Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Chlápek, kterej nepíše smsky

Chlápek, kterej nepíše smsky

Chlápek, kterej nepíše smsky
RECENZE: Machete (Režie: Robert Rodriguez a Ethan Maniquis) – MAREK HOLAN –

Machete překvapuje. Machete celkově nevypadá tak, jak jsme si možná představovali. Machete neurazí. Bohužel, Machete ani nenadchne. Machete měl na víc.

Začal bych otázkou: co se to stalo? Jak to, že je jedna z letošních filmových jistot, dlouho očekávaný snímek Machete, nakonec tak podivně neurčitá? Robert Rodriguez během své kariéry nejednou dokázal, že se jen tak něčeho nebojí, a když na to přijde, dokáže přivolat na pomoc velmi nekonvenční poetiku a humor. Po natočení Grindhouse: Planeta Teror (Grindhouse: Planet Terror, 2007), pocty/parodie žánru grindhouse exploatace, pravděpodobně „chytil slinu“ a spolu s Ethanem Maniquisem (dosud především střihač, u nějž se jedná o první režijní zkušenost podobných rozměrů) natočil film o chlápkovi, který se zle mračí a snaží se zničit Stevena Seagala, přičemž by k tomu ze všeho nejraději použil titulní nástroj. V čem vidím potíž? Jde snad o to, že by autoři přešlápli stylisticky? Nikoliv, zde jádro problému hledat nelze, jelikož jestli něco Machete skutečně není, pak stylisticky odbytý snímek. Nepovedl se tedy výběr herců? Naopak – obsazení nemohlo dopadnout lépe. Tak v čem je zádrhel? Můj osobní tip je následující – tvůrčí nerozhodnost. Ponechám teď stranou domněnku, že v intencích populární kinematografie už začíná být novodobě reinkarnovaná poetika starších exploatačních filmů (poznávací znamení: tupost, náhlé, hloupé a občas osudové dějové zvraty, specificky „neučesaná“ stylistika, snaha o imitaci lacinosti – finanční i tvůrčí) mírně vyčpělá. V posledních letech bylo natočeno několik podobných žánrových hyperbol, které měly kvalitativně dobrou úroveň, tvůrčí nadhled a invenci a zdravou míru vkusu (teď nemluvím o solitérních motivech v postmoderních filmech, nýbrž o snímcích, odkazujících se k exploatační poetice svým celkem). Vrcholem se stal i u nás uvedený snímek Černej Dynamit (Black Dynamite, 2009, rež. Scott Sanders), který dovedl kategorii „nových exploatací“ k netušeným a brilantním rozměrům. Machete ale v určitém úhlu pohledu dokazuje nemožnost nekonečného vytěžování této oživovací tendence a také fakt, že je rozdíl mezi tím, když si někdo z nostalgie či kvůli pobavení pustí na DVD pár starších „kousků“, a natáčením nových variací v podstatě stále stejné písničky. Celé situaci příliš nepřidává ani to, že se jedná o dílo režiséra, který má za sebou již několik filmů podobného ražení (Od soumraku do úsvitu, Planeta Teror), a je otázkou, zda dokáže k tomuto tématu říci ještě něco nového. Přes zařazení této poměrně laciné kritické výtky hned na úvod se v recenzi snažím blíže pohlédnout spíše na určitou tvůrčí zmatenost než na takovéto „mlácení prázdné slámy“.

Veškeré formální atributy exploatačních filmů jsou přítomny. Uťaté končetiny…

…gejzíry krve…

…krásné ženy…

…případně výbuchy.

Lehkým nástinem příběhu si můžeme evokovat samotnou narativní strategii filmu. Hlavním hrdinou je nesmírně drsný Mexičan přezdívaný Mačeta. Tento člověk je několikrát málem zabit, letí na něj spousta žen, přičemž s několika se i vyspí, má hodně nepřátel, kteří jsou všichni nějakým způsobem napojeni na vysokou politiku, je nekompromisní, jeho oblíbenou zbraní je… ano, správně – mačeta, neštítí se ale ani zahradnického náčiní, je zhrzený, stále se mračí, zabije minimálně dva lidi na minutu stopáže, má stylový knír a hraje ho Danny Trejo. Pokud jste měli tu čest s televizní reklamou na výrobky Mountfield, kde se Trejo objevil v roli „zahradníka“, dokážete si s určitou odchylkou docela dobře představit, oč tu běží. Aby to nebylo úplně banální, tak se do všeho zaplete domobrana texasko-mexické hranice, FBI, tajný plán a Steven Seagal (nerad bych se mýlil, ale mám pocit, že se jedná o první zápornou roli jeho kariéry). Konec. Již z tohoto nástinu může vyplynout, že Machete opravdu není o příběhu, nýbrž o provedení. Podle očekávání spojeného minimálně s letmou představou o tom, jaký druh filmů se tvůrci rozhodli citovat, by měl být hlavní devizou snímku nepřetržitý krvetok, absurdní repliky, tupé herecké výkony a ošumělá stylistika. I reklamní kampaní se film hrdě hlásí ke svým vzorům. Stačí si pustit kteroukoliv verzi traileru, popř. se podívat na plakát, a hned nám na mysli vytanou různé aluze (alespoň na zmiňované Rodriguezovy předcházející snímky), které nás v tomto očekávání utvrzují. Hesla z upoutávek skvěle koexistují s úvodní sekvencí, v níž Mačeta bezprecedentním způsobem vybije dům plný gangsterů a pokusí se zachránit spoře oděnou (rozuměj nahou) dívku, a de facto celý film nám nabídne „to, co si myslíme, že dostaneme“. V stylové smršti očekávaných atrakcí je ale zakamuflován ještě jeden spodní proud. S postupem času totiž překvapí, nakolik „intelektuálním“ směrem se režisérský tandem pokusil vydat. Machete má rozhodně daleko k sofistikovanému filmu, ale tvůrčí přístup se v některých momentech projevuje velmi zajímavým (a chytrým) způsobem. Namísto čisté oddechové cinefilské řachandy a „masakru“ i pro necinefily z plátna chvílemi probleskuje zábavná intertextuální a žánrová hra, která nepracuje pouze stylem „vzít všechny prvky správné a řízné exploatační akce (tj. idiotského hrdinu, tlupu nahých bab, střílení, výbuchy a sex), naházet je na hromadu, přidat trochu střílení navrch a pak se tomu všemu ze srdce zasmát a shodit to“, nýbrž se pokouší o něco ve smyslu „původní exploatace“. Výsledek tak místy evokuje dojem autentického a vážně míněného filmu a ne jen přehnané parodie. Úplné autentičnosti samozřejmě snímek nemůže nikdy dosáhnout (minimálně kvůli poučenému diváckému kontextu), parodický podtón je ale přesto občas narušen. To však dává ve finále vzniknout prapodivně dvojaké situaci, která možná někomu připomene, jak se cítil po zhlédnutí Hanebných panchartů (abychom od Rodrigueze neutíkali zase tak daleko). Namísto předpokládané válečné „řežby“ byl divákům představen konverzační snímek, kde titulní pancharti figurovali jen jako vyšperkování celého filmu charakteristické pro svého tvůrce. V případě Machete stojí proti očekávané bujaré hyperbole ne zas tak škodolibý (i když, jak pro koho), přesto parodický film. Problémem ale je, že na rozdíl od Hanebných panchartů se Machete nedaří fungovat jako celku. Stručně a jednoduše – Machete by při cílenější snaze (a samozřejmě bez většiny hereckých hvězd) slušně zapadl do kategorie filmů, k nimž se odkazuje (na rozdíl od např. výše zmíněného Černého Dynamitu), takto je ale na půli cesty a občas budí rozpaky (nejbolestivější byla ta místa, kde jsem se smál víceméně proto, že jsem tušil režisérský záměr vtipu – ne „od srdce“, nýbrž ze slušnosti (či snad z piety?)). Navíc, snímku jeho rozpačitá rozkročenost také znatelně ubírá na dynamice.

Najděte deset rozdílů ve výrazu tváře…

Bylo by zajímavé sledovat, jak by Machete fungoval, kdyby absentovala veškerá slavná jména (namátkou třeba Robert De Niro, Steven Seagal či Lindsay Lohan a svým způsobem i ústřední hrdina Danny Trejo). Bezesporu by odpadla ve výsledku nezanedbatelná rovina kontextových narážek a významů, film by ale na druhou stranu více pokročil směrem k žánrově vážné exploataci a odklonil se od parodie. Možná by se tak alespoň částečně vyřešil problém tvůrčí nerozhodnosti, mající na celkový efekt neblahý dopad. Z hlediska výsledku je však herecké obsazení tou lepší stránkou a typově zcela přesně odpovídá – dokonce se zde vyskytují i někteří „padlí hrdinové“ současné kinematografie (Jessica Alba nebo právě Seagal), což zajímavým způsobem dodává brakové stylizaci na autentičnosti.

Podivná dvojakost Machete neprospívá. Nerozhodnost mezi parodií a „serióznějším“ pojetím působí spíše rozpaky než jasné stanovisko, vytváří u diváka dojem nejistoty tam, kde mělo být naprosté nadšení – ať takové či onaké, z uspokojení parodických choutek či z nefalšovaného žánrového potěšení. Přitom Machete je film skvělý v detailech – od výběru herců, přes jejich výkony, kameru, hudbu, až po cameo Stevena Seagala, působící zcela podle očekávání a bez nadsázky výborně. Upřímně řečeno, nakonec ani sám nevím, zdali „vlažnost“ Machete reflektuje tvůrčí nerozhodnost (což by víceméně potvrzovalo tento text), nebo zda se jedná o stále ještě kvalitní, ale již ne zcela přesvědčivé kopání do mrtvoly. V druhém případě může být rozporuplnost užitečným indikátorem toho, že je možná načase zanechat reinkarnací a vydat se jiným směrem. Ať tak či onak, Machete podle mne splnil ze svého potenciálu méně, než mohl, a tvůrčí záměr natočit „film tak blbý, až bude dobrý“ se vyvedl napůl.

Machete

Režie: Robert Rodriguez, Ethan Maniquis

Scénář: Robert Rodriguez, Álvaro Rodríguez

Kamera: Jimmy Lindsey

Střih: Rebecca Rodriguez, Robert Rodriguez

Hudba: John Debney, Carl Thiel

Hrají: Danny Trejo (Mačeta Cortez), Steven Seagal (Torrez), Jessica Alba (Sartana Rivera), Michelle Rodriguez (Luz/Ona), Jeff Fahey (Michael Booth), Robert De Niro (senátor John McLaughlin)

USA 2010, 105 min

Premiéra v ČR: 14. 10. 2010

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 32

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/wp-includes/random_compat/2020318-2-hh-88-p.html viva-awa.com
Zpět nahoru