Úplně osobní

Publikováno: Miloš Kameník Publikováno dne: 25. února 2009 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

RECENZE: Úplně osobní (režie: Nedžad Begovič, 2005) – MILOŠ KAMENÍK –

Nedžad Begovič působí ve své vlasti, Bosně a Hercegovině, jako režisér animovaných filmů. Životní bilancování a vzpomínky především na jugoslávský válečný konflikt jej přiměly k natočení autoportrétu. Úplně osobní z roku 2005 je jeho celovečerním dokumentárním debutem.

Filmoví tvůrci běžně čerpají z vlastních vzpomínek a zkušeností. Své zážitky volně zasazují do fikčního rámce, některé postavy bývají označovány jako jejich alter ega. Téměř vždy se ale jedná o pouhou inspiraci pro vymyšlený příběh a spojitost se skutečným životem autora je vedlejší, pokud ji vůbec lze určit. Portrét osobnosti v dokumentárním filmu je samostatnou kategorií, natáčejí se i díla ryze introspektivní, v nichž se autoři snaží zachytit vlastní vnitřní pohnutky a trápení, ale málokdy se objevuje důsledný „klasicky“ vyprávěný životní příběh. Bývalo běžné, že malíři malovali autoportréty, na pultech knihkupectví leží množství autobiografických knih, ať už ve formě deníků, pamětí nebo bilančních rozhovorů, ale filmaři obracejí hledáček kamery k sobě samotným jen zřídka. Možná si nepřipadají pro svůj počin dostatečně významní a zajímaví nebo se stydí a neodváží se otevřít. O to sympatičtější je pokus Nedžada Begoviče.

Na začátku komentuje režisér, který po celý film jakožto vypravěč v první osobě hovoří mimo obraz, záběr dunícího zvonu. Stejně jako Andrej Rublev odlévá obří zvon, své životní dílo, v obdobně velkolepém snímku Andreje Tarkovského, chtěl by i Begovič po sobě zanechat Dílo. Poučen Rublevovým nezdarem přistupuje od počátku k filmu skromněji a s nadhledem..

Natáčení portrétů mnohdy tíhne k budování celuloidových pomníků představovaných. Vědom si vlastní „průměrnosti“ vypravěč ironicky konstatuje, že ve stejný den a měsíc jako on se narodili cestovatel Amerigo Vespucci, básník Taras Ševčenko nebo kosmonaut Jurij Gagarin. Vyprávění o dětství v Sarajevu uvozují tradiční rodinné záběry natočené 8mm kamerou. Fotograficky komponované statické záběry ulic domu, vchodových dveří či okna, tedy prostoru, kde trávil rané dětství, záhadně provází dvě lahve mléka obrácené dnem vzhůru. Autor vzpomíná, jak zde sedával se staršími chlapci, kteří hodnotili postavy kolemjdoucích dívek. Když se jich zeptal, jak mají vypadat hezké nohy, přirovnali je ke zmíněným obráceným lahvím. Jsou to právě podobné detaily, které člověku uvíznou v paměti. Tvůrce jimi ozvláštňuje scény, vytváří na jejich základě inscenované situace. Celý náš život se skládá z detailů, útržků a zdánlivě nedůležitých charakteristik. Nejoblíbenějším hochem v okolí se Nedžad stal díky televizoru, který jeho otec zakoupil. Záběr na prázdný stůl je stoptrikem doplněn o televizi a následně háčkovanou dečku. Snaží se revokovat naivní dětský pohled, z něhož plyne řada humorných postřehů a situací. Když měl u nich doma pohřeb jeden z příbuzných, naříkal malý chlapec ze všech nejvíc. Dospělí jej utěšovali, aniž by tušili, že plakal, protože se ten den nemohl dívat na televizi. U moře (opět černobílé dovolenkové záběry z osmičky) chlapce udivoval pohled na tak velké množství lidí ve spodním prádle, nemohl rovněž pochopit, proč jich tolik hovoří nesrozumitelným jazykem (němčinou). Begovičův smysl pro humor je nenápadný a citlivý. I scéna, v níž vystrkuje pomalovaný penis z ptačí budky, působí vtipně a rozhodně ne lascivně.

Ve škole poprvé slyšel o Titovi a vstoupil do Pionýra, stal se mladým komunistou. U fotografií ze studií používá režisér prvků animace. Hraje si s fotkami jako s koláží. Čepky padají do očí, barevná tužka obkresluje tvary mraku apod. Vojnu přibližuje vtipnou vzpomínkou na tranzistor. Jeho ohlédnutím za érou komunismu a Titovým kultem osobnosti je satiricky smířlivé.

Tvůrce v obývacím pokoji pouští doposud natočený materiál přátelům z dětství. Těm nepřijde příliš zdařilý a Begovič se na základě toho rozhodne film uchopit z jiného konce/začátku. V patnácté minutě snímek začíná znovu. Po úvodních titulcích uvažuje autor u záběru zvonu, jaká je budoucnost kinematografie, zda lze dnes, v době Spidermanů, natočit film jako tento. Úplně osobní tedy nezačíná/nepokračuje vzpomínkami na mládí, ale úvahou o smyslu filmu. Begovič si v nákupním centru kupuje videokameru a ukazuje první záběr, který s ní pořídil. Zkouší si v něm zoom a voyeursky přes záclonu najede na nahou sousedku opalující se na balkóně. Skrze hraní si s kamerou představuje i svou rodinu. Manželka Amina je herečka. Sedí bez hnutí brvy před kamerou, muž jí do ucha pošeptá, že by záběr chtěl více emocí a jí začnou bez změny výrazu z očí téct slzy. Režisér originálně představí další členy rodiny a pokračuje ve vyprávění o minulosti, kterou zastupují archivní záběry ze svatby.

Režisér se vůbec nezabývá svou předchozí tvorbou, neprezentuje své autorské postupy a metody. Tím se odlišuje od bilančního snímku Agnesiny pláže francouzské režisérky Agnes Vardové, jejímuž hravému a nezávaznému stylu se Úplně osobní asi nejvíce přibližuje. Podobně jako ona si Begovič může dovolit „bezvýznamná“ zastavení a zdánlivě nikam nevedoucí hříčky a úvahy. Mezi ty patří třeba u moře pořízená „felliniovská“ sekvence, v níž se střídají tajně pořízené záběry ženských pozadí s mužem plavajícím v moři, jenž vizáží připomíná slavného italského režiséra. Jak jsem již naznačil, obsahem filmu nejsou pouze režisérovy vzpomínky a život, ale i proces vzniku díla. Sledujeme dvě verze animované reklamy na Coca-Colu, které autor vyrobil, aby měl dostatek financí na realizaci tohoto snímku. 15 000 euro ho, dle svých slov, uklidnilo a umožnilo mu pomocí tohoto filmu prezentovat několik teorií jako např. názor, že jak má kdo tlusté prsty, tak široké má i nosní nozdry, aby si do nich mohl prsty strkat. Jiná „teorie“ pojednává o délce nehtů. Kdo má delší, rychleji plave apod. Do této chvíle může dokument diváky svou banálností iritovat, ale v momentě, kdy s podobnou hravostí začne líčit rozpad Jugoslávie a občanskou válku, nelze než autorův pohled na realitu přijmout jako určitou obdobu „karnevalizace“, kterou známe z teorie literatury. Nadsazený popis začátku války provází pohled na vybombardované ruiny s množstvím mnohoznačných a poeticky vznášejících se bublin z bublifuku. Begovičova profese režiséra animovaných filmů se promítá i do výtvarně pojaté mizanscény. Ukázkou čisté animace je klikatící se čára zaznamenávající průběh průměrného lidského života, jejíž rytmus a záhyby určuje zvuková stopa tvořená pouhými citoslovci a ruchy. Tvůrce působivě popisuje hladovění za války a přitom nevzbuzuje sentiment. Pamatuje si bizarní detaily, jež opět ilustruje. Demonstruje například, jaké číslo bot museli spálit pro konkrétní jídlo, nebo popisuje příběh muže, jenž v odříznutém Sarajevu zhubnul 60 kilo. Při opakovaných odjezdech váhu nabíral a po návratu opět ztrácel, takže ve výsledku během války zhubnul 300 kilo.

Ve třech čtvrtinách tvůrce opět pouští natočené sekvence několika přátelům. Manželka výsledek nepochválí, ale muže i nadále miluje. Begovič nemá nápady, jak dál pokračovat, tak jede do Paříže, kde točí Seinu, v Londýně udělá v parku kotrmelec, ale to také není ono. Diváci v očekávání pointy chvíli sledují záběr, ale autor pouze konstatuje, že tento rovněž nestojí za nic. Natáčí vlastní exkrement v londýnském hotelu, jenž nejde spláchnout a dojde mu, že není světák a raději se vrací domů. Cestovní pasáž ovšem není o hledání „náplně“ snímku, ale přeneseně ji lze vnímat jako metaforu bloudění muže středního věku či přímo bloudění příslušníka válečné generace. Ani závěreční titulky neznamenají konec. Begovičovi volá distributor, že by chtěl film ještě o deset minut delší a tak režisér točí dál a vrací do snímku tzv. vystřižené scény.

Žádný život není nezajímavý nebo nesmyslný, jen se musí najít správný úhel pohledu a vypíchnout určující jednotlivosti. Nedžadu Begovičovi se to podařilo. Filmy o filmařích v druhém plánu, bez ohledu, zda jsou autobiografické či nikoliv, reflektují povahu samotného filmového média. Stejně tak autor a portrétovaný v jedné osobě spíš zápolí s tím, jak vůbec dokument dotočit než s tím, jak sebe sama co nejvěrněji zobrazit.

Série bizarních událostí představuje nejen osobní život člověka, ale skrze něj jsou prezentovány i dějiny jedné země. „Přivlastnění“ si historie je v dokumentárním filmu, což dokládá třeba i úspěch cyklu Jana Šikla Soukromé století, stále oblíbenější. I bez štábu a drahého vybavení lze natočit zdařilý celovečerní film. Stačí být poutavý a originální, což jsou vlastnosti, které Begovičově počinu nechybí.