Che Guevara v kopačkách a před kamerou

Novým snímkem věhlasného režiséra Emira Kusturicy se stal dokument pojednávající o jednom z nejlepších fotbalistů všech dob, o jedné z největších postav bulvárního tisku světa, o člověku, z něhož společnost učinila mýtus, o Diegu Armandu Maradonovi. Dokument nesoucí název Maradona režie Kusturica má být režisérovým hledáním skutečné osobnosti se jménem Maradona.

Zlatým pravidlem pro natočení kvalitního dokumentu, v jehož hledisku stojí nestereotypní celebrita, kterou chce dokument nahlédnout v hlubší perspektivě, je snaha po navázání užšího přátelství mezi autorem-režisérem a daným jedincem. Důvěra, která se mezi nimi vytvoří, má podstatný následek; filmovaný již nemluví ve stokrát známých frázích, ale pod prvotním balastem slov se pomalu vyjevuje osobnost jako komplex vnitřních bojů a pochyb, o nichž předtím neměl nikdo vědět. Z filmového plátna pak vystupuje člověk ve své složitosti, který překračuje jednoduchou selekci typu pravičák-levičák, majetkově bohatý aj.

V podstatě by se takovýto dokumentaristický postup dal přirovnat k práci psychologa, jenž postupně odkrývá pacientovy skryté a střežené myšlenky. Daná metoda má však jedno úskalí, a to v podobě schematizovaného, univerzálně transparentního filmového obrazu, který pokulhává za významem verbálního sdělení. Dokument je pak jedním dlouhým záběrem na protagonistu, o němž pojednává. Ten sedí v místnosti s pohledem upřeným kamsi do neznáma a v dlouhých pomlkách ticha zpytuje sebe sama. Kamera si přitom všímá tu založených rukou, jindy těkavého pohledu, pak náhodného objektu, který se mihl přes matné sklo okna v místnosti. Při takto strukturovaném biografickém dokumentu není element autora-režiséra nikterak primárně znázorněn, ba naopak je všemi možnými postupy dodatečně mazán (například střihem dialogů; tak, že divák nikdy neslyší a nevidí tázajícího atd.). Kusturicův dokument tuto šablonu porušuje v obou jejích bodech. Již samotný název Maradona režie Kusturica, jenž mimo stránky reklamní propagace především naznačuje postup, jakým chce autor k námětu přistoupit; autorství se ve filmu explicitně zpřítomní, což povede k jakémusi zatím blíže nespecifikovanému rozhovoru filmovou řečí Emira Kusturicy s Diegem Maradonou.

Proti autorsky invenčnímu postupu netřeba brojit a nutno dodat, že Maradona režie Kusturica je v tomto ohledu zajímavým přístupem k biografickému typu dokumentu. To se projevuje i ve filmu, neboť nejzdařilejší pasáže jsou právě ty, kdy autorský subjekt zasahuje do aktuálně točeného záběru či zpětně dodaného komentáře. Ovšem zásadní otázka odrážející kvalitu dokumentu zní, jak se Kusturicovi podařilo najít dialog s Maradonou, jak dobrou psychologickou práci odvedl? Když v úvodu hovoří režisér o záměru, proč točit film o fotbalové legendě − tedy odpovědět si na otázku, kdo to vlastně Maradona je, kým se cítí být − v podstatě se mu jedná o uchopení existenciální podstaty bytí. Jenomže celý zbytek filmu postupně odkrývá, že Kusturica není schopen primární záměr naplnit, což koneckonců potvrzuje sám v závěru snímku. Po celou dobu natáčení tudíž hledá možnost, jak k Maradonovi proniknout, jak ideu konkrétně realizovat, jak nebýt bulvárním novinářem a jít k meritu problému. Avšak zároveň je zde rozpoznatelná potřeba natočit film o Maradonovi za každou cenu, i za tu, že jako celek nebude kompaktní, že bude obsahovat několik hluchých míst.

Z takové tříště pak vzniká sled mnohdy nestejnorodých a tematicky nepříliš příbuzných záběrů. Prostor dostává zobrazení argentinské veřejnosti poblázněné Maradonou, jehož chápe doslova jako Boha, nechtěný a nerozpracovaný leitmotiv; tedy neúspěch rozkrýt filmovou kamerou Maradonovu osobnost blíže, dále pak interview s Maradonou, které jenom v náznacích odráží Kusturicův toužebný úmysl.

To, že Maradona na kameru hovoří o fotbale, silné levicové ideologii, lásce k Fidelovi či o drogové závislosti není nic neobyčejného, neboť takto veřejně již bývalý fotbalista promluvil nesčetněkrát. Dokument však neodhaluje vyšší a niterné mechanismy skrývající se za Maradonou coby loutkou v rukou mafiánů, za Maradonou jako mýtem a Maradonou jako člověkem. Pakliže režisér nedokázal primární plán natáčení realizovat, mohl se pokusit právě tuto nesnadnou filmařskou cestu tematizovat a povýšit na metaforu fotbalistova života. Namísto toho dosazuje, do již tak nehomogenního filmového sledu, nevkusné animace a momentky z Maradonovy církve − uctívači fotbalového mága coby Boha, jež by se lépe hodily do televizního pořadu ukazujícího kuriozity ze světa.

Pakliže totiž a priori víte alespoň něco o Maradonovi, jeho životě či názorech, bude vám dokument připadat mnohdy jako mrhání časem a rotující kaleidoskop ideologických frází, které nejsou hlouběji diskutovány. Kusturicův styl, jakým je fotbalista znázorněn, tak připomíná obecné a nikterak podložené ideologické tezovitosti o levicové ikoně a Maradonově vzoru Che Guevarovi.

Maradona režie Kusturica /

Maradona par Kusturica

Režie: Emir Kusturica

Námět: Emir Kusturica

Kamera: Rodrigo Pulpeiro Vega, Raul Martinez Avila

Střih: Svetolik Zajac

Hudba: Stibor Kusturica

Hrají: Diego Armando Maradona, Emir Kusturica

Francie/Španělsko, 2008, 90 min.

Premiéra: 26. 11. 2009

Distributor: Atlantis