„Nehezká, ale s půvabnými dolíčky na tváři“

Ideální vánoční dárek. Asi tak by bylo možné číst strategii nakladatelství Academia, kterou zvolilo při vydání obsáhlého svazku Dějin filmu 1895–2005. Uvažování pragmatické, čistě obchodní. Nepřekvapuje ale, neboť Češi si pod nazdobený stromek nadělují knihy ve velkém. Duch vánočních svátků unese leccos, a jestliže někdo z vaší rodiny rád kouká na filmy, dost možná jste mu tuto publikaci nadělili také.

Co ale s těmi, kteří se filmu věnují systematičtěji, dlouhodobě a neřkuli i odborně? Vyplatí se jim investovat do textu Jerzy Płażewského, aniž by neměli při čtení pocit, že potkávají neinspirující myšlenky a zastaralý způsob pohledu na dějiny filmu? Proti vkusu žádný dišputát, říká se, proto není cílem této recenze jednoznačný ortel koupit/nekoupit.

Jeden jediný

K všeobjímajícím dějinám filmu, které dává dohromady jediný člověk, mám už a priori skepsi. Ostatně, ani Bordwell s Thompsonovou nemají patent na všechny dějinné etapy a národní kinematografie a je to z jejich práce znát. Płażewski ale zastupuje starou školu a ta tuto cestu volila častěji, než se zdá. V Československu se čtenáři mohli seznámit s takto uchopenými dějinami od George Sadoula či Jerzy Toeplitze.

Ať už se na historii kinematografie díval ten či onen, nutně to vede k jejich subjektivizaci. Inu, to tolik nevadí – a v případě knihy od Academie je vlastně osvěžující, že po notně „hollywoodských“ Dějinách filmu dua Bordwell–Thompsonová máme možnost nahlédnout na kinematografii více evropským pohledem. Na druhou stranu se ale střetáváme s momenty, kdy bychom rádi o patřičné kapitole dějin (či národní kinematografii) věděli více, ale autor očividně nemá potenciál naše potřeby naplnit. Buďto ji ani příliš nerespektuje, nebo si zkrátka uvědomuje své omezené možnosti a odbude ji sdělením „vše, co lze dnes v Evropě napsat o dějinách asijské kinematografie v letech 1898–1955, bude mít logicky značně povrchní charakter.“. Paradoxně nejsympatičtějším počinem jedince píšícího o celém vývoji kinematografie mi přijdou Malé dějiny filmu Jarka Kupśće. Tento ilustrovaný průvodce světovou kinematografií sází na odlehčenost a přehlednost, zdá se mi, že zůstává ze všech v tuzemsku vydaných dějin i nejobjektivnější co do rozvrstvení dílčích etap a národních kinematografií.

Subjektivní pohled

Subjektivní náhled na vývoj filmu je ale logický, a pokud máme možnost si přečíst vícero textů, může to mít jen pozitivní dopad. Płażewski ale bohužel občas svůj osobní postoj zaměňuje za dojmologii. Jak trefně vypisuje Jaromír Blažejovský ve své rozsáhlé recenzi v Cinepuru (http://cinepur.cz/article.php?article=1798):

Sandrine Bonnairová je prý „nehezká, ale s půvabnými dolíčky ve tvářích“ (549). Jessica Langeová se Płażewskému zdá v Drsné zemi nehezká, v muzikálu All That Jazz (jako Smrt) půvabná. Carmen Carlose Saury, „velkého hidalga současného filmu“ (494), je prý nudná a pedantická. Náš průvodce neskrblí pohrdavými odsudky (Sokurovův Otec a syn je pro něj „absolutně nezdařilým esejem“, 717) a moralizujícími výkřiky: „Proč tedy vůbec film natočil?“ „Jak pohodlné!“

Přiznávám, že mé čtenářské zkušenosti a znalosti, které se nemohou ani zdaleka k Jaromíru Blažejovskému přiblížit, neměly za následek, abych si povšiml překladatelských nedostatků, mini sex doll o kterých píše ve své recenzi. Ale vyprázdněné výkřiky na adresu hereckých představitelů či filmařů mi v Dějinách filmu vadily.

Dějiny jako příběh

Pokud bych měl vedle sebe postavit knihu Bordwella-Thompsonové a Płażewského, zvolím si tu první. Už z toho důvodu, že polský autor volí cestu „vyprávění“, zatímco američtí představitelé mnohem více zakomponovávají jednotlivá díla do kontextu vývoje filmu. Uplatňují analytičtější pohled na film, jeho vizuální stránku, a nevyhýbají se „vysokému“ ani „nízkému“, neboť tyto dvě kategorie de facto neznají.

Płażewski naproti tomu pohlíží na dějiny optikou povídání o jednotlivých filmech, ubrání se sice „bajkaření“ ve stylu Sadoula, ale i tak pro něj představuje větší hodnotu historie díla, a to včetně zákulisních historek, nežli komplexnější začlenění do vývoje.

Co do obrazového doprovodu také nemůže kniha od Academie Američanům konkurovat. Pouhé ilustrační fotografie mají nulovou výpovědní hodnotu, zatímco u Bordwella a Thompsonové vždy série fotografií (například snímek po snímku jednoho záběru) demonstruje konkrétní postupy režiséra/kamerana atp.

Předností Dějin filmu, které vydala Academia je především to, že je napsal Polák, a tedy máme více možností se něco dozvědět o evropském filmu. A pokud nevládnete anglickým jazykem a nedostanete se tak k dalším obdobným publikacím, představuje Płażewského práce ne nutný, ale docela užitečný doplněk k Dějinám filmu Davida Bordwella a Kristin Thompsonové. Nic víc totiž na tuzemském trhu k takto komplexně pojatým dějinám kinematografie neseženete.

Jerzy Płażewski, Dějiny filmu 1895–2005

Academia 2009 904 str., 1095 Kč

ISBN 978-80-200-1689-8

objednat zde (http://www.academia.cz/hledat/?q=Dějiny+filmu&x=0&y=0)