Film krutosti

Britský styl humoru byl vždy poněkud břitký. Jeho výhodou, vedle prostého pobavení, zůstává schopnost dotýkat se bez zbytečných oklik i velmi citlivých témat lidského života, kultury či společnosti. Čtyři lvi jdou ale v tomto ohledu možná ještě o stupeň dál, než bývá „v lepší společnosti“ zvykem.

Svatá válka může mít mnoho podob

Omar (Riz Ahmed) vede spokojený život. Má krásnou ženu, zdravého syna, průměrnou práci (pořád je to ale práce) a dobré bydlení. Má také sny a touhy. Nejvýraznější z těchto tužeb je přání stát se pravým bojovníkem džihádu. Omar spolu se svými přáteli Wajem (Kayvan Novak), Barrym (Nigel Lindsay) a Faisalem (Adeel Akhtar) plánuje soukromou svatou válku. Kvůli tréninku letí Omar spolu s Wajem až do Pákistánu, po jejich návratu osnuje celá buňka, doplněná o mladého Hassana (Arsher Ali), akci, která by zasadila smrtelný úder bezvěrcům. Cíl je stále nejasný. Ve hře je drogerie a dokonce i mešita. Možná dojde na použití vran jakožto úderné jednotky. Všem plánům se ale do cesty připlete ovce, nejistota aktérů, policejní vyjednavač a maratonský běh. Zní to absurdně? Je to absurdní!

Christopher Morris může být znám českému diváku zejména díky roli Denholma, noční můry všech zaměstnanců velkých firem, který v seriálu Ajťáci (The IT Crowd) zosobňuje prototyp rozmarného, egoistického a absurditou načichlého šéfa rozsáhlého podniku. V případě Čtyř lvů se chopil režie a v tomto ohledu se jedná o jeho celovečerní debut. Debut více než zdařilý.

Čtyři lvi jsou od začátku do konce nabiti tím nejčernějším možným humorem, jaký si jen lze představit. Pokud se domníváte, že jste v poslední době viděli něco opravdu vtipného a neviděli jste při tom Čtyři lvy, pak sami k sobě nejste upřímní. Beze zbytku lze film doporučit milovníkům poněkud ostřejší britské školy, na níž Morris aktivně participuje. Osobně ale váhám s jasným označením toho, proti čemu snímek vlastně vystupuje – vystupuje-li vůbec proti něčemu. Je to ještě normální humor – nejedná se spíše o „nadhumor“, který by si mohl dělat legraci za všech okolností ze všeho? Říci, že se jedná o kritiku islámského, případně jakéhokoliv jiného radikalismu, znamená tvrdit poloviční pravdu. Morris zde využívá prostředí islámských fundamentalistů pouze jako odrazový můstek a pozadí, na němž si může dovolit zvýraznit některé rysy moderní společnosti, a navíc pracuje s paletou obecně platných lidských typů, které nejsou primárně vázány na islám – ale ve spojení s ním dochází k specifickému a kýženému pnutí. Ústřední pětici tvoří scenáristicky velmi účelně vykreslené a přesně zahrané typy: člověk, který sebe a své poslání bere natolik vážně, až začíná trpět tzv. spasitelským komplexem; proti němu stojící paranoidní fanatik bez kontaktu s realitou tohoto světa; mezi těmito dvěma protipóly oscilující primitiv bez schopnosti vlastního názoru, ustrašený hlupák a nakonec naivní frajírek, který se schovává za velká slova. Tyto charaktery jsou naprosto precizně dodrženy po celou dobu filmu, což dává vzniknout nejprve komickým, následně mrazivým a nakonec tragickým situacím. V podstatě se jedná o pět malých kluků, uzavřených v tělech dospělých mužů, kteří si hrají na svatou válku. Herectví je civilní a zároveň stylizované – např. herci používají výrazný cizinecký akcent, ale v případě obecného projevu se přibližují realistickému provedení (které podporuje kamera pojatá v dokumentárním stylu). Hloupost postav se prolíná s repetitivními frázemi (nejzářnějším příkladem je neustálé opakování toho, že něco byla nebo nebyla boží vůle, které je ale napasováváno na stále absurdnější situace – např. „Možná Bůh chtěl, abych se natáčel na mobil“). Bylo by tak možné tvrdit, že Morrisův humor je prostředkem nahlížení na svět, spíše než cílem tvůrčího snažení.

Barry – člověk, bez nějž je islám "namydlenej"

Oblasti prověřené krutým výsměchem daleko více než motiv islámu jsou mnohem obecnějšího charakteru: a) absurdita života, b) absurdita globalizovaného světa, c) tzv. lidská hloupost. První oblast koresponduje se zvolením muslimské buňky za ústřední bod filmu. Klíčový je motiv odlišnosti a vztahu. Lidé, kteří mají s kulturou, v níž žijí, společnou maximálně svou lidskost (kontrast islámu a Západu), volí cestu odporu – i to je ale způsob vztahování se. Ve světě, který jim připadá špatný a nepřátelský, chtějí působit rozvrat. Ironií a absurditou tohoto vztahu je, že život (pojímán obecně) ve vztahu k jedinci a jeho destruktivním tendencím mnohdy ani nepotřebuje obranu, jelikož se jedinec sám zlikviduje spolehlivěji, než by to byl v sebeobraně schopen udělat svět. Absurdní otázkou tak zůstává, zdali má člověk vůbec naději změnit život, který je s ním spjat, nebo jestli jsou všechny jeho pokusy odsouzeny k nezdaru.

Druhá kategorie přináší vtipné paradoxní situace, které vyplývají z prorůstání kultury moderního světa do kultur jednotlivých národů či názorových skupin. V této rovině pronáší muslimští fanatici jedním dechem věty o imperialismu a při tom se natáčí na kameru, každý správný terorista ví, co je to rap a Iphone, a slovník našich antihrdinů připomíná dlaždiče ve špatném rozmaru.

Neméně je zde prověřena tzv. lidská hloupost. Odvážím se tvrdit, že značné množství lidí, kteří rádi pronáší otřepané fráze o tom, jak nesnáší tuto charakterovou vadu, nemluví tak úplně pravdu. Cesta, kterou se v tomto případě vydává Christopher Morris, ani trochu nepůsobí dojmem reklamní pózy, nýbrž nevybíravé satiry, a je potřeba předem upozornit, že rozhodně není pro každého. Je to způsob nahlížení člověka, který má o lidech pravděpodobně velmi svérázné mínění (a nejsem si jist, jestli bych se s tímto míněním chtěl osobně seznámit). Každopádně těm, kteří výše zmíněnou frázi berou jako své motto, bych doporučil Čtyři lvy zhlédnout, aby pochopili, jak vypadá jedna varianta toho „nemít rád lidskou hloupost“ – že to může být také nanejvýš sadistická a krutě-škodolibá záliba, kterou není úplně záhodno rozvíjet, nechce-li člověk dopadnout jako absolutní misantrop. Někomu to může pomoci ujasnit si vlastní postoje. Morris je tvůrce, který z podobných póz „léčí šokem“.

"To je věrná replika AK-47. Přidržím ji blíž ke kameře. To ji zvětší."

Navzdory všemu, co jsem v tomto článku tvrdil, jsou Čtyři lvi vlastně nesmírně smutný snímek, jelikož ukazují obyčejné lidi, kteří mají své sny (ať už je to svatá válka nebo maratonský běh), ale jsou ztraceni v současném světě bez jakékoliv naděje na únik. Hrdinové na konci prostě neví. A tak jdou a udělají to, co si myslí, že udělat musí. Nenechají se vést srdcem ani rozumem, ale nejprostší lidskou potřebou vztáhnout se ke skutečnosti, která je ale zahnala do kouta. Jak ukazuje závěrečný sestřih zpráv, komentářů, „policejních záznamů“ a scén z prostředí samotné teroristické buňky, točíme se v kruhu, kde jedna absurdní situace plodí kupu dalších nesmyslů, které nakonec vedou k všeobecnému zmatku či dezinformaci a novým absurdním situacím. Čtyři lvi předkládají syrový, destilovaný, ale také krutý, až zlý humor. Je to „radost až na kost“ – něco, co diváka skrze smích (spíše však výsměch) vede až na dřeň naší společnosti a jeho samotného.

Čtyři lvi

Four Lions

Velká Británie, 2010, 97 min

Režie: Christopher Morris

Scénář: Christopher Morris, Jesse Armstrong, Sam Bain, Simon Blackwell

Kamera: Lol Crawley

Střih: Billy Sneddon

Hrají: Riz Ahmed (Omar), Kayvan Novak (Waj), Nigel Lindsay (Barry), Adeel Akhtar (Faisal), Arsher Ali (Hassan), Preeya Kalidas (Sophia), Benedict Cumberbatch (policejní vyjednavač Ed)