Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Michail Kalatozov

Michail Kalatozov

PORTRÉT: Michail Kalatozov – MILAN CYROŇ –

Michail Kalatozov se narodil v gruzínském městě Tbilisi (tehdy Tiflisu) 28. prosince 1928. Zemřel 27. března 1973. Neprošel žádným filmovým vzděláním, živil se jako promítač, řidič, pracoval v garážích. Poté působil jako střihač, asistent kamery i kameraman ve studiu Goskinproma Gruzie. Hrál jednu z hlavních rolí v historickém filmu Případ Tariela Mklavadze (Delo Tariela Mklavadze, Ivan Perestiani, 1925). Spolupracoval na scénáři filmu Gjulli (Lev Puš, Nikolaj Šengelaja, 1927), u nějž se chopil i kamery. Roku 1928 je spoluscenáristou a jedním ze dvou kameramanů Cikánské krve Lva Puše, snímku o rumunských Romech. V témže roce natáčí podle vlastního scénáře střihový dokument (jejž doplnil o několik vlastních záběrů) Jejich carství, zabývající se vládou a pádem gruzinských menševiků a prvními kroky sovětské vlády.

Zlomovým“ se pro něj stává zpočátku příliš nereflektovaný film Sůl pro Svanetii (1930). Původně dílo nezaznamenalo mnoho ohlasů, přičemž se některé z nich vyjadřovaly negativně. V této době se totiž postupně přecházelo ke zvukovému filmu. Kalatozov byl navíc zcela neznámým tvůrcem. Do zahraničí Sůl pro Svanetii taktéž příliš nepronikla (to se skutečně podařilo až v roce 1961 díky Mezinárodnímu filmovému festivalu v Moskvě). Je zde patrný vliv Ejzenštejna, Pudovkina a Vertova, nicméně již zde Kalatozov pracuje s filmovým materiálem vlastním osobitým způsobem. Dokument se věnuje kavkazským Svanům, horskému kmeni, který si až do dvacátých let dvacátého století udržel patriarchálně-rodové zřízení. Ke Svanům nevede žádná cesta, ta je však ve filmu stavěna, a kmen se tak zapojuje do života v SSSR. Kalotozov stál i za kamerou, s níž vytvořil netradiční záběry. Zručně pracoval se světlem a stínem, působivě portrétoval Svany a vykresloval přírodu, v níž žijí. Následující Hřebík (Hřebík v botě) z roku 1932, pojednávající o tom, že v armádě má význam i sebemenší detail, se nedostal do kin. Byl mu vytýkán naivní obsah, stojící v protikladu s efektními záběry a složitými střihovými metaforami. Autor Hřebík urputně bránil, nicméně ani to nepomohlo a vysloužil si jím zákaz tvorby. Od roku 1933 studoval na Leningradské akademii věd, načež se stal ředitelem Tbiliského filmového studia.

K natáčení se vrací po roce 1937, kdy došlo ke změnám ve vedení sovětské kinematografie. Ve studiu Lenfilm vznikl snímek Statečnost (1939) oslavující civilního pilota, jemuž se podaří zneškodnit špiona. Dobrodružný film podle tezovitého scénáře G. Kubanského postrádal napětí nutné pro daný žánr. Větší úspěch u diváků i kritiky zaznamenal Pilot Čkalov (1941) podle skutečných osudů sovětského letce. Během války se stejně jako další tvůrci1 věnuje burcujícím pracím, které mají povzbudit sovětský lid v boji proti fašismu. Kalatozov společně se Sergejem Gerasimovem přichází s filmem Nepřemožitelní (Nepobedimyje, 1942). Autoři se pokusili spojit dokumentární a hraný film do jednoho celku, což se jim příliš nepodařilo. Nedostatečné prokreslení charakterů a milostná linie doplňující hlavní příběh o továrně, která během obléhání Leningradu přechází na výrobu tanků, oslabují dokumentární část snímku, v jehož finále se přes blízkost fronty a časté nálety nepřátelských letadel podaří inženýru Rodionovi (Boris Babočkin) vyjet s prvním tankem do boje. Jen čtyři týdny po Nepřemožitelných je v kinech uveden Kalatozovův záznam známých hudebních seskupení a zpěváků Filmový koncert k 25. výročí Rudé armády. V letech 1946 až 1948 působí na Ministerstvu kinematografie. Přes svou angažovanost je spojován s oživením sovětského filmu, k němuž došlo po Stalinově smrti v roce 1953.

Z poválečné tvorby zmiňme filmy jako Odhalená zrada (taktéž Spiknutí odsouzených, Zagovor obrečjonnich, 1949) nebo Nebezpečná vichřice (Vichri vraždebnyje, 1952). Témata jsou sice podřízena oficiálním požadavkům, nicméně i přesto umělecky převyšují dobový průměr. Životopisný film Felix Dzeržinskij vypráví o prvním předsedovi ČEKy.2 Kritická politická satira Věrní přátelé (Vernyje druzja, 1954) vypráví o třech vědcích, přátelích z dětství, kteří vyjedou po řece na voru. V prvním sledu (Pervyj ešelon, 1955) podle divadelní hry Nikolaje Pogodina My v trojem pojechali na celinu se věnuje tematice obdělávání celin a formování kolektivu mladých lidí. Jde o první film, v němž se zúrodňování pustých celin stává základním tématem. Kalatozov se zde poprvé setkává s kameramanem Sergejem Urusevským,3 s nímž spolupracuje až do konce své tvorby (s výjimkou posledního filmu Červený stan). Urusevskij stylizoval snímek V prvním sledu do podoby dokumentu či kroniky.

Následující film, vítěz Mezinárodního filmového festivalu v Cannes, Jeřábi táhnou (Leťat žuravli, 1967) znamenal úspěch pro Kalatozova, Urusevského i do té doby neznámou představitelku titulní role Taťánu Samojlovou. Přestože filmy s válečnou tématikou se v sovětské kinematografii objevovaly běžně, Jeřábi táhnou ukázal válečné události ve zcela odlišném světle.4 Dílo s protiválečným akcentem ukazuje na příběhu dvou mladých zamilovaných lidí, Veroniky (Taťána Samojlová) a Borise (Alexej Batalov), hrůzné důsledky války na život obyčejného člověka. Boris dobrovolně odchází na frontu a Veronika se pod tlakem okolností provdá za Borisova zbabělého bratrance Marka (Alexandr Švorin). V naději však očekává návrat nezvěstného Borise, v nějž nepřestává věřit ani tehdy, když se dozví o jeho smrti. Jeřábi dalece přesahují konvence dobové sovětské produkce a ve stylu i obsahu se snaží zbavit vlivu předcházející stalinské epochy. Místo velkolepých bojových scén stavících do popředí kolektivní hrdinství vojáků popisují život civilního obyvatelstva, jež prožívá válečné utrpení stejně těžce. Urusevského kamera je velmi invenční5, což platí také pro střihovou skladbu. Novátorská formální stránka filmu dodnes intenzivně působí na diváka.

V Neodeslaném dopise (Neotpravlennoe pismo,1959) se Kalatozovovi a Urusevskému podle samotného Urusevského „konečně podařilo plně vyjádřit názor na filmové umění“.6 Film převážně snímaný ruční kamerou v neustálém pohybu vypráví o osudu čtyř lidí – třech mužích a jedné ženě (Taťána Samojlová) – v ruské tajze. Hrdinové hledají v nehostinné přírodě diamanty, což se pro ně stává osudným. Koprodukční povídkový film (Mosfilm a Icaik Cuba) Já, Kuba (Soy Cuba, 1964) je obrazovým experimentem. Poslední Kalatozovův snímek, natočený taktéž v koprodukci, Červený stan (Krasnaja palatka, 1969) s mezinárodním obsazením (Sean Connery, Claudia Cardinalová, Peter Finch, Nikita Michalkov ad.) se věnuje skutečné historické události z roku 1928 – cestě Nobileho vzducholodi Itálie na severní pól a záchranné akci sovětského ledoborce Krasin.

Michail Kalatozov natočil za svůj život téměř třicet filmů, mezi nimiž nalezneme jak podprůměrné agitky, tak sice tendenční, nicméně umělecky zdařené filmy a především díla naprosto přesahující běžnou sovětskou produkci. Zejména z Jeřábi táhnou se stal uznávaný snímek, jemuž nemůžeme ani dnes upřít nesporné kvality a novátorské pojetí.

 

1 Např. Partyzán (Sekretar rajkoma, Ivan Pyrjev, 1942).

2 Celým názvem Všeruská mimořádná komise pro boj proti kontrarevoluci, sabotáž a spekulaci. Jedna z prvních sovětských tajných policií založená v roce 1917.

3 Původně se měl kamery ujmout kameraman Jekelčik, ovšem ten krátce po zahájení natáčení zemřel. Urusevskij se později sám věnoval režii a v roce 1968 natočil oceňovaný snímek Člověk a kůň.

4 Totéž platí také pro filmy Grigorije ČuchrajeBalada o vojákovi (1959), Andreje TarkovskéhoIvanovo dětství (1962) a další.

5 Jeho prací se světlem a stínem se inspiroval kameraman Victorio Storaro při práci na Apokalypse Francise Forda Coppoly z roku 1979.

6 ŠLEMROVÁ, Marie: Michail Konstantinovič Kalatozov. Čs. filmový ústav: Praha 1974, s. 24.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru