Demýtizace Krvavého Sama

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 23. srpna 2010 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

RECENZE – KNIHA: Sam Peckinpah a jeho filmy (Zdeněk Hudec, 2010) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Volba zaměřit se na dílo amerického tvůrce Sama Peckinpaha (1925–1984) je snadno zdůvodnitelná: Peckinpahova tvorba je již uzavřená, čítá (pouhých) 14 celovečerních snímků, z nichž většina je tuzemskému divákovi dostupná na nosiči DVD, má nádech kontroverze a přes různorodost žánrů (6 filmů patří mezi westerny) tvoří myšlenkový a stylový celek. Navíc je zřejmé, že Hudec má Peckinpahovy filmy rád a skvěle se v nich orientuje.

Pro svou knihu nezvolil podobu výkladu chronologicky řazených snímků (jakou nabídly předchozí tituly řady o tvorbě Ingmara Bergmana a Krzysztofa Kieslowského), ale vybral si „peckinpahovská“ témata, která sjednotil pod čtyři hlavní části (Pud, Pohlaví, Etika a Obraz). Na jejich rozboru ve filmech se následně snaží ukázat konzistentní biologický obraz světa Sama Peckinpaha, ovlivněný především etologickými názory Roberta Ardreyho nebo Konrada Lorenze, a vyvrátit mýty, s nimiž je režisérova tvorba stereotypně spojována, jako inscenování samoúčelného násilí a ponižování žen. Vůbec přitom nevykládá dílo na životních osudech tvůrce, popsání Peckinpahova života a kariéry je věnován až závěrečný (faktograficky bohatý) „apendix“.

Při takto koncipovaném textu nevystačí jeho autor s prostým „nakoukáním“ filmografie. Zdeněk Hudec se do svého studia hluboce ponořil a míra fundovanosti je skutečně znát. Bohužel, monografii tím dle mého soudu neúměrně zatížil. Vždyť poznámkový aparát má téměř tisíc položek a zabírá celých 98 (!) stran. Do jedné věty je Hudec schopen vložit 3–4 odkazy, což plynulosti čtení opravdu neprospívá. Samotné poznámky pak mají různé podoby: od odkazu na citovaný zdroj, přes doplnění a rozvedení textu (např. o úryvky dialogů) až po hutné a nadbytečné exkursy do filozofické terminologie, beletrie (opakované návraty k dílu Jacka Londona, Jamese F. Coopera aj.) nebo těch částí kinematografie, které též tvoří oblast Hudcova zájmu (německý film 70. let, zejména W. Herzog). Pro potřeby recenze jsem každý odkaz poctivě nalistoval, při druhém čtení zkusil poznámkový aparát zcela ignorovat, což čtenářskou přívětivost textu zlepšilo. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že i v textu samotném je citací zahraničních materiálů příliš mnoho. Tato výtka se netýká díla Roberta Ardreyho, protože většina čtenářů s jeho teoriemi o vrozené násilné povaze člověka seznámena není a na jejich spojení s Peckinpahovou tvorbou je založena větší část Hudcovy koncepce.

Tu (stejně jako cíl práce a metodologii) autor neskrývá, seznamuje s ní čtenáře v úvodu. Dokonce si hned sám proti textu (resp. jeho cíli) vznese jednu z možných námitek, aby ji vzápětí vyvrátil. Dílčí polemiku lze vést s jeho příkrým odsudkem práce režisérů „ultranásilných“ filmů (M. Scorsese, Q.Tarantino, R. Rodriguez a především J. Woo), kteří jdou podle Hudce po efektní formě při zobrazování násilí, ale zcela jim chybí Peckinpahův morální rozměr.

Text je (téměř) prost překlepů a prohřešků proti pravopisným normám (ach, ty nešťastné shody přísudku s podmětem a chybná předpona s ve slově zhlédnout), mátlo mne ovšem neustálé používání adjektiva Peckinpahovský (psáno nesprávně s velkým počátečním písmenem) i tam, kde postačilo logičtější Peckinpahův. Do očí bijící slovakismy výzor a počas lze snadno nahradit výrazy vzhled/vzezření a předložkovým spojením během doby. Oblíbeným (několikrát zopakovaným) autorovým slovním spojením je pak náboženská drezúra.

K tradičně dobré výbavě publikací nakladatelství Casablanca patří pečlivě zpracovaná bibliografie (příkladně strukturovaná, s oddělením českých článků a recenzí), filmografie (obsahuje i zevrubný popis děje jednotlivých filmů) a rejstřík. Fotografie (jak už se naštěstí stává u ambicióznějších prací pravidlem) nejsou náhodným souborem „co dům dal“, nýbrž pro ilustraci textu přesně vybraným materiálem z DVD ve formě screenshotů.

Je jistě dobře, že se v osobě Zdeňka Hudce dostává ke slovu mladá (jako autorův vrstevník si snad toto adjektivum s jistou nadsázkou mohu dovolit) generace filmových badatelů, generace, která má přístup k zahraničním zdrojům a se znalostí jazyka je dokáže vytěžit. Kniha Sam Peckinpah a jeho filmy je ve všech ohledech poctivá a zaslouží si pozornost nejen studentů filmové vědy, ale i veřejnosti, kterou zajímá kinematografie v rámci širším, než je film týdne na Nově.