Do nekonečna a… však víte

Natočit třetí díl tak, aby nevykazoval sklony příživníka, ba co hůř, sklony jednoduššího bratříčka, který se spíše jen infantilně chichotá (viz Shrek 3), představuje risk. A Pixar určitě v tomto případě riskoval také. Ale já mu věřil.

Dříve, než byste to udělali za mě, upozorním na to sám a hned zkraje – recenze nebude ani krapet objektivní a naopak, dost možná se začne utápět v tzv. dojmologii. Důvody? Studio Pixar patří mezi má nejoblíbenější studia. Jeho filmy mám nejraději ze všech. Nikdy mě nezklamaly a… Ano, k Příběhu hraček mám hluboký citový vztah už od svých dvanácti, kdy jsem unešeně sledoval, co všechno mohou hračky prožívat. Ještě k tomu přiliji trošku detailů – v mém životě existují dva momenty, které ve mně iniciovaly zájem o kinematografii. Prvním byl Jurský park a druhým Toy Story: Příběh hraček. K modlám se otáčí zády těžce, naštěstí pokračování dobrodružství Andyho hraček bylo ještě emocionálně intenzivnější. Když jsem se v době probíhající krize mezi společností Disney a studiem Pixar dočítal, že mocipáni od Disneyho hodlají vyprodukovat třetí díl Toy Story, a to bez Pixaru, jímala mě hrůza. Pravděpodobně i samotné zástupce Pixaru, neboť konflikt nakonec vyústil ve smíření a oboustranně výhodnou dohodu. Nicméně, natočit třetí díl tak, aby nevykazoval sklony příživníka, ba co hůř, sklony jednoduššího bratříčka, který se spíše jen infantilně chichotá (viz Shrek 3), představuje risk. A Pixar určitě v tomto případě riskoval také. Ale já mu věřil.

Ačkoliv za komplexně nejpodařenější považuji snímek Ratatouille, nejhlubší vztah stejně chovám právě k snímkům ze světa hraček. Neumím to moc racionálně vysvětlit, a tak se mě na to ani v komentářích neptejte. Zatímco u prvního dílu mě fascinuje především ten krok do nového světa (– první celovečerní 3D film animovaný na počítači) a skvělá typologie postav, druhý nabídl k tomu všemu ještě propracovanější psychologické konflikty charakterů. První díl Toy Story s problémy duševního rázu operoval jen v jednodušší formě (problém identity u Buzze Rakeťáka, mimochodem s identitou měl své problémy i Blesk v Autech, pan Úžasňák a především pak Remy v Ratatouille). Ve dvojce se ale otevřelo pro hračky naprosto zásadní téma – jejich životnost. Co s nimi bude, až jim „pán“ dospěje a přestane si hrát? Trojka na toto navazuje, neboť Andy, chlapec, jemuž hlavní figurky patří, dospěl a jde studovat na vysokou školu. Zde si neodpustím být trošku kritický – první třetině filmu by slušelo dramatičnosti či humoru ještě o něco více, přeci jen existenciálních otázek „co s námi bude?“ zazní dost a hodně jsme se jich také naposlouchali ve druhém dílu Toy Story.

To, co se však rozbíhá v momentě, kdy dojde ke konfliktu (hračky uvězněné ve školce), pozbývá chyb a vygraduje do vynikajícího finále. Toy Story: Příběh hraček 3 totiž velmi rozumně netouží vypravovat o někom jiném, než o hračkách. Ačkoliv se postavičky střetávají se světem lidí (a nyní dokonce mnohem více, než v předchozích dílech), hlubší psychologizace a prokreslení lidských postav nepředstavuje cíl tvůrců. A spíše by filmu jen uškodila. Konfliktů na rodinný film zde máme až až, navíc by to postrádala kontinuitu – v žádném z minulých dílů jsme do duší lidí neviděli. Ti se chovají spíše jako takové loutky – většinou říkají i „papírem šustící“ dialogy a působí o něco méně věrohodně. Dokonce bychom mohli být rýpaví a namíchnout se do Pixaru, pročpak si představují Američany jako ty, jež třeba Americká krása satirizuje? Na druhou stranu, proč zasadit děj někam jinam než na zasluněné předměstí jakoby zhmotněné ze stereotypů o Američanech? Copak má být Andy závislý na heroinu a mít sestřičku zneužívanou nevlastním otcem? Zkrátka, Toy Story, jak už napovídá název, je jen a pouze o hračkách. Není proto náhodou, že ty nejsilnější emoce dokáží vzbudit právě ony. Hračky svou věrohodností zastupují sice reálnost lidského světa, v žádném případě ale nemají nějak výrazně ten lidský suplovat. Nejde o bajku. V tomto případě má loutka nikoliv „trnkovskou“, ale „týrlovskou“ podstatu. Nejde o loutku znázorňující dramatickou osobu, ale o loutku, která JE loutkou. Hračky zůstávají hračkami, jen se v nestřeženém okamžiku pohybují sami.

Chtít po hollywoodských CGI trhácích, aby přicházely s neotřelou dramaturgií, to bychom asi požadovali moc. Ani Příběh hraček 3 se nezapíše mezi novátory. Leccos lze předvídat a sinusoida poklidných/humorných/dojemných scén s těmi akčními má pravidelný tvar. Přesto nás mohou tvůrci překvapit. Nejednomu z diváků, s nimiž jsem se o filmu bavil, vytanulo na mysli v závěru filmu podezření, že tentokrát „pixarovka“ dopadne špatně. O finále se napsala už spousta řádek, žádná z nich ale nedokáže zachytit prožitek, jehož se vám dostane (pochopitelně, nejste-li cynici nebo z kamene).

Dojmologií jsem začal, dojmologií skončím. Přiznám se, že mé „3D brýle“ v závěru rozhodně nezůstaly suché, takové finále jsem ve filmu již dlouho neviděl (jestli jsem kdy vůbec takový pocit v kině někdy měl) a z uzavření trilogie o hračkách mám nesmírnou radost. A teď si běžte přečíst nějakou fundovanou recenzi…

Toy Story 3

Režie: Lee Unkrich

Scénář: Michael Arndt

Hudba: Randy Newman

USA, 2010, 103 min.