Bigbít

Po velkou část právě končícího roku 2010 vysílala Česká televize jeden ze svých nejvýznamnějších archivních hudebních pořadů. Po deseti letech od poslední reprízy (resp. reprízy první řady dílů a její doplnění díly premiérovými) se vrátila k dokumentárnímu seriálu Bigbít. Poslední díl byl vysílán v listopadu a to je nepochybně příležitostí pro připomenutí tohoto ojedinělého projektu i na stránkách 25fps.

Bigbít. Originální český termín vzniklý fonetickým přepisem anglického slova, používaný jako název pro rockovou hudbu v dobách, kdy bylo slovo rock příliš kapitalistické, příliš západní, příliš protirežimní a naprosto nevhodné. A zároveň titul jednoho z nejzajímavějších hudebních pořadů, které kdy byl v produkci České televize natočeny.

Prvních 27 dílů bylo odvysíláno v roce 1998, o dva roky později byly reprízovány a navázalo na ně 15 dalších, téměř hodinových dílů. Celkový čas seriálu tak dosáhl úctyhodných 42 hodin.  Seriál mapuje dějiny československé rockové hudby od roku 1956 až do pádu totalitního režimu v roce 1989. Prostor 42 dílů nabízí tvůrcům dostatek času k podrobnému prozkoumání všech cest, odboček i slepých uliček, kterými se rocková hudba v Československu ubírala.

Není vynecháno nic. Díky velkému rozsahu se tvůrci nemuseli omezit jen na rychlý průlet nejslavnějšími jmény a kapelami. Na tomto místě nutno podotknout, že rockovou hudbu ve zkoumaném období rozhodně nemůžeme považovat za mainstream. Spíše naopak, bigbít byl fanoušky (zejména mládeží) oblíben jako nic jiného, ale režim jej vytlačil na okraj svého zájmu a v televize a rozhlase dal prostor povrchní popové selance.

Začíná se rock’n’rollem, jeho počátky v divadle Semafor, vznikem slavného, dodnes hrajícího, Olympicu. Pokračuje se přes rhytm&blues, kde je dostatek času věnovat jeden díl slavnému Blue Effectu, jazzrock (Marián Varga, Jazz Q), art rock, nevyhýbá se ani undergroundu (Plastic People of the Universe mají dokonce dva díly) nebo folkařům. Závěrečná patnáctka dílů je časově ukotvena v osmdesátých letech a mapuje nástup punku a Nové vlny, ani zde nejsou opominuty v té době naprosto minoritní hudební žánry jako industriál nebo black metal – ano, i tyto extrémní žánry měly v Československu své zástupce. Poslední díl se věnuje nostalgické vzpomínce na Sametovou revoluci a roli, jakou měli muzikanti v pádu režimu. Vedle Prahy, která byla hudebním centrem, dostanou prostor i muzikanti z Brna, Valašského Meziříčí, Olomouce nebo Severních a Jižních Čech. Slovensku, které bylo vždy hudebně trochu napřed a přišla z něj řada nesporných hudebních talentů a inovátorů má také vyhrazeno dostatečné množství vysílacího času.

Seriál má klasickou dokumentární strukturu. Oproti zaběhnutým formám je však vypuštěn zastřešující komentář, vše je v režii výpovědí samotných muzikantů, organizátorů, fanoušků, ale i odpůrců. Tento přístup zachovávají režiséři Zdeněk Suchý, Zdeněk Tyc a Václav Kučera. S 18. částí a příchodem režiséra Václava Křístka, který seriál dotáhl do zdárného konce, se podoba dílů mírně mění. Více prostoru dostávají hudební publicisté Aleš Opekar a Vojtěch Lindaur (mimo jiné také odborní poradci a scénáristé celého seriálu), kteří hudební dění pevněji zakotvují v obecnějších událostech a zmiňují i charakteristické rysy toho kterého žánru nebo stylu.

Ale nejde jen o to poslechnout si vyprávění československých legend a poslechnout si písně známé i ty neznámé. Častým tématem jsou i jednotlivé fenomény – kulturní, sociální, politické – utvářející podobu hudby na našem území. Samostatný díl je tak věnován nástupu elektrické kytary (konec je ve znamení dokonalého, ale bohužel poněkud krátkého, jamu předních českých kytaristů popisované éry v čele s Petrem Jandou, Pavlem Chrastinou nebo již několikrát zmíněným Hladíkem). Muzikanti byli samozřejmě podrobováni represím, ponižujícím přehrávkám (viz otázka komise Kolik má kytara strun? položená nekorunovanému královi české bluesové kytary, Luboši Andrštovi), koncerty bývaly tvrdě rozháněny Veřejnou bezpečností.

Poměr hudby a vyprávění se mění podle dostupnosti ukázek. V prvních dílech se hlavně mluví, ukazují fotografie a občas pustí šumící, nekvalitní záznam, později se tento poměr vyrovnává. Tvůrci často kombinují původní zvuk s jiným obrazovým záznamem, buď kvalitnějším – nebo pro účely seriálu vhodnějším, ale nejedná se o nějaký podfuk na diváka, na vše je upozorněn příslušným titulkem. Tím jsou označeni i všichni vystupující, uvedeny jsou i názvy právě hraných skladeb.

Po faktické stránce je seriál velmi obsažný a relevantní. Tomu pomáhá nejen dohled několika výše zmíněných význačných hudebních publicistů, ale i garantský dohled Radima Hladíka, jednoho z předních českých kytaristů a tvůrčího mozku Blue Effectu, nad celým projektem.

Pro ty, co se zajímají o hudbu, je tento seriál povinností. Příležitostí pro nostalgické vzpomínání je pro příslušníky starší generace, která s touto, navýsost kvalitní, hudbou vyrůstala. Pro generací mladší může být cestou ke zjištění, že hudba v minulém režimu nebyla jen v režii „té divné, nudné hudby a černobílých klipů plných tanečnic“, které nám Česká televize tak ráda dávkuje v nostalgických plavbách po vodách zaprášených archivů. Škoda jen, že tato veřejnoprávní instituce poněkud usnula na vavřínech. V jejím archivu se sice skrývají poklady jako dokumentární seriál, který byl náplní tohoto článku, ale abych parafrázoval známé heslo National Geographic society: „Stále je co objevovat.“  A nezaspávat dobu. To, že tento malý klenot mezi hudebními pořady dosud nebyl vydán na DVD, je poněkud tristní. Jestli ČT plánuje další reprízu za deset let a na Bigbít nechá padat prach, přijde o značnou část potenciálních diváků, zejména těch z řad pamětníků.

Bigbít (Česká republika 1998, 2000), 42 dílů / 58 min

Produkce: Česká televize, Čestmír Kopecký

Režie: Zdeněk Suchý, Zdeněk Tyc, Václav Kučera, Václav Křístek

Účinkují: Vojtěch Lindaur, Aleš Opekar, Václav Rauvolf, Jiří Černý, Petr Janda, Radim Hladík, Pavel Chrastina, Petr Novák, Lešek Semelka, Martin Kratochvíl, Miky Volek, Pavel Bobek, Jiří Suchý, Petr Muk, Milan Hlavsa, Lou Fanánek Hagen, Jan Haubert, Vladimír Mišík, Petr Kalandra (a nekonečná řada dalších)