Nejslavnější agent Jejího Veličenstva v kostce

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 25. července 2009 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

RECENZE – KNIHA: Akta Bond – JAROSLAV STUCHLÝ –

Těžko bychom nalezli hrdinu, který se pravidelně vrací v plné síle na stránky knih a plátna biografů již více než padesát let. Tajný agent Jejího Veličenstva s povolením zabíjet však tento nárok jednoznačně splňuje, a proto není divu, že fenoménu James Bond věnovali tvůrci několik referenčních knih. Akta Bond s podtitulem Rozšířený a aktualizovaný neoficiální průvodce po dobrodružstvích největšího tajného agenta světa od Andyho Lanea a Paula Simpsona bude patrně jednou z nejucelenějších.

Rozdělení kapitol odpovídá médiím, v nichž 007 zanechal svou stopu, tedy logicky literatura (kde po Bondově duchovním otci Ianu Flemingovi převzali štafetu postupně John Gardner a Raymond Benson), film (rozšířené vydání spatřilo světlo světa roku 2002 těsně před uvedením snímku Dnes neumírej, redakce přidala kratičkou poznámku o existenci prozatím posledních dvou bondovek, v nichž producenti do hlavní role obsadili Daniela Craiga), televize (tvůrci se s krajní nechutí vypořádávají s americkým animovaným seriálem James Bond Junior), comics (bondovské příběhy tiskl od roku 1958 britský Daily Express) a počítačové hry. Krátce je pojednáno o Bondových náhražkách (především o multirežijně nezvládnutém Casinu Royale z roku 1967) a závěr tvoří kapitolka Neviděný Bond o zvažovaných filmech Warhead a The Property of a Lady.

Každé literární dílo je zpracováno chronologicky podle stejného mustru: Osoby a obsazení (omezují se na hrdinu, zloducha a bondgirl), Zápletka, Poznámky, Lokality, Bondova minulost (autoři nezvládli stvořit konzistentní fikční svět a jejich romány si často protiřečí), Povýšenecké věty (většinou misogynního charakteru), Slabiny zloducha, Krutosti, Věty, které se mihnou (pozoruhodné citáty). Filmy navíc obohacují informace o upoutávkách, souvislostech scény před titulky, ústřední písni, trapných titulcích (tvůrci knihy tento výrazný stylotvorný prvek považují za projev pubertální nadrženosti), módě, hračičkách, dvojsmyslných narážkách a chybách, jichž se filmaři dopustili. U comicsů zaujme jméno kreslíře z let 1966–1977: Yaroslav Horak (!).

Je jasné, že taková kniha není určena k souvislému přečtení, jen prokousat se všemi těmi zápletkami může vést k šílenství. Má sloužit jako užitečný informační zdroj, filmový fanoušek patrně nejvíce ocení Poznámky, které u každého titulu prozrazují leccos zajímavého z produkční přípravy i procesu natáčení. Andy Lane a Paul Simpson (Který z nich má onen zmíněný doktorát z fyziky? A je to ten samý, co trpí akromegalií?) navíc nejsou žádní suchaři a sarkasmy, jimiž občas svůj text vyšperkují, neznamenají rozhodně jejich pohrdání zpracovávaným tématem. České vydání však jejich snahám až příliš podráží nohy. Kdyby text prošel skutečnou redakční úpravou, nemohlo by se v něm vyskytovat takové množství překlepů (což bolí zejména ve jménech) a nesprávností (v tvarosloví či větné stavbě) vzniklých nepozorností. Rubriky, v nichž se přímo cituje, zase občas přivádějí na mysl otázku, zda jsou spisovatelé (či scenáristé) opravdu takoví idioti, nebo zda si jen překladatel nevěděl rady. Objevují se však i chyby faktické, např. Pia Lindstromová není dcerou Ingmara Bergmana, nýbrž Ingrid Bergmanové, Maurice Binder (dlouholetý designér titulkových sekvencí) dozajista nesložil titulní píseň v Dechu života (1987), a jestliže z úvodní přehledové tabulky (Bondovská chronologie) vypadl důležitý flemingovský román Srdečné pozdravy z Ruska (1957), důvěryhodnosti knihy to určitě taky nepomáhá.