Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Profil hudebníka v 21. století

Profil hudebníka v 21. století

RECENZEA Cross the Universe + Part of the Weekend Never Dies – ZDENĚK BLAHA –

Ve stejné době se objevily hned dva hudební dokumenty, které toho mají na první pohled společného mnoho, ovšem nemusí to tak úplně být pravda. Tím prvním je A Cross the Universe, který mapuje americké turné současných francouzských electromesiášů, dvojice Justice, a tím druhým Part of the Weekend Never Dies, zaměřený na spřízněné a podobně hudebně orientované belgické Soulwax.

Ve stejné době se objevily hned dva hudební dokumenty, které toho mají na první pohled společného mnoho, ovšem nemusí to tak úplně být pravda. Tím prvním je A Cross the Universe, který mapuje americké turné současných francouzských electromesiášů, dvojice Justice, a tím druhým Part of the Weekend Never Dies, zaměřený na spřízněné a podobně hudebně orientované belgické Soulwax.

Přestože oba dokumenty vyšly jako bonus pro fanoušky, je v nich víc, než by se čekalo. Co je na nich tak zajímavého, že by to mělo stát za pozornost i člověku, který se zrovna nepovažuje za fanouška? Je jednoduché napsat hned do úvodu, že oba filmy přináší obraz hudebních ikon pro jednadvacáté století, přetváří současný pohled na hudební scénu, stejně jako se snaží šokovat zprofanovaným nespoutaným obrazem života na turné (čti jeden velký mejdan). Životem (rockové) hvězdy. Ale jak je to doopravdy?

A Cross the Universe podává záznam amerického turné francouzské electro dvojice Justice a celý dokument vznikl jako bonus disk ke koncertnímu live DVD ze San Franciska. Sice by už tato skutečnost mohla stačit k tomu, že film bude trpět nedostatky takovýchto „bonusů“, které jsou většinou jen adoračními bláboly (což je svým způsobem i tenhle případ), celková výpovědní hodnota ale mluví o něčem jiném. Na úvod pár vysvětlení. A Cross the Universe je dokumentem o životě rockových hvězd, po jakém alespoň jednou zatoužil snad každý z nás. Druhá vysvětlující informace – Justice nejsou rockovou kapelou. Sice to zní jako pokračování filmu o Spinal Tap, ale není tomu tak. Justice hrají electro, ať si pod tím představujete, co chcete (sice můžete narazit na zběsilá přirovnání k nástupcům Daft Punk, ale to berte silně s rezervou). Jde jen o zařazení. Více do podvědomí se dostali díky spolupráci se Simian (Simian vs Justice – We Are Your Friends), jehož klip byl vyhodnocen jako Best Video na MTV Europe Video Awards 2006 (režie Rozan & Schmelz).
Celý film vznikl v režii dvojice So Me a Romain Gavras. Oba vynikli jako tvůrci videoklipů. Druhý zmiňovaný je navíc synem známého filmaře řeckého původu, (Constantina) Costa-Gavrase, a jeho sestra Julie Gavras již také debutovala jako režisérka v roce 2006 filmem La Faute à Fidel. Sám Romain pak vynikl videoklipy pro Simian Mobile Disco, The Last Shadow Puppets nebo právě Justice. V souvislosti s posledně jmenovanými zaznělo nedávno jeho jméno ve světě i díky kontroverznímu klipu <>Stress, který silně evokuje francouzský snímek La Haine Mathieu Kassovitze. Ten reflektoval život v tzv. banlieue, okrajových předměstích Paříže, která se stala novodobými ghetty a nechvalně proslula nepokoji v roce 2005. Gavrasovy ostatní hudební klipy také vykazují zaměření se na taková prostředí a lidi, kteří v nich žijí. Na síle jim dodává i záměrně „laciným“, až amatérským vzhledem a ruční kamerou. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se skrze videoklipy snaží o sociální dokument. Nicméně některé formální prvky částečně přenesl i do A Cross the Universe.

Celý film má ohromný spád, stejně jako hudba, kterou Justice dělají. Naprosto minimálními prostředky se tu adoruje život rockové hvězdy se všemi stereotypy, které k tomu patří, a přitom se schopností vyhnout se diváckému skřípání zuby nad zpackanými klišé. Do velké míry je to i charismatem kolem obou protagonistů, Gasparda Augé a Xaviera De Rosnay. Jeden vypadá jako fanoušek Motörhead a druhý jako poprocková hvězda 80tých let. Gavrasův filmový rukopis je plný potlačované agresivity, která se po celý film snaží dostat na povrch. Nejsou to jen Justice, kteří prožívají turné na plný plyn a táhnou celý film, je to i Gavrasův styl, který naprosto odpovídá zobrazované realitě (stejně jako v jeho „levných“ klipech plných lidí z předměstí bez zaměstnání a s nejistou budoucností). Nechává napětí nervně tikat v pozadí úžasných „cool“ událostí až do úplného konce, jen s občasnými výlevy na povrch (události kolem zbraněmi posedlého manažera Bouchona). V závěru pak vše vybouchne v nekontrolovatelném epileptickém třesu. Jedna fantastická stroboskopická rapidmontáž a paralelní sestřih událostí v závěru, kdy jsou veškeří démoni nitra vypuštěni na povrch, nemůže skončit jinak než v policejním autě. A tady se střetávají protikladné názory na film. Podepisování se na prsa fanynek, alkohol a večírky, svatby v Las Vegas a rozbíjení hotelových pokojů i hlav lahví od whiskey, skandální zatčení i psychopatický manažer – zní to jako ta největší klišé ze života rock stars, ovšem Gavras je podává záměrně jednoduchým stylem bez toho, aniž by kohokoliv soudil a s takovou lehkostí, která ale divákovi ponechává jen dvě možnosti – buď propadne kouzlu okamžiku, nebo naprosto odmítne předkládaný film jako dokument. To proto, že značná část událostí nutí tázat se po tom, jak to bylo doopravdy. Jejich pravdivost ale není důležitá. Hlavní je doba, o které snímek vypovídá a celkové vyznění – zachycení jednoho období hudebního vývoje, „tady a teď“. Film navíc ukazuje i jednu z cest, jak může hudební dokument vypadat. Skrze historii je celá řada příkladů odlišných přístupů – snaha o objektivní pozorování (Gimme Shelter o Rolling Stones od bratrů Mayslesových, 1970), koncertní záznamy (Ziggy Stardust and the Spiders form Mars, D. A. Pennebaker, 1973), klasické dokumenty (Kill Your Idols o NYC No Wave scéně, Scott Crary, 2004) nebo pohled zevnitř (1991: The Year Punk Broke s raritními záznamy Nirvany, Sonic Youth nebo Dinosaur Jr., David Markey, 1992). A Cross the Universe jde atraktivní cestou provokace a hry s divákem. Zároveň však i ukazuje, jak moc se mění hudební scéna – Justice žijí jako rock’n’rollové stars a přitom hrají taneční hudbu. Hranice žánrů jsou dnes, nejen v hudbě, tenčí než se zdá a vzájemná hybridizace zasahuje i zde. Nestává se tak pomalu pravdou, co Marilyn Manson předpověděl? Rock is dead?

Part of the Weekend Never Dies o belgických electro-rockových Soulwax je naopak dokumentem ze zcela jiné krve. Obě kapely k sobě mají blízko nejen geograficky, ale i hudebně a pracovně. Soulwax udělali remix pro Justice (Phantom Pt. II), krátce se mihnou i tímto filmem a So Me, který se podílel na A Cross the Universe, zase udělal úvodní hravou animovanou titulkovou sekvenci pro Soulwax dokument. Podobně pak i Part of the Weekend… vyšel jako bonus disk k live DVD. Přestože film natočil taktéž tvůrce vzešlý z videoklipové branže, Saam Farahmand za spolupráce samotných Soulwax, výsledek je jiný. V mnohém jde více o klasický dokument s rozhovory konfrontovanými s realitou, které tvoří výsledný pohled na kapelu. Ve stínu A Cross the Universe vypadají členové Soulwax jako nesmělí chlapci z Ghentu, kteří utrácí studiové peníze za výlety do New Yorku za přáteli (NY Excuse) a teprve poznávají svět (roztomilá scéna v rádiu, kde jim jsou představeny dvě kypré dívky, které jim splní „každé“ přání, na což skupina reaguje spíše obavami). Takové srovnávání ale není na místě. Přestože film také zachycuje turné, tentokráte světové, pozornost je soustředěna více na kapelu v kontextu celé globální scény než na provokativnost aktérů (ale ani tady vás nemine pár vtipných historek, jako je ta o britském fanouškovi, jeho přirození a čtrnáctileté dívence). Jestli jste Soulwax neznali, jsou vám hned v úvodu „srozumitelně“ představeni, následuje několik záběrů z koncertů pro nasátí atmosféry a pak už jen pomalu sledujete, jak kapela ovlivnila mnohé další. To je možná i kámen úrazu, protože po chvíli se začne vše opakovat ve stále stejném rytmu jednoho vzorce – koncert, hysterický fanoušek, výpověď, co na to kapela, vtípek, koncert, hysterický fanoušek… a tak pořád dokola. V tom je tento dokument o mnoho tradičnější. Na druhé straně se tu ale objevují i rozhovory s Erolem Alkanem, LCD Soundsystem nebo Klaxons, které poodkrývají současný stav globalizované hudby, kdy i kdysi neznámá belgická kapela jezdí na turné do Japonska, spolupracuje s newyorkskými muzikanty, remixuje francouzské electrokovboje a ovlivňuje kapely všude po světě. Těžko říct, jestli je to jen náhodné nebo záměrné, ale film tak vypovídá mnohem víc o celé hudební scéně než o kapele samotné a to je (i není) plus. Záleží, jak k tomu přistoupíte.

Ve výsledku tak nejsou oba filmy jenom dokumentárním bonusem na live DVD pro fanoušky, ale sondou do současné „zmenšující se“ hudební scény, do překroucených žánrových fúzí a hlavně pohledem na prototyp hudebníka 21. století, kterému budeme my smrtelníci pořád závidět. Hudebníci kolem sebe vždy vyzařovali auru výjimečné ikony, která bude fanoušky stále přitahovat. Jde tu o mýtus, a proto není vůbec důležité tázání se po pravdivosti, ale po tom, zdali jste ochotni mýtus přijmout, nebo ne.

 

A Cross the Universe

Režie: So Me, Romain Gavras

2008, 64 min

Part of the Weekend Never Dies
Režie: Saam Farahmand, Soulwax

Velká Británie / Belgie, 2008, 60 min

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 383

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru