Major Zeman: Propaganda nebo krimi?

Letos uplynulo právě třicet let od poslední klapky legendárního seriálu Třicet případů majora Zemana. Než si ho naladíte na TV Barrandov, možná byste se o něm něco rádi dozvěděli. A nebojte, nestane se z vás komunista…!

Major Zeman: Propaganda nebo krimi?

Ideologie a propaganda, nebo působivé krimi? Přesně takto se ptá v titulu své knihy i Daniel Růžička, dramaturg ČT a odborník na ideologickou propagandu v pořadech Československé televize před Listopadem 1989. Není snad nikoho, kdo by neměl na Třicet případů majora Zemana, „normalizační“ seriál ČST, vlastní názor. Ani zmíněná publikace (Major Zeman: Propaganda nebo krimi? Praha 2005) není schopna utišit bouřlivou diskuzi, vyvolanou jeho znovuuvedením na obrazovkách českých i slovenských televizních stanic. Je jenom přispěním k této celospolečenské debatě, jejíž konec, jako tomu u nás bývá ve většině otázek, týkajících se minulého režimu, leží v nedohlednu. Kniha se spíše kloní k liberálnějšímu a pravicovějšímu křídlu. Autor se v ní snaží objektivně zhodnotit všechny dostupné prameny a materiály, a shrnout výsledky svého tříletého úsilí. Doposud se jedná o nejrozsáhlejší a nejkomplexnější studii k danému tématu.

Zdroj: elegenda.sk

Shodou okolností právě letos uplynulo třicet let od poslední klapky seriálu Třicet případů majora Zemana. A dvacet let od pádu „železné opony“. Po dvou dekádách svobody a demokracie není od věci se k němu vrátit. Pocit deziluze a zklamání se v české společnosti šíří už od devadesátých let. Demokracie a svobodně zvolená zákonodárná a výkonná moc jako by nebyly schopny naplnit očekávání. Nostalgicky se začalo vzpomínat na dobu minulou a představy o socialismu byly s postupujícím časem stále romantičtější. Pozitiva přetrvávají, negativa jsou lidé psychologicky předurčeni zapomínat. A do této atmosféry přichází v roce 1999 Česká televize s reprízováním oblíbeného „normalizačního“ seriálu“ Třicet případů majora Zemana, seriálu, který se snaží ukázat, jak kriminalisté, příslušníci VB i SNB, byli v podstatě „správní chlapíci“, jak se starali o klid, mír, pořádek a spokojenost občanů.  A to je právě nejvýznamnější argument jeho odpůrců, skrytá propaganda a ideologie vložená „mimochodem“. Protistrana naopak zdůrazňuje kvality seriálu bez ohledu na politiku. A že politika do něj při vzniku ostatně vůbec nezasahovala.

Před hodnocením je ale třeba uvést okolnosti zrození tohoto rozsáhlého projektu ČST a podívat se o něco hlouběji do historie.

Československá televize jako nástroj ideologie

Československá televize vznikla v roce 1953 jako jediné médium, které se v zemi objevilo až po nastolení komunismu. Jako taková byla později jedním z hlavních nástrojů politické moci a propagandy. Byla ale vytvořena za podstatně jiným účelem −  hlavní roli sehrálo soupeření mezi Západem a Východem, které se projevovalo v nejrůznějších odvětvích společenské a kulturní činnosti. S rostoucím počtem koncesionářů, který k roku 1961 čítal už jeden milion, si vedení KSČ uvědomilo význam televize v působení na nejširší veřejnost a začalo ji účelně využívat k „výchově“ občanů a ideologickému boji. ÚV KSČ se plně ujalo přímého řízení televize a ta se tak dostala pod bedlivý státní dozor. Tím začala spadat i pod kompetence Hlavní správy tiskového dohledu (HSTD), legendárního cenzurního orgánu. Byly provedeny kádrové čistky zaměstnanců, program se předával na pověřená místa ke schválení. Avšak přes všechna tato preventivní opatření přetrvávala uvnitř ČST liberální atmosféra, navíc umocněná zvolením pravicově zaměřeného Jiřího Pelikána do funkce generálního ředitele v roce 1963. ČST byla jedním z hlavních tvůrců a podněcovatelů tzv. pražského jara.

Wilde, Zeman a Hradec upřesňují plán akce. Zdroj: totalita.cz

Aby se situace, podobná létům 1968 a 1969, neopakovala, došlo v 70. letech ke značnému zesílení kontroly veškeré činnosti televize a jejích zaměstnanců. V souvislosti s výměnou stranických legitimací, která proběhla na počátku „normalizace“ napříč celou společností, byla z televize „odejita“ valná většina bývalých zaměstnanců. Ti byli nahrazeni kádrově „čistými“ příslušníky KSČ. „Pražské jaro“ a normalizace v plné síle ukázaly moc televize jako masmédia, které může být pro Stranu jak nepřítelem, tak významným pomocníkem.

Zhodnocení seriálové tvorby ČST nemůže být zjednodušeno obecným odsouzením všech projektů jako pouhé ideologické propagandy Strany. Naopak, ve většině případů se tvůrci seriálů, dramaturgové, scenáristé i režiséři, snažili citlivá témata režimu obcházet a soustředit se na morální a literární kvality díla, lidské osudy, životní dramata…Vzniklo mnoho pozoruhodných děl, která stojí za zmínku i dnes, kdy jsou možnosti takřka neomezené a lze si vybrat z nepřeberné nabídky televizní i filmové dramatické tvorby. Jak ale uvádí odborník na československou a českou seriálovou tvorbu Miloš Smetana, seriál Třicet případů majora Zemana „ však není příkladem toho autorského snažení…, poněvadž v něm na mnoha místech skutečně došlo k nebývale obnažené propagandě, politickému mlžení a lhaní…“. Autor dále pokračuje, že se „projekt odehrával pod patronací Bezpečnosti a k jejímu výročí a oslavě vznikl.“ [1] O propagandu se bezesporu jednalo, ale o podílu SNB na tvorbě seriálu se stále spekuluje a dosud nebyly nalezeny důkazy, které by dané tvrzení vyvracely nebo potvrzovaly.

Zrod českého hrdiny

Jak říká Miloš Smetana, seriál Třicet případů majora Zemana měl být skutečně uveden v roce 1975 u příležitosti 30. výročí existence a svědomité práce bezpečnostních složek československého státu. Nejzazší stopy jeho vzniku vedou na Federální ministerstvo vnitra (FMV), přesněji na jeho tiskový odbor. Tady vzniká roku 1971 první myšlenka natočit seriál glorifikující bezpečnostní aparát, jehož reputace značně utrpěla v období „pražského jara“ odkrýváním zločinů komunismu, a také surovým potlačením demonstrací během událostí srpna 1969. Návrh zněl natočit seriál o nejzávažnějších a nejzajímavějších kriminálních případech, které se staly po roce 1945, počítal s 10 až 13 díly. Ovšem nebyl realizován. O rok později se k němu vrací redaktor Leoš Jirsák, pracovník Hlavní redakce armády, brannosti a bezpečnosti (HRAAB)[2], který návrh rozpracuje, přizve ke spolupráci spisovatele, scenáristu a režiséra Jaroslava Šikla a zasloužilého pražského kriminalistu Václava Kocourka, a přiblíží ho konečné podobě seriálu, jak jej známe dnes.

Майор Земан. Zdroj: http://www.radio.cz/ru/statja/27188

Od návrhu ke konečné realizaci prošel seriál ještě dlouhou cestou, které se poměrně podrobně věnuje již zmiňovaný Daniel Růžička. Myšlenka natočit seriál o úspěšném českém kriminalistovi a jeho případech, z nichž každý je zasazen do jednoho roku jeho aktivní vyšetřovatelské služby a také tento rok charakterizuje, velmi nadchla nejužší vedení FMV, dokonce i samotného ministra Jaromíra Obzinu. Nejvýznamnější podíl na tom měla zcela jistě výše naznačená ideová důležitost. Rozsáhlá korespondence mezi ministrem a režisérem Jiřím Sequensem dokazuje, jak enormní zájem měl na úspěšném dokončení seriálu. Během natáčení byly štábu bezplatně zapůjčovány rekvizity z archivu FMV, došlo k dokonce k účinkování vojáků lidové armády a příslušníků VB (v dílu nazvaném Hon na lišku). Bez aktivního zapojení ministra Obziny by nakonec nebylo ani možné natočit dva díly seriálu odehrávající se na Kubě (Rukojmí z Bella Vista a Poselství z neznámé země). Ovšem nejen materiální a technická byla pomoc z ministerstva vnitra. Hlavní zásahy byly prováděny v linii ideologické. Právě ti, kteří odmítají politickou podbarvenost seriálu nejčastěji argumentují, že Jiří Sequens a hlavní dramaturg HRAAB Jiří Procházka byli natolik sebevědomými a svéráznými tvůrci, že nenechali i přes přítomnost poradců z TO FMV do své práce zasahovat. Pravdou ale je, že jednotlivé díly od návrhů přes scénáře až ke konečnému zpracování procházely velmi složitým schvalovacím procesem, ve kterém značnou roli hráli hlavně „poradci“ vyslaní FMV, ti měli poslední slovo. Schvalovány neměly být pouze náměty a scénáře, ani volba scenáristů nebyla plně v kompetenci tvůrců seriálu, souhlas musel dát šéfredaktor HRABB. Proti ideologickým nedostatečnostem dílu Klauni vracejícího se do problematického roku 1967 se dokonce postavil druhý nejvýznamnější muž KSČ tajemník ÚV KSČ Vasil Biľak a požadoval jeho přepracování. O nezávislý seriál plně izolovaný od státní moci tedy rozhodně nešlo. Seriál vznikl na politickou objednávku a sloužil komunistické propagandě. Vykazuje celou řadu manipulací a podprahových sdělení, které ovlivňují mínění masy diváků u televizních obrazovek. Jeho účinnost je navíc zesílena výstavbou seriálu s jednou hlavní postavou, novodobým hrdinou, bojujícím proti nešvarům doby, kriminálním živlům a zločincům. Jan Zeman je ale navíc člověk jako každý jiný, patří mezi nás, vždyť má dokonce takové krásně české, obyčejné jméno. Má svou rodinu, zázemí domova, svoje trápení i starosti.

Propagandistický záměr je jasně patrný už z pouhého vyabstrahování Zemanových protivníků v jednotlivých případech. Jsou jimi soukromí obchodníci provádějící šmelinu, soukromí lékaři, představitelé církve, četníci jako bezpečnostní orgán nenáviděné první republiky, západní letci, emigranti a západní diplomaté − skuteční tvůrci „pražského jara“ a rozvraceči republiky…

Vládce prime-timu

Ať už ideologický nebo ne, seriál Třicet případů majora Zemana zaznamenal ohromný ohlas. Premiérové vysílání v 70. letech sledovalo podle tehdejších údajů 80−90 % diváků. Ti jej také ocenili nadprůměrným až velmi dobrým hodnocením. Úspěch majora Zemana nelze jen tak napadnout zjednodušujícím vysvětlením, že je zpracováním populárního detektivního a kriminálního žánru, že je zastoupený vynikajícími hereckými osobnostmi, že jeho uvedení bylo doprovázeno mohutnou tiskovou propagací a ve své době neměl programovou konkurenci. Tyto fakta nejspíš jen přispěly k oblíbenosti seriálu u divácké obce.

Zdroj: lidovky.cz

Už ne 90 %, ale stále pozoruhodné množství diváků je ochotno postup a vyšetřování majora Zemana sledovat i dnes. Důkazem je jeho trojí porevoluční reprízování, ve dvou případech dokonce komerčními televizemi. V letošním roce se ujala uvedení seriálu TV Barrandov. Před pěti lety tak učinila, taktéž komerční, televizní stanice TV Prima. Od ní to byl ale krok o poznání odvážnější. Ne snad, že by riskovala propad u diváků, Třicet případů majora Zemana je jedním z nejoblíbenějších „normalizačních“ seriálů ČST, je nazýván kultovním a má dokonce své fanouškovské webové stránky www.majorzeman.eu (!). Hlavní problém byl v legislativě. Hned po uvedení bylo na televizi podáno několik trestních oznámení v souvislosti se zákonem o propagaci režimu potlačujícího základní lidská práva a svobody. Výrok soudu znamenal precedent. Doba zobrazovaná v seriálu je už natolik vzdálená, že nemá na dnešního člověka takové ideologické působení. Divák si navíc plně uvědomuje propagandu v seriálu obsaženou. I díky tomuto rozhodnutí soudu mohla TV Barrandov začít znovu vysílat Třicet případů majora Zemana. A dovoluji si odhadnout, že s nemenším ohlasem u diváků.

30 případů majora Zemana

Režie: Jiří Sequens

Scénář: Jiří Sequens

Hrají: Vladimír Brabec (Jan Zeman) a další

Kamera: Václav Hanuš

Hudba: Zdeněk Liška

Střih: Josef Valušiak

Československo, 1974, 30 x 90 min

Zdroje:

Cysařová, J.:Televize a politická moc 1953−1989 in Soudobé dějiny 3-4/2002. Ústav pro soudobé dějiny AVČR.

Marek, J.: Major Zeman trochu jinak. Praha 2000.

Růžička, D.: Major Zeman − propaganda nebo krimi? Praha 2005.

Smetana, M.: Televizní seriál a jeho paradoxy. Praha 2000.

Odkazy:

http://www.totalita.cz/ip/tp_zeman.php

[1]Smetana, Miloš: Televizní seriál a jeho paradoxy. Praha 2000, str. 76.

[2] HRAAB byl útvarem, jehož prostřednictvím byla vysvětlována vojenská, bezpečnostní a braná politika strany. Redakce vznikla z podnětu Federálního ministerstva vnitra a jeho tiskového odboru. Součástí dohody mezi ČST a FMV byla také možnost bezplatně využívat filmové prostředky vyrobené FMV −  tedy falzifikáty skutečnosti vč. tajných odposlechů. (Cysařová, J.: Televize a politická moc 1953−1989 in Soudobé dějiny 3-4/2002, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, str. 534)