Kino na Hranici

Na přelomu května a června proběhl 11. ročník přehlídky Kino na Hranici. Jedná se o netradiční filmovou akci, kde se projekce a doprovodné akce konají jednak v Českém Těšíně, také ale v přes řeku vzdáleném polském Cieszyně. Přehlídka se zaměřuje především na nové české, slovenské, polské a maďarské snímky, mimoto se v programu vždy objeví i retrospektiva výrazného tvůrce či tematického bloku ze  jmenovaných národních kinematografií. Bohužel, čeští filmoví nadšenci Kino na Hranici zatím příliš neregistrují, drtivá většina návštěvníků je polská. Takový nezájem je překvapující, když se u většiny těchto nových zahraničních snímků jedná o jedinou šanci, jak je zhlédnout na velkém plátně s českými titulky. Více na toto téma v rozhovoru s dramaturgem přehlídky, Martinem Novosadem.

Letošní Kino na Hranici slavnostně zahájil (za přítomnosti režiséra) slovenský dokument Juraje Lehotského Slepé lásky. Přehlídka se v retrospektivě věnovala „šedé eminenci“ Československé nové vlny, Evaldu Schormovi; slovenskému cestopisnému filmaři Pavolu Barabášovi a filmovým adaptacím literárních děl Stanisława Lema (mezi promítanými snímky se objevilo i první české sci-fi, Ikarie Xb-1, o kterém jste se mohli dočíst v minulém čísle). Jeden z tematických cyklů shromáždil filmové portréty Erszébet Báthory, krom nejnovějšího proslulého zpracování Juraje Jakubiska měli diváci možnost zhlédnout snímky Odhalenie Alžbety Báthoryčky (Ján Lacko, ČSSR, 1965), Nemravné povídky (Walerian Borowczyk, FR, 1974) či animovanou Krvavou paní (Viktor Kubal, ČSSR, 1980).

Z maďarských novinek zaujala Delta Kornéla Mundrucza. Minimalisticky natočené drama o nenápadném mladém muži, jenž se po letech vrací do rodné divoké krajiny říční delty, labyrintu vodních cest a zarostlých ostrůvků, kde jsou místní vesničané prakticky odtrženi od okolního světa. Setkává se se svou sestrou, křehkou a nejistou dívkou, která se vzepře matce a pomáhá mu stavět dům na kůlech uprostřed trpělivé řeky, daleko od lidí. Sourozenecký vztah přerůstá meze společenské konvence, což vesničané nejsou schopni akceptovat. Herecký projev hlavních představitelů je neexpresivní, drama probíhá spíše pod povrchem. Snímek je precizní v každém ohledu, plyne příjemným tempem, jež dává vyniknout sofistikovaným pohybům kamery. Jednotlivé záběry jsou úchvatně koncipovány, zvláště na velkém plátně se jedná o slastnou podívanou.

Slovenské novinky již tolik nenadchly. Tango s komármi režiséra Miloslava Luthera (seriál Lekár umierajúceho času, 1983; pohádka Mahulena zlatá panna, 1986; komorní drama Anděl milosrdenství, 1993) zachycuje příběh dvou emigrantů, kteří se po letech na několik dní vracejí na rodné Slovensko. Vypráví o krizi čtyřicátníků, nevěře, pokrytectví, migraci, jedním z motivů je i estébácká minulost a Cibulkovy seznamy. Příběh je přesycen postavami, je tudíž silně překombinovaný, šťastný konec působí poněkud kostrbatě. Snímek je pozoruhodný skutečností, že se při jeho realizaci vůbec poprvé sešli bratři Miloslav (režisér) a Igor Lutherovi (kameraman, v roce 1966 emigroval do tehdejšího západního Německa, kde spolupracoval s režiséry jako Wajda, Verhoeven, Schlöndorff – jejich Plechový bubínek získal Oscara). Bratři chtěli mermomocí pracovat na společném projektu, tak si ho vymysleli, Miloslav s manželkou si na něm poprvé vyzkoušeli roli producentů.

Ještě odvážnější volbou bylo poznačit si ve festivalovém programu Nebe, peklo … zem Laury Sivákové. Příběh mladé sebevědomé baletky Kláry (Zuzana Kanócz), která dostává nabídku tancovat v jednom z nejlepších baletních souborů světa. V tomto rozhodujícím období, kdy by se měla plně soustředit na soustavný trénink, se jí rozpadá osobní život. Scénář najednou začne na hlavní hrdinku nesmyslně chrlit jednu pohromu za druhou: rozpad dlouholetého vztahu kvůli přítelově nevěře, následné uklouznutí na schodech a vyvrknutý kotník, rozchod rodičů, autonehoda, osudové setkání s rádoby tajemným a vášnivým chirurgem – padesátníkem Rudolfem. Klára se stává opatrovatelkou Rudolfovy dcery a jeho příležitostnou milenkou. Idylu však překazí návrat Rudolfovy manželky Marty, Klára se vrací domů. Místo v baletním souboru získala její konkurentka, Kláře navíc umírá bratr. Formálně průměrný, narativně překombinovaný příběh o nejednoduchosti hledání osobní identity a štěstí. Dobře naladěného, rezignovaného diváka však může báječně pobavit.

Kino na Hranici uvedlo také zbrusu nový dokument, česko-slovenskou Poslední maringotku Petera Beňovského. Režisér zachycuje osudy posledních autentických loutkářů ve střední Evropě (v Čechách, na Slovensku, v Maďarsku a Německu) v širším spektru kontextů – sociálním, kulturním, společenském. Představuje divákům podzim kdysi tak rozšířeného druhu kočovného divadla, jež v dnešní uspěchané době prakticky vymírá. Potomci tradičních komediantů vyprávějí o kouzelném dětství stráveném neustále na cestách. Ačkoliv by se dalo říci vykořeněni, většina hovoří o šťastném dětství plném kouzelných příběhů a obživlých marionet, o pocitu bezpečí a spokojenosti v nitru spolehlivé maringotky. Dokument vypráví o těžkých dobách, kdy byli loutkáři nuceni vzdorovat politické mašinérii, socialismu byli jako živnostníci trnem v oku. Po formální stránce není Poslední maringotka příliš nápaditá, námět tento nedostatek ale více než vyvažuje.

Oblažujícím filmovým zážitkem byl nový snímek Andrzeje Wajdy na téma odcházení, Puškvorec. Film se střídavě zaměřuje na dějovou linii historickou a osobní, adaptaci povídky J. Iwaszkiewicze obohacenou o fragmenty prózy Sándora Maraia a monolog herečky Krystyny Jandy popisující dobu, kdy jí umíral manžel. Historická dějová linie se soustředí na zralou ženu Martu (Krystyna Janda), manželku venkovského doktora, který jí diagnostikuje smrtelnou nemoc, ale rozhodne se o ní pomlčet. Marta se jednoho dne seznamuje s místním mladíkem Boguśem, připomíná jí její dva syny, oba zahynuli při Varšavském povstání. Boguś Martu fascinuje přirozenou energičností mládí, jejich nevinná setkání ji inspirují, vlévají novou krev do žil. Přátelství však končí tragicky. Než začalo natáčení, Wajda představoval Puškvorec jako dílo psané převážně pro Jandu, herečku, která od sedmdesátých let vystupovala v bezpočtu jeho filmů a her a jež se těší téměř legendárnímu statutu v polské kinematografii. Odvíjený narativ je přerušen hereččiným silně osobním monologem (pochází z jejího pera), snímaným v zšeřelém hotelovém pokoji. Hovoří o úmrtí manžela v lednu roku 2008, proslulého Edwarda Kłosinského. Wajdův film pojednává o podstatě umění, o podstatě herectví, co všechno je třeba pro něj obětovat.

Publikum v Těšíně mělo možnost zhlédnout v poslední době tolik zmiňované Proměny. Všichni jsme to slyšeli: „nejmladší český režisér“, „natočeno za pouhých 10 dní“, „nyní zván na prestižní zahraniční festivaly“. Reklama byla na české poměry markantní. Režisér Tomáš Řehořek natočil film, v němž se navzájem střetávají a ovlivňují osudy čtyř lidí, kteří spolu do té doby neměli moc společného. Vad na kráse má snímek hned několik, bohužel zcela zásadních. Řehořek hercům zamlčel svůj úmysl natočit celovečerní film, nechal je pracovat v domnění, že se jedná o středometrážní. Výsledek tomu odpovídá. Děje je zde pomálu, výsledných 80 minut má film jen díky opakovaným záběrům měsíce putujícího nad osvětleným městem. Řehořkovi se příliš nevyplatila ani sázka na svůj nově se rodící „režijní styl“, který spočívá především ve způsobu budování prostoru. Ten je vytvářen neustálým měněním pozice kamery a především velkým počtem střihů. Pro diváka je to ovšem dosti matoucí, některé střihy na detailní záběry jsou vysoce neopodstatněné. Navíc vytvoření univerzálního města jako směsice Zlína a Ostravy je pro diváky znalé těchto metropolí nepochopitelné. Naopak velice se zdařil casting herců z řad moravských divadelních scén. Vyčnívají Dita Zábranská (z ostravského Divadla Petra Bezruče), Petra Hřebíčková (z divadla ve Zlíně), Petr Jeništa (z brněnské Husy na provázku) a v jedné z menších rolí poslední dobou hojně obsazovaný Norbert Lichý (taktéž z Divadla Petra Bezruče).

Přehlídka Kino na Hranici je sympatická filmová akce. K většině uváděných snímků se dostavili i jejich tvůrci, po promítání se tedy konaly podnětné diskuze. Ačkoliv pořadatelé by nejspíše nesouhlasili, dle mého skromného úsudku je současný počet účastníků přehlídky pro samotné návštěvníky ideální. Nekonají se únavné řady před nabitými sály a na toaletách, nedochází k rozladění, že jste se nedostali na vytouženou projekci. Promítací sály jsou pohodlné, hostující města (především pak Cieszyn) malebná. Příjemný způsob uvítání jarní filmové sezóny, napřesrok mohu vřele doporučit.