal znovu učit (na Kolumbijské univerzitě v New Yorku) a psát. Jeho první publikací se stal zasvěcený pohled na proces vzniku Nebeské brány. Kniha s názvem Final Cut – Art, Money, and Ego in the Making of Heaven’s Gate, the Film That Sank United Artists (Finální sestřih – Umění, peníze a ego během natáčení Nebeské brány, filmu, který potopil United Artists; vydáno 1985) se stala bestsellerem a je považována za velmi vtipný, trefný a s nadhledem napsaný popis fungování Hollywoodu ovládaného nadnárodními konglomeráty. V dalších letech se Bach stal autorem biografií Marlene Dietrichové (The Life and Legend of Marlene Dietrich; 1992) a dramatika a divadelního režiséra Mosse Harta (Dazzler: The Life and Times of Moss Hart; 2001). V roce 2007, dva roky před jeho předčasnou smrtí (25. března 2009), mu vyšla poslední kniha, v níž podrobuje zkoumání život a dílo „Hitlerovy filmařky“.

 

O knize

Steven Bach si za nejvýznamnější úkol vytknul vyvrácení všech (nebo alespoň většiny) lží, které o sobě Leni Riefenstahlová se zarputilostí sobě vlastní šířila. Až do své smrti v roce 2003 (ve věku 101 let!) neúnavně tvrdila, že o zvěrstvech Třetí říše neměla sebemenší tušení a že její snímky nejsou propagandistická díla, ale dokumenty věrně zachycující dění v Německu 30. let. Bach svou snahu o historickou přesnost zakládá na pečlivé práci s prameny, z nichž některé (především rozsáhlý materiál Peggy Wallaceové, jíž je kniha dedikována) nebyly nikdy dříve zveřejněny. Díky tomu se nejedná o zapálenou filipiku, která by měla ještě více zdiskreditovat jméno Riefenstahlové (jako by to ještě bylo možné), ale o seriózní biografickou práci, v níž je každý argument podložen citací příslušného dokumentu. Odkazy k poznámkám v podobě číselného horního indexu absentují (při četbě tedy nijak neruší), poznámky je třeba vyhledat „manuálně“ na konci knihy (zabírají téměř osmdesát stran).

Bachova kniha je rozdělena do tří přibližně stejně rozsáhlých částí – první sleduje Leniny umělecké začátky a pozvolný vzestup ke slávě; druhá dokumentuje její „triumfy“ v roli Hitlerovy dvorní filmařky; a třetí se věnuje období během války a rokům po ní, kdy Leni působila jako fotografka v Africe a s ještě větším zápalem usilovala o očištění svého jména. Osobní a profesní život Riefenstahlové se během let mnohokrát protíná – Bach ukazuje, jak v zájmu naplnění vlastních ambic mnohokrát neváhala využít (a zneužít) známostí na vysokých postech. Často se opakujícími výrazy, které pomáhají definovat Leninu osobnost, se stávají „sobectví“, „ego“ nebo „narcismus“.

Kniha je napsána velmi čtivým a výrazově bohatým jazykem. Bach si potrpí na delší souvětí, která však zůstávají pro čtenáře zcela přehledná. Za sekcí „Poznámky“ se nachází i seznam použité literatury a rejstřík. Nechybí ani několik černobílých fotografií, které jsou stylově vyvedeny na křídovém papíře.

 

O překladu

Přiznám se, že po přečtení první strany „Prologu“ jsem se otřásl hrůzou a začal se o českou edici Bachovy knihy strachovat. Nachází se na ní jeden nepochopitelný faktický omyl (23 let nebylo Leni v roce 1923 ale až o dva roky později; v originále je letopočet správně) a dvě chyby ve vlastních jménech („Marry Pickfordová“ a „Ernest Lubitsch“, v anglickém originále jsou jména opět správně). Naštěstí se však pravděpodobně jednalo jen o „náhodnou akumulaci“ nepřesností, další strany jsou na chyby už skoupější. Občasnému překlepu (například „stanovolal“ (str. 120), „exakticky“ místo „extaticky“ (str. 160), „svěčící“ (str. 249), „zatánci“ (str. 329)) se autorka překladu sice nevyhnula, více mi však vadila lenost dohledat si české distribuční názvy citovaných filmů – můžeme si tak přečíst o snímku Zneuctěná (správně X-27) Josefa von Sternberga nebo o Nanookovi severu (Nanuk – člověk primitivní) Roberta J. Flahertyho. Nejdůležitější atributy Bachova originálu – a sice informační hodnota a jazyková vytříbenost – však zůstaly až na několik výjimek (zmiňované nepřesnosti, několik neobratných souvětí) zachovány.

 

Knihu tak můžu všem zájemcům vřele doporučit. Jedná se o velmi čtivou a informacemi nabitou publikaci, která aspiruje na titul „nejautoritativnější biografie Leni Riefenstahlové“.

 

 

Steven Bach: Leni Riefenstahlová – Život a dílo „Hitlerovy filmařky“

Z anglického originálu přeložila Adéla Vopěnková

Ikar, Praha 2009

464 strany + 32 stran přílohy

Doporučená cena 349 Kč

 

Odkaz

http://www.charlierose.com/view/interview/8553 – rozhovor se Stevenem Bachem o jeho knize

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Milan Hain
Počet článků : 127

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru