Další precizní drama
Sedmašedesátiletý Angličan Mike Leigh, jenž má na kontě řadu televizních snímků a též deset filmů pro kina (Tajnosti a lži, Vera Drake – Žena dvou tváří či Happy-Go-Lucky), představil letos v Cannes novinku s názvem Další rok (Another Year). Více než cokoli jiného ji charakterizuje slovo drama – dramatem je v obecném, žánrově chápaném smyslu, a dramatem ji lze označit i proto, že má velice blízko k divadelní formě, inscenačnímu počinu.
To nemá značit nic pejorativního. Leigh je ostatně už od šedesátých let režisérem a autorem divadelních her a působil i v Královské shakespearovské společnosti. Zkušenost s tímto prostorem a především tradicí „hereckého divadla“ se projevuje i v jeho novém snímku, do nějž byli obsazeni Jim Broadbent (Tom), Ruth Sheenová (Gerri), Lesley Manvilleová (Mary) či Oliver Maltman (Joe). Sestava, která v kinematografickém světě prvotně vyvolá dojem neznámých tváří (ovšem ve skutečnosti jde o tradiční režisérovy spoluhráče a třeba Jim Broadbent má doma i Oscara za roli ve filmu Iris z roku 2001), sama na divadle začínala. Taková volba má jasné výhody: protagonisté budují hloubkově postavu po vzoru psychologické herecké metody, vciťují se do její duše a přejímají její vzpomínky a zvyky, působí „živě“. Leighovým filmům tudíž nelze z hereckého hlediska nic vytknout. Ba naopak, tím, že ve scénáři autor dokáže vytvořit skutečné a uvěřitelné postavy, se řadě diváků mohou zdát nebývale blízké, osobně známé a člověk se v nich pozná. Taktéž situace, které se ve filmu odehrávají, lehce vyvolají pocit: „To známe z domova! Přesně takto vypadá návštěva u tety! Ti manželé jsou úplně jako sousedé Novákovi…!“
Co se tedy v novém Leighově sociálním dramatu (vpravdě žánr, který má na Britských ostrovech tradici již od 50. let a dodnes lze slyšet známé označení „kitchen sink cinema“) odehrává? Ústřední dvojicí jsou manželé (v podzimním období života) Tom a Gerri, jejichž vtipné kombinace jmen si ostatně všimnou i postavy ve filmu. Oproti kocourovi a myšce si však nemusí vyznávat podivnou lásku naschvály a zuřivými bitvami, v jejich vztahu a rodinném soužití, které běží ve smíru v skromném domku na předměstí Londýna, odkud vyjíždějí i pravidelně opracovávat zahrádku, existuje snad jedině harmonie, vzájemná úcta a krásná schopnost vyhovět si. K manželům se tudíž ubírají pohledy jejich přátel, syna Joea a dalších rodinných příslušníků, jež jsou naopak zmítáni různými trably. Domek stojící v příjemné klidné ulici se stává nejčastějším místem jejich setkávání a obývák, jídelna či zahrada interiérem pro drobné dějové zápletky. „Jen se posaď. Jídla máme spoustu.“
Není nutné skrývat, že divákům se tato minimalistická situace nemusí z počátku zamlouvat a že cestu k postavám nelze nalézt ihned. Zejména Gerriina spolupracovnice, sekretářka Mary trpící depresemi, již snímek postupně staví více do popředí, si sympatie díky nestálé povaze a nepříliš uváženému chování zaslouží jen nesnadno. Dokonce manželská dvojice, která svou poctivostí může působit až bezkonfliktně nezajímavým dojmem, má výchozí pozici složitou (nejlépe je na tom v tomto směru zřejmě syn Joe, jehož charakter je na obě strany vyvážený). Lze však ujistit, že ať už díky aktivní či pasivní snaze diváka „něco s tím udělat“, tedy najít si k postavám vztah, se vše v průběhu více než dvouhodinového filmu jakoby kouzlem promění a v posledních minutách by už měla vaše lhostejnost bloudit kdesi daleko za zdmi kinosálu.
Tato proměna je způsobena precizní režií, která na sebe neupozorňuje excentrickým stylem ani osobním auteurským tónem (byť je Mike Leigh autorem scénáře a v dramatu nelze necítit fakt osobní zkušenosti, „třídních“ sympatií). A zároveň – jak bylo naznačeno v úvodu – je zajištěna divadelně pojatou strukturou, která v dobrém upomíná na klasickou výstavbu tragikomické hry, pracující s epizodičností: dějstvími a obrazy.
V prvním, takto teatrologicky pojmenovaném aktu (Jaro), po němž přicházejí ještě další tři, organizované ročními obdobími Léto, Podzim a Zima (názvy jsou ve filmu společně s pomlkami ve formě zatmívačky skutečně zmíněny), jsou na scénu uvedeny základní postavy, exponována jejich životní situace (poklidné střední období života, koloběh práce, víkendového oddechu a žádná větší živelnost či dobrodružné výboje), naznačeny vztahy a hodnoty. Ke konci dějství se odehraje úvodní dramatický uzel, při němž se rozvedená nešťastnice Mary přiopije a přespí u Toma a Gerri, jež se jí snaží psychicky vypomáhat. Obdobně jsou organizovány následné dvě kapitoly, když je na scénu uvedena nová postava (v Létě rodinný přítel Ken přijíždějící na víkendovou návštěvu a zúčastňující se večírku v zahradě; na Podzim Joeova milá, byť značně energická nová přítelkyně Katie), jež se setkává v domku nejen s Tomem a Gerri, ale i dalšími postavami a v závěru se s nimi určitým způsobem dostává do dramatického konfliktu. Epizody lemované po vzoru divadelní praxe nenápadnou hudbou naznačující stále stejnou náladu, však nevyvolají zásadní bouři – jejich uzavření pouze nabídne několik možností, jak se může děj vyvíjet dál, a též různé výklady situací či podněty, nad kterými může divák uvažovat, zatímco je pozvolna rozehráváno dějství nové.
Důvod, proč je nutné považovat za nejdůležitější postavu dramatu neprůbojnou Mary, je následující: jako jediná se stává přímým aktérem všech zápletek uvnitř každé z epizod a kdybychom si vytvořili graf vztahů, budou se k ní ubírat všechny nitky. Právě ona se stane terčem pozornosti Kena, který přijel na návštěvu, a kromě toho se snaží zapůsobit i na o generaci mladšího Joea, jenž si k její zřetelně projevené nelibosti přivede lásku Katie a tím jí pokazí všechny falešné naděje. Mary je nakonec i „tématem“, o němž se hraje v poslední – kompozičně více rozvětvené – kapitole, která obsáhne děj kolem úmrtí ženy Tomova bratra Ronnieho, jeho konflikt s odcizeným synem Carlem, a poté „smuteční“ pobyt doma u Toma a Gerriho, kde se následně klíčové linky příběhů propojí a vyvinou určitým směrem, o němž je již třeba přemýšlet o samotě.
Režie si důležité úlohy, kterou v dramatu Mary hraje, všímá po svém: nenechává ji promluvit v subjektivní poloze, ale využívá ke zdůraznění role elementární prostředky filmového vyprávění: kamera se ve statické scéně vítajících se návštěvníků sníží k sedící Mary a sleduje její mnohoznačný pohled, zatímco horní partie kolegů jsou useknuty rámem záběru. Volba posledního výjevu (detail její tváře namířený téměř do kamery) je již otevřeně ikonickým stvrzením toho, kdo ze zúčastněných zaslouží nyní nejvíc soucitu (ani čerstvě ovdovělý bratr, jenž má k dispozici blízký rodinný kruh, ani nikam se neposunující manželská dvojice Toma a Gerri, ale obyčejně lidsky slabá a zklamaná žena s průměrným zaměstnáním, která nemá nikoho a která si blízkého člověka bude hledat mnohem složitěji, než dlouho samotářský Joe). Snímek se této jednoduché ideologie (která je ostatně pro druh sociálně realistických filmů nutnou tradicí) drží s citem a vzdálenost od efektně emotivních diváckých žánrů je jasně kontrolovaná. Další rok[1], zařazený do nadcházejícího Projektu 100, je precizním a v nejlepším slova smyslu řemeslně jistým výtvorem zkušeného režiséra, jenž si po právu zaslouží kladné body od recenzentů, když ceny se mu zatím vyhýbají.
Další rok
Another Year
Scénář a režie: Mike Leigh
Kamera: Dick Pope
Střih: John Gregory
Hudba: Gary Yershon
Hrají: Jim Broadbent, Ruth Sheen, Lesley Manville, Oliver Maltman, David Bradley, Peter Wight, Karina Fernandez, Martin Savage ad.
Velká Británie, 2010, 129 min.
v kinech od 13. ledna 2011 (Aerofilms)
[1] Mike Leigh má z Cannes cenu za režii filmu Nahý (Naked, 1993), Tajnosti a lži (Secrets & Lies, 1996) získaly Zlatou palmu a na festivalu v Benátkách zvítězil jeho film Vera Drake – Žena dvou tváří (Vera Drake, 2004), za nějž má režisér i cenu BAFTA. Také Další rok byl hodnocen skvěle: v kritické tabulce filmových časopisů jako Screen, Sight & Sound či Positif vydané po soutěži v Cannes získal film na rozdíl od oceněných snímků hned několik nejvyšších známek a průměrně dostal 3.4 bodů ze 4. Přestože na serveru Rotten Tomatoes dosahuje 94% (kladných recenzí), neuspěl ani na Evropských filmových cenách a o šancích na Oscary ani není nutné příliš spekulovat (loňský ceněný festivalový snímek Fish Tank režisérky Andrey Arnoldové, jenž je podobně jako filmy Kena Loache oproti Dalšímu roku výrazně atraktivnějším a emočně působivějším příspěvkem do stylu „kitchen sink cinema“, se ostatně nedostal ani mezi nominované).
Autor
Komentáře (1)