Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Hanebné slabosti Pevných pout

Hanebné slabosti Pevných pout

RECENZE: PEVNÉ POUTO (PETER JACKSON, 2009) – ROMANA VESELÁ –

Režisér Peter Jackson je schopný filmový vypravěč a (navzdory opodstatněným i předpojatým či ryze cinefilsky fanatickým výtkám veskrze směrujícím k jeho domnělé tendenci neurvale hanobit a bezostyšně odšťavňovat kultovní příběhy) vnímavý adaptátor literárních předloh se zjevným tvůrčím potenciálem. Ohodnotit jeho nový režijní a spoluscenáristický počin, jenž vznikl na motivy stejnojmenného bestselleru americké spisovatelky Alice Seboldové, prostým a vztaženo k titulu neglorifikujícím opozitním pojmem „slabé“ se proto může jevit jako zoufale troufalý ortel či nepříčetné zkonstatování. Nicméně v rámci tohoto textu představuje toto nestoudné hodnocení nekompromisní kritický postoj, neboť po vzoru Jacksonem aplikované „literární“ strategie „odhalit všechno a všechny hned již v expozici“ takticky a tvrdošíjně konstatujeme, že Pevné pouto je (paradoxně) přes znatelné kvality hanebně slabý film.

V tomto oprávněně rozporuplně přijímaném snímku Jackson nepochopitelně lehkomyslně rezignuje na privilegovaný post zdatného vypravěče. Namísto komplexně pojaté a systematicky uplatňované zvolené vypravěčské strategie či v případě tohoto snímku klíčové modelace stěžejních charakterů se propůjčil laciné nedotaženosti, tematické povrchnosti, efektivnosti při konstrukci diegetického prostoru a zhoubnému experimentu s narativní formou příběhu. Opět, i navzdory velmi silné intimní látce, jíž díky předloze disponoval, se nechal příliš opájet a spoutat možnostmi trikové excentričnosti. Proto v důsledku čelíme jakémusi podivnému vizuálnímu zhmotnění autorského transu, rádoby hlubokomyslné, okázale narcistní vizuální a žánrové exhibici, která se po strhující expozici, v níž Jackson ve značně zhuštěné formě precizně vymezil podstatné parametry příběhu, (a po velmi rychle zanikajícím prvotním příznivém dojmu z přívalu nadpozemské kreativity) nezvratně rozpoltí v pojmově zjednodušeném duelu „obraz versus příběh“, z něhož nevzejde jednoznačný vítěz ani poražený, jen pro každého individuálně více tolerovaný. Účelná a souladná kooperativnost obou složek je z hlediska divácké percepce vyloučena.

 

Příběh

Oběť: Susie Salomonová. Vrah: Protřelý lovec dívek a žen odnaproti. Polehčující okolnosti: Řemeslnická zručnost a nezvladatelné nutkání. Pozn. Toto není spoiler…

 

…ale opětovné uplatnění zvolené narativní strategie (odhalit všechno a všechny hned již v expozici). Nevyužité, pompézně překombinované a v rámci adekvátního stupně gradace nedotažené možnosti této vypravěčské taktiky se ukázaly být hanebnou slabostí snímku.

V čem tato hanebnost spočívá? Především v umanuté snaze režiséra zarámovat vyprávění do funkčně propojených rozmanitých žánrových forem a v souvisejícím trýznivém způsobu dosahování stupňující se divácké frustrace, která plyne ze značně uměle navozeného potlačení či nenaplnění očekávané realizace žánrových konvencí. Takto záměrně manipulované vyprávění a popření nevyhnutelnosti událostí jsou pak (paradoxně právě díky svému neuskutečnění se) hlavním zdrojem napětí – mezi obrazem a příběhem, mezi komponenty vyprávění. Jackson neuvěřitelně ladně, přirozeně, vynalézavě a vzhledem k ilustraci děje a vystižení atmosféry dynamicky přechází mezi jednotlivými žánrovými polohami – fantasy, komedií, romkomem, detektivkou, hororem, thrillerem i dramatem, skvěle vystihuje všudypřítomný retrostyl, to bezpochyby. Ovšem v důsledku se právě toto množství žánrů a jejich jen (samozřejmě záměrně) zřídkakdy dodržená pravidla (sladkobolné shledání matky a dcery, manželky a manžela, nalezení důkazů usvědčujících vraha a očekávání okamžitého vzetí do vazby) a následně okamžitě porušená (výsady usvědčit vraha na základě odcizeného „pracovního morddeníku“ se dostává v příběhu zcela zbytečné postavě babičky, vrah uniká institucionálnímu trestu, je dostižen až jakousi fatální formou odplaty) stávají nefunkčním a tristně oslabujícím prvkem vyprávění. Stejně jako ústřední postavy, které komunikují s divákem převážně skrze projevy své emocionality. S výjimkou oběti se neadaptují v rychlém sledu žánrů, jen zarytě setrvávají v pozicích vymezených v expozici. Jejich fyzické jednání tak často vyvolává dojem velice nepodařeného happeningu.

Děj příběhu, jenž je v synopsi příznačně mysticky anoncovaný jako „příběh o životě a o tom, co bylo po něm“, je situován do Pensylvánie, do doby, kdy si místní lidé existenci zvrhlých bestiálních podivínů či jakoukoli možnost brutalit páchaných na bezbranném ženském pohlaví ani, velice naivně, nepřipouštěli. Příběh je vyprávěn skrze perspektivu zavražděné dívky (velmi působivý voice-over), která se po své dokonale naplánované brutální vraždě v dokonale zbudované podzemní pasti v poli ocitá uvězněna v dokonalém světě, z něhož sleduje, komentuje a ovlivňuje dění na „zemi“. Zobrazené situace a události, kterých jsme svědky, jsou semknuty výhradně s pohledem oběti, tj. co chce zobrazit a odhalit právě ona. Jackson nijak detailněji nezachycuje například policejní vyšetřování, nepřipouští pohled „zvenčí“, soustředí se jen na to, s čím a s kým je oběť spoutaná – rodina, vrah, přítel, ona sama.

Výrazně pozitivní strategií je tedy v tomto ohledu zvolená forma dynamicky se konfrontujících světů, která zviditelňuje téměř zanedbatelný „hlubší smysl“ Pevného pouta. Podoba dokonalého světa se oboustranně proměňuje v závislosti na aktuálně probíhajícím ději v „normálním“ světě a díky stále pevnému poutu oběti se světem živých i na jejím momentálním emocionálním stavu. Tj. v symbolické rovině jsou „pevnými pouty“ myšlena silná spojení, která vznikla za jejího života, její vraždou a po její smrti. Emoce oběti, které promítá do svého odjakživa nejsilnějšího spojence – otce, tedy zapříčiňují dějové zvraty v jeho světě, neboť mnohdy neuváženě a příliš prudce iniciují jeho jednání – scéna, kdy se otec prostřednictvím „empatického splynutí s obětí“ dovtípí, kdo je vrahem, a hnán pociťovanou zlobou oběti podniká sledovací akci s katastrofálními důsledky (zbit vlastní baseballovou pálkou). A naopak – otcovy kosti praskající pod údery pálky jsou obrazově připodobněny zborcení dosavadního útočiště oběti v dokonalém světě – altánu. Podobný postup sledujeme i při vzniklém poutu oběti a vraha. Pronikání do mysli vraha a schopnost vnímat jeho skrytou agresi, zintenzivňující se pokušení, zvrácenost a dekódovat jeho pohnutky k uskutečněnému nebo teprve plánovanému jednání způsobuje vizuální proměny jejího prostoru a událostí v něm, vraha naopak pronásleduje obraz oběti, který narušuje jeho tolik ceněnou koncentrovanost. Emoce oběti a pouta s pozemským světem jsou také abstraktním původcem prolínání žánrů – romance (nahlížení na svého vyvoleného čekajícího v altánu), hororová sekvence (uvědomění si vlastní smrti) apod.

Co ale za pozitivní postup považovat nelze, je způsob, jakým se dosahuje oné nevyhnutelnosti událostí (ke které i přes prvotní oddálení musí dojít). Jackson do obrazu nakumuloval množství motivických prvků, symbolů a náznaků (růže – jež je oním impulsem, který přivede otce na stopu vraha, rampouch – vykonavatel trestu, časté záběry na hodiny jako na neúprosného měřiče času a neodvratně se blížícího zúčtování), které nás mají v průběhu vyprávění stimulovat a navodit pocit naléhavosti, ale jejich obtížné dekódování v procesu recepce způsobené chaotickým a nesrozumitelným zjevováním se to znemožňuje. Snad proto nám finální potrestání vraha úderem magického rampouchu přijde jako zkrátka hanebně vykonstruovaná odplata.

Obraz

Trikové megalomanství v přední linii

Stěžejním leaderem, jak už bylo zmíněno, se pro Jacksona stává obraz. Jeho exhibice obstojí s akceptovatelnými výhradami zejména jako předmět vizuální slasti/strasti, (tj. slasti/strasti z pouhého dívání se, ukájení se obrazovou přepjatostí), či spíše jako předmět provokativní smyslové stimulace, atakující nás svou kýčovitostí a mající nám svou neestetičností a přebujelou elektrizující barevností evokovat dokonalost, rebelantství oběti či (v temnějším provedení) nástrahy posmrtného světa a emocionální stav postav.

Výhodná vedoucí úloha obrazu se projevuje ve chvílích, kdy kamera sleduje vrahovo počínání, neboť Jacksonův příběh neumožňuje nahlížet do jeho myšlenek ani přiměřeně zdokumentovat jeho minulost. Většinou je nám to povrchně zprostředkováno voice-overem oběti, na níž, jak jsme uvedli, se výhradně soustředí. (Výjimku tvoří jakýsi fragmentární výsek z jeho minulosti, kdy, opět s dívčiným komentářem, sledujeme vizuální seznam jeho dřívějších obětí.) Obraz zde tedy lépe než jakákoli slova postihuje vnitřní rozpoložení vraha – neklid, nervozitu, touhu a úmysl znovu zabíjet – a makrodetaily (oblasti očí, úst, poklepávající palec) způsobují až jakousi závrať.

Upřednostněním obrazu před „doslovně řečeným“ příběhem vzniklo také několik výjimečných scén. Nejsugestivněji nepochybně vyznívá sekvence samotné vraždy. Jackson se zřekl tradičně explicitního zobrazení extrémně surového bestiálního činu, nechal diváky tápat a ponechal si tento vizuální triumf do chvíle, kdy se dezorientovaná a vyděšená oběť, která ještě netuší, že její jméno už pomyslně figuruje na listině pohřešovaných, ocitá v přítomnosti vraha v koupelně znečištěné její vlastní krví. Moment uvědomění si vlastní situace je alespoň v tu danou chvíli emocionálně drásavým vykompenzováním výše zmíněných slabin.

Do třetice poznamenávám, že Peter Jackson je schopný filmový vypravěč a jakmile se opět začne soustředit na tuto svou přednost, hanebné slabosti budou minulostí.


 

 

 

Pevné pouto / The Lovely Bones


Režie:
Peter Jackson

Scénář: Fran Walsh, Philippa Boyens a Peter Jackson

Hudba: Brian Eno
Hrají: Saoirse Ronan,Mark Wahlberg, Rachel Weisz, Stanley Tucci, Susan Sarandon a další.

USA / Velká Británie / Nový Zéland, 2009, 135 min


Odkazy:

www.lovelybones.com – oficiální stránky filmu


Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 4

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru