Televize a internet mají možná světlejší budoucnost než film pro kina

Vratislav Šlajer patří k nejmladší generaci českých producentů. Za sedm let jeho produkční činnosti vznikla v jeho produkční společnosti Bionaut řada zajímavých titulů.. Je stálým spolupracovníkem Marii Procházkové, jejíž druhý film, Kdopak by se vlka bál, právě putuje českými kiny.

Jste filmovým producentem, co Vás přimělo k tomu vykonávat tuto profesi?
Bylo to poměrně jasné rozhodnutí. Už na základní škole jsem byl posedlý filmem, s postupujícím věkem přišlo rozhodnutí se filmu aktivně věnovat. A jak jsem postupně zjišťoval podstatu jednotlivých profesí při vzniku filmu, vyplynulo moje rozhodnutí být producentem. Vždycky jsem producentství vnímal jako rozhodující, hybnou a kreativní profesi.

Patříte ke generaci, která dospívala v 90. letech, kdy byl na české filmové scéně poněkud chaos. Snižovala se v té době také návštěvnost v kinech. Jaké filmy 90.let považujete pro svoji dobu za zásadní?
V 90. letech v Čechách bohužel nevzniklo moc filmů, které bych osobně považoval za zásadní nebo formativní. Pro mě bylo většinou podstatné vidět filmy, které byly něčím výrazné nebo originální. To, že takové filmy mohly u nás vzniknout, mě vedlo k rozhodnutí pokusit se o to taky. Spíš než konkrétní filmy zmíním tvůrce, kteří byly v 90. letech různě aktivní a pro mě inspirativní: Jan Němec, Jan Švankmajer, Zdeněk Tyc, Saša Gedeon, Jan Svěrák, Martin Šulík, Petr Václav, Radim Špaček, producenti Čestmír Kopecký a Petr Oukropec.

Během svých studií na FAMU jste se mohl setkat s několika významnými osobnostmi českého filmu. Mezi pedagogy, kteří vykonávali pedagogický dozor nad filmy, jež jste produkoval, byli například Karel Smyczek, Jaromil Jireš nebo Drahomíra Vihanová. Jak na tyto tvůrce vzpomínáte?
Pedagogické vedení bývalo na FAMU často i jen formální záležitostí. S vámi zmiňovanými tvůrci jsem se při práci na školních filmech nesetkal. Za podstatné považuji setkání s lidmi jako např. Čestmír Kopecký, Jiří Beránek, Jan Němec.

Co pro Vás znamená aktuálně připomínaný fenomén české nové vlny?
Bylo to jedinečné období, filmy tehdy vznikaly v podmínkách, které se už nikdy nebudou opakovat. Věra Chytilová kdysi řekla, že tehdy prostě točili filmy, protože to bylo jejich poslání. Tzn. bez pocitu elitářství, uvolněně, ale naplno. To je, myslím, podstatné. Období 60. let bylo na dlouhou dobu poslední, kdy vznikaly filmy prostě proto, aby byly dobré, s maximální možnou zodpovědností tvůrců vůči sobě samým, s upřímnou snahou oslovit diváky bez podbízení.
Možná se pletu, ale myslím, že podobně jedinečná situace vzniká dnes, byť úplně v jiných výrobních podmínkách. A zatím jen vzniká… uvidíme za pár let. Ale hodnotit nás budou samozřejmě až další generace.

Vaším prvním produkčním počinem byl film Smradi. Čím Vás právě tento film zaujal?
Byl to můj první producentský počin. Nadchl mě scénář a líbily mi se mi filmy Zdeňka Tyce. Ten mi spolupráci nabídl v létě 2001, velmi rychle jsme se shodli na koncepci filmu a domluvili se na spolupráci. Lákalo mě téma filmu, soužití různorodých lidí, kteří problémy překonávají právě tím, že dokážou být spolu. Líbilo se mi, s jakou lehkostí a věrohodností byl napsán scénář Terezy Boučkové, věřil jsem, že Zdeněk Tyc dokáže filmu dát potřebnou sílu a emotivnost. A myslím, že to vyšlo.

Film tehdy distribuovala nová distribuční společnost SPINfilm, která ale spolupracovala s SPI. Můžete objasnit pozadí této spolupráce?
SPINfilm byla dceřinná společnost SPI, která distribuovala artové a české filmy. Ty se tak neztratili mezi ostatními komerčnějšími tituly, které SPI distribuovalo.

Aktuálně se Zdeněk Tyc vrací k romské problematice ve filmu El paso. Jak vnímáte toto téma ve vztahu k českému filmu?
Je to téma velmi nosné, i když se s nim často zachází prvoplánově nebo hloupě. Zdeněk Tyc v něm ale, myslím, dokáže najít to podstatné.

Ve Vaší tvorbě se objevují také dokumenty. Je dnes náročné „dostat“ dokument do kin?
Myslím, že to je o něco snazší než dřív. Zejména díky tomu, že už částečně funguje i digitální distribuce, není tedy nutné u některých dokumentů shánět prostředky na výrobu filmových kopií. Na druhou, stranu diváci se až na výjimky do kina na dokumenty moc nehrnou. Myslím, že je důležité vytvářet dokumentu i jiné způsoby distribuce než jen uvedení v kinech. Kino je často jen taková třešnička na dortu. Mnohem silnější může být prodej dvd nebo on-line distribuce.

…ptám se také proto, že jeden z novějších dokumentů, Houslový rytíř jste nejen produkoval, ale i distribuoval. Není to pro firmu zabývající se produkcí nevýhodné z hlediska propagace nebo kontaktů s kinaři?
Filmy Zdroj a Houslový rytíř jsme distribuovali sami ve spolupráci s Bontonfilmem. Nevýhodné to pro nás rozhodně není, jinak bychom to nedělali. Sami dokážeme vlastním menším dokumentům věnovat lepší péči, soustředit se na komunikaci s kiny, cílenou propagaci v místě uvedení atd. Na rozdíl od velkého distributora jsme operativnější a v případě našich filmů samozřejmě i motivovanější. Bontonfilm pak pro nás zajišťoval fakturaci, což by pro nás bylo příliš komplikované.

Produkoval jste všechny dosavadní celovečerní dokumenty Martina Marečka. Hry prachu i Zdroj lze zařadit k „aktivistické“ linii dokumentu, které částečně vznikají reportážním způsobem, improvizací, musejí reagovat na aktuální vývoj situace a z hlediska výroby nelze dopředu určit průběh jejich vzniku. S Marečkem už několik let připravujete film o automobilismu s názvem Automat. Můžete z pohledu producenta přiblížit vznik takového filmu?
Asi bych je označil spíš za „aktivní“ než „aktivistické“. Pro Hry prachu a Zdroj jsme sami použili označení „film v rukou“. Martin Mareček patří k nejlepším režisérům své generace. Možná to není tak patrné, protože jeho filmy jsou míň nápadné, nikoho k ničemu nenutí, o to jsou ale podstatnější a trvalejší. Pracuje metodou vstupu do situace, akčním hledáním. Je ale vždy dobře připravený a pohotový.

Jako producenta mě láká nepředvídatelnost, improvizace, riziko, jedině tak může vzniknout něco opravdu zajímavého. Z produkčního hlediska je to sice komplikovanější, ale není zase tak těžké nastavit si pružné mantinely. Ostatně u dokumentu se většinou s jistou nepředvídatelností počítá. Ale já jí mám rád např. i u hraných filmů.

Film Auto*Mat, který bude mít brzy premiéru v rámci kolekce Doc Alliance (uvedení na pěti významných festivalech Vision du Reel v Nyonu, CPH:DOX v Kodani, DOK v Lipsku, Planete Doc Review ve Varšavě a IDFF v Jihlavě) a posléze v české distribuci, je ale trochu jiný než předchozí Marečkovy filmy – je mnohem osobnější a vážnější. Myslím, že to bude velké překvapení.

Umožnil jste vznik takřka všem filmům Marie Procházkové. V čem je podle Vás tato autorka specifická?
Má originální pohled na svět, nebojí se přicházet s novými filmovými postupy. Ve scénářích často vychází z vlastních pocitů, zážitků a zkušeností, dokáže je ale velmi originálně transformovat. V její tvorbě jsou podstatné sny, představy, snaží se tomu přizpůsobit i formální stránku filmů.

Jak se shánějí finance na druhý film tvůrce který před tím neměl velký divácký úspěch?
Samozřejmě to není jednoduché. Když k tomu přičtete fakt, že ani druhý film není jasně komerční, je to dost obtížné. V případě Kdopak by se vlka bál jsme ale měli štěstí, podpořila nás řada partnerů v čele s Českou televizí. Ale jisté nedůvěry jsme se nezbavili až do premiéry. Poté co vyšly na film nadšené recenze a dostali jsme se na festival do Berlína se přístup samozřejmě výrazně změnil. Věřím, že třetí společný film s Mariou se bude financovat a distribuovat o dost snáz.

Spolupracoval jste také na televizním seriálu Letiště. Seriál se setkal s vesměs kladnými ohlasy. Co Vás přesvědčilo spolupracovat na televizním seriálu a jaká je Vaše zkušenost s televizním mediem?
Odjakživa jsem chtěl pracovat na televizním seriálu, lákal mě jako žánr s výrazným kreativním potenciálem. V příběhu na pokračování můžete s příběhem a postavami pracovat úplně jinak než např. u celovečerního filmu. To je výzva. Navíc celá řada současných amerických televizních seriálů kvalitativně překonává většinu světové kinematografie. To, že je televizní tvorba často nekvalitní, neznamená, že televizní medium nemá kvalitativní a umělecký potenciál.

Letiště byla samozřejmě divoká zkušenost. Seriál vysílaný dvakrát týdně je dost adrenalin, to tempo je vražedné, my se to navíc učili za pochodu. Český televizní trh je specifický tím, že v je v něm neuvěřitelný tlak zalíbit se všem. Často jsme se tak ocitali v tlaku věci zplošťovat a zjednodušovat, ačkoliv to podle mého názoru bylo zbytečné. Podívejte se např. na úspěch některých novějších pořadů TV Nova – jsou odvážnější než je u nás zvykem a díky tomu jsou i úspěšné.

Televizní tvorbě se ale chci i dále aktivně věnovat. Televize a internet mají možná světlejší budoucnost než film pro kina.

Když vezmeme otázku financí, jaká je šance návratnosti vložených prostředků pro film, který v kinech vidí třeba „jen“ 30 000 diváků?
Zkuste si to spočítat – z jedné vstupenky dostane producent cca 30 Kč, při počtu 30 000 diváků znamená návratnost cca 1mil Kč. To stačí jen na pokrytí distribučních nákladů (filmové kopie a reklama). Tzn. o zisku se nedá vůbec mluvit. V případě filmů, u nichž se očekává nižší návštěvnost, je důležité nespoléhat na distribuci a náklady pokrýt z jiných zdrojů – z grantů, sponzoringu, předprodeje televizím. S návratností můžete počítat při mezinárodním úspěchu nebo dlouhodobě. Ale hlavně producent nemusí a ani by neměl dělat film jen pro peníze. Film není standartní podnikatelská aktivita.

Odmítl jste někdy projekt, který Vám byl sympatický, ale bál jste se, že jej neufinancujete?
Ne, pokud mě nějaký projekt zajímá a považuji za důležité, aby vzniknul, chci se pokusit ho vybojovat. To ale samozřejmě neznamená, že se to vždy podaří. Samozřejmě se stalo, že jsme nesehnali na projekt peníze a ten pak nevzniknul. Stát se může i to, že film financujete tak dlouho, až pro producenta i tvůrce ztratí význam. Všichni se někam posouváme, pohled na svět se mění.

Co si myslíte o současném způsobu financování českých filmů?
Situace posledních několika let je myslím celkem dobrá. Pořád nám ale chybí základní systém, např. zvýšené zdroje Fondu kinematografie jsou jen přechodné, na pořádný zákon se stále čeká. Dobré je, že na trhu s televizními právy vznikla alespoň minimální konkurence, byť to stále ještě nestačí. Co nám ale chybí zásadně je napojení na zahraničí, zejména pak systém minoritních koprodukcí a podpora zahraničních zakázek. Bez toho se dál nedostaneme. Bez koprodukcí bude česká kinematografie stále zahleděná do sebe, nestane se opravdu mezinárodní. Na druhou stranu si ale myslím, že na tom český film dlouho nebyl tak dobře jako teď, ačkoliv může být mediální obraz dost odlišný. Nechápu, proč se zrovna teď tolik hovoří o tom, jak jsou české filmy špatné. Samozřejmě stále vzniká spoustu nevydařených českých filmů, to ale nikdy nebylo jinak. Vedle toho ale každý rok vznikne několik nadprůměrných a několik skvělých filmů. Co víc si můžeme s trhem 10 mil. diváků přát?

Do jaké míry zasahujete jako producent do podoby filmů?
Ovlivňuji podobu scénáře, natáčení, střihu filmu. Spolupráce se scénáristou a režisérem je většinou permanentní dialog o podobě filmu. Film není práce jednoho člověka, je výsledkem souhry kreativního týmu. Režisér je samozřejmě hlavní autorem, není ale jediným.

Vaše jméno se objevilo i v souvislosti s před lety připravovaným snímkem Život poupěte, který se podle ukázky ze scénáře, která byla publikována v Cinepuru, jevil být zajímavým a originálním snímkem. Co se s projektem děje nyní?
S režisérem projektu Václavem Kadrnkou jsme se po oboustrané dohodě rozhodli spolupráci ukončit. Na projektu se tedy nepodílím, nemám ani aktuální zprávu o jeho stavu.

V jaké fázi příprav se nacházejí nové filmy, které anoncujete na stránkách Bionautu? Pouta by měla být po mnoha letech dalším filmem Radima Špačka, zmiňujete se i o debutech Petra Zahrádky a Václava Švankmajera….
Pouta se právě natáčejí, premiéra bude v únoru 2010. Wolta (r. Petr Zahrádka) je trochu oříšek, přesto že to je skvělý scénář, peníze se shánějí těžko, ten film bude dost osobitý. Podivný víkend Václava Švankmajera je zase poměrně velký mezinárodní projekt, který se bude natáčet ve čtyřech zemích, takže jeho příprava a financování zabere čas. Pokud všechno půjde podle plánu, Woltu natočíme letos na podzim a Podivný víkend příští rok.