Loutky vrací úder

Na půdě aneb kdo má dneska narozeniny? je, po fenomenálním Krysaři (1985), druhým celovečerním loutkovým¹ filmem režiséra Jiřího Barty. Ačkoliv se v souvislosti s ním z nějakého podivného důvodu na některých místech objevilo tvrzení, že se „tímto projektem vrátil do filmové branže po 17 letech“², není to pravda. Od roku 1989, kdy natočil Klub odložených, zatím marně láká mecenáše na několikaminutovou ukázku vysněného Golema. Avšak k příležitosti japonského Expa 2005 přispěl do triptychu Dopisy z Česka³, který porota AniFestu ocenila jako nejlepší domácí animovaný kraťas roku. A v roce 2007 si s rozporuplným výsledkem vyzkoušel počítačovou 3D animaci filmem Domečku, vař! I ten mu vynesl v Třeboni cenu za českou tvorbu.

Princip, na kterém je jeho nový film vystavěný, je v animaci nadmíru frekventovaný. Mezi nejznámější příklady patří třeba Vzpoura hraček (1946) od Týrlové či Lasseterův Příběh hraček (1995). Ano, když se lidé nedívají, i na půdě ožívají hračky. Příběh je velmi prostý. Naši skupinku kamarádů, kteří spolu spokojeně přebývají ve starém kufru, připraví o pečovatelku Pomněnku zlý vládce Hlava z cizí země. Následuje velkolepá záchranná akce.

Velkolepá nostalgie

O filmu se nepíše snadno. Představuje svého druhu veledílo, díky dokonale propracované patině celého výtvarného ztvárnění. I to, co se ve filmu jen mihne, intenzivně vzbuzuje nostalgii zašlých časů kartonových vlakových jízdenek a hrnečků s naivními vzory postaviček, které si v lepším případě našly místo někde na chalupě⁴. Předměty vypadají, že jsou opravdu rezavé tak, jako by je všechny někdo vyhrabal na půdě před natáčením. Prostory, do kterých nás film uvádí, jsou z většiny příjemně zabydlené⁵. Na druhou stranu se přirozená zaplněnost mizanscény mnohdy mění v přeplněnost, a v divákově moci tudíž není ji plně postřehnout.

Barta i zde, jak je tomu v jeho nejlepších dílech, uplatňuje širokou paletu animačních a výtvarných nápadů. Ze starého vysavače se zcela samozřejmě stane nejdříve letadlo, loď a nakonec i ponorka. Roztrhaný hadr je děsivou stvůrou apod. Samozřejmě je to dáno i týmem, který za režisérem stojí. Například velmi ostřílení animátoři jako Alfons Mensdorff – Poulily či Boris Masník. Bujná imaginace, výtvarno a ruční animace jsou těmi největšími lákadly, kterými se Na půdě v boji s početnou zahraniční konkurencí může pyšnit.

Zajímavý je také určitý patriotický duch filmu. Ve filmu je využíváno množství vyloženě českých/československých artefaktů. Kupříkladu stavebnice Merkur nebo víčko z Mattoniho minerálky, jako čepička skřítka Šubrta. Ač má v původním nákresu princ Krasoň evokující klasické Kopeckého marionety normální meč, ve filmu má místo něho tužku značky KOH-I-NOOR (v rámci celkem organicky řešeného product placementu). Takových příkladů by se našla celá řada, kdyby bylo možné si jich na poprvé vůbec všimnout.

Žena vs. Sklodowská

Jak bylo již naznačeno, o příběh v zásadě ve filmu nejde. Asi právě proto je s ním takový problém. Cítit je snaha dát do filmu co nejvíc. Mluvili-li jsme již o nepřehlednosti obrazu, je třeba ještě více zdůraznit nepřehlednost celých scén. Děj se odvíjí velmi nediváckým překotným tempem. Jednoduše řečeno: chvíli se neděje nic a v zápětí se vše žene spolu s masivní výpravou kupředu. Prostor půdy je neobsáhnutelný. Marně bychom se snažili v něm zorientovat, určit, kde leží říše zla vzhledem ke kufru apod. Argumentovat by se snad dalo tím, že je vše podřízeno fantaskní logice. Proč je ale prostý příběh ověšen tolika motivy, které ke své škodě zůstanou viset ve vzduchu? Co se stalo s kocourem, který celý únos započal? Kdo a proč podstrčil zrovna medvědovi balíček s hodinkami? Proč a jak je možné, že se na tlampač, ze kterého myš Sklodowská svolává k akci celou obec hraček, v jeden moment podívá i jakási cizí žena z reálného světa, čímž je absolutně nabourána vytvářená dimenze filmu? Mimochodem hlasatelka Sklodowská je, vzhledem k absenci hlavní postavy, rozhodně nejaktivnější postavou, bez které se příběh nedovede posunout. Objeví-li se na scéně ona, je to vždy příjemné. I díky hlasu skvělé Barbory Hrzánové.

Na půdě předvádí po stránce výtvarně-animační něco zcela mimořádného. Pokud jsme zmínili symbolický souboj se zahraniční, počítači plně generovanou konkurencí, je třeba říci, že jde o bitvu mezi úplně jinými „váhovými kategoriemi“. Mohutné kontra ale ztrácí na síle svou nevyvážeností. Jako by byl ve hře velký zápas s časem – snímek musí mít 74 minut, ale nápadů, rekvizit a motivů je na minut sto. Na většinu se možná dostalo – na úkor plnohodnotného filmového prožitku.

 

Na půdě aneb kdo má dneska narozeniny?

Režie, výtvarník: Jiří Barta)

Scénář: Edgar Dutka, Jiří Barta

Dramaturgie: Rudolf Urc, Mária Dufková, Michal Podhradský

Animace: Alfons Mensdorff – Poulily

Kamera: Ivan Vít, Zdeněk Pospíšil

Hudba: Michal Pavlíček

Střih: Lucie Hámalová

Zvuk: Marek Musil

Speciální efekty: Boris Masník

Produkce: Jiří Holan

Producent: Miloslav Šmídmajer

ČR, SR, JP, 2009, 74 min.

 

1 Jako tomu bylo v jeho předešlých filmech, nejde čistě o animaci loutek. I zde se využívá reálné hrané akce, ale i kresby, plošky a dalších technik.

2 viz např. zde http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/film/jiri-barta-nataci-po-sedmnacti-letech-animovany-film_51625.html či zde http://www.ct24.cz/kultura/film/47638-do-kin-jde-animovany-pribeh-odlozenych-hracek-ze-stare-pudy/

3 Spolu s Michaelou Pavlátovou a Pavlem Koutským. Bartův příspěvek nese název Český rok a tak trochu švankmajerovsky v něm animuje materiály známé z „českého“ života. V závěru se objeví několik loutek, majících některé společné prvky s loutkami z Půdy (např. víčko jako čepice). Na zakázku v roce 2000 natočil Jiří Barta také krátkou loutkovou africkou pohádku Tyran a dítě pro zahraniční televizi.

4 Aby uvolnily místo a nekontrastovaly s chladnou dokonalostí skleniček IKEA.