Hlubinná deprese?

Šestý celovečerní snímek dánského režiséra Thomase Vinterberga variuje styčné téma jeho nejznámějšího filmu Rodinná oslava (1998) – dysfunkční rodinné a mezilidské vztahy v současné dánské, potažmo světové společnosti. Submarino na ně nahlíží z pozice determinujícího činitele prostředí, jež jedince formuje a následně i osudově předurčuje, což je idea, z níž vycházel literární naturalismus.

Co nás předurčuje, a co je volba?

V expozici nás Vinterberg seznamuje s dětstvím dvou bratrů, kteří vyrůstají s matkou alkoholičkou a svým nedávno narozeným sourozencem. V těžké životní situaci nastane tragický zlom, který oba traumatizuje po zbytek života. Ostrým přechodem se dostáváme do současnosti staršího bratra Nicka (Jakob Cedergren). Propuštěný z vězení žije sám v ubytovně, kde většinu času tráví rezignovaným popíjením a utápěním se ve vzpomínkách. Z této letargie ho vytrhává jediná pravidelná činnost – návštěvy posilovny. V této fázi snímku se začíná postupně odhalovat narativní výstavba Submarina. Nickova současnost tvoří první polovinu filmu jako jednotně vedená linie, z níž Vinterberg nikam neuhýbá a v níž důsledně sleduje ústřední postavu. V takto vedené linii používá ostré střihy, které působí diskontinuálně a skokově, neboť děj v momentě přesouvají většinou o několik hodin dopředu. Vzhledem ke stereotypu, v jakém se Nick nalézá, je těžké odhadnout dobu, která opravdu uběhla, což přispívá k dojmu bezčasovosti.

http://www.submarino-filmen.dk

Posun a změny děje nastávají až díky Nickově konfrontaci s několika dalšími lidmi. Je příznačné, že v současném stavu nedokáže navázat fungující vztah se sousedkou Sofií (Patricia Schumann) a jeho opětovné setkání s bratrem jeho někdejší přítelkyně Ivanem (Morten Rose), právě propuštěným z psychiatrické kliniky, vede k dalšímu fatálnímu momentu jeho života. V tomto místě Vinterberg Nicka opouští a začíná budovat druhou linii jeho mladšího bratra (Peter Plaugborg), jenž po smrti své ženy sám vychovává syna Martina (Gustav Fischer Kjærulff). Naneštěstí je však závislý na drogách a rozhodne se stát dealerem, což radikálně ovlivní situaci jeho i Martina. Druhá linie ve skutečnosti existuje paralelně s tou Nickovou. V uzlových bodech děje, jako je pohřeb matky bratrů Torpových, ji Vinterberg spojuje s první a bratři se fyzicky setkávají.

Oživení manifestu

Vinterberg jako někdejší spoluautor Dogmatu 95, které formuloval společně s Larsem von Trierem, se navrací k pravidlům sepsaným v tomto manifestu. Dogma 95 se v některých prvcích inspiruje stylistikou nové vlny francouzského filmu. Styčné je např. používání ruční kamery a ryze autorský přístup k filmu, kdy se předpokládá, že režisér nebude podléhat producentským představám a tlakům vedoucím ke konvenční žánrové kinematografii. Otázkou je, do jaké míry byla tato pravidla pro své tvůrce skutečně závazná a jakou roli při jejich formulaci hrála vidina počtu svých režisérských následovníků. Faktem zůstává, že jak Trier, tak Vinterberg se ve svých dílech začali v mnohém od vytyčeného směru odklánět. Druhý jmenovaný v současnosti hlásí návrat, přesto i tak se lze ptát, nakolik striktně se v Submarinu dogmatu drží, když užívá např. nediegetickou hudbu, která je v rozporu s jedním z původních pravidel. Dle mého názoru však tak nečiní ke škodě výsledku, neboť Dogma 95 je při tvůrčím procesu v mnohém zbytečně svazující.

Snímek je převážně laděn do šedých a modrých odstínů, které korespondují s nevlídností, chladem a syrovostí prostředí, k čemuž přispívá i minimalistické a výrazně komorní použití ruční kamery. Vinterberg společně s kameramankou Charlotte Bruus Christensen kombinuje záběry interiérů bytů s urbanistickým prostředím ulic Kodaně.

Ponor pod povrch věcí?

Filmu dominuje soustředěné psychologické herectví, nejvýraznější u obou charismatických představitelů hlavních rolí – Jakoba Cedergrena a Petera Plaugborga. Šťastnou ruku měl však Vinterberg i při obsazení dětských postav, zejména Gustav Fischer Kjærulff jako malý Martin je v náročné roli zcela přesvědčivý. V závěru je to právě on, díky němuž najde Nick po procesu vykoupení znovu smysl žít.

http://www.submarino-filmen.dk

Jako problematická se jeví skutečnost, že Vinterberg vystavuje své postavy mezním, až do krajnosti vyhroceným situacím. A činí tak neustále, bez toho, aniž by měly možnost úniku. Četnost těchto situací a jejich intenzita tak částečně naráží na pravděpodobnost, se kterou by se mohly stát. Nick nemá po celou dobu jediný světlý bod, ke kterému by se mohl upnout.  Pro Nickova bratra je takovým faktorem učitelka jeho syna Mona. Okolnosti však naruší čerstvě se rodící vztah v samotných základech. Nelze si namlouvat, že takovéto životní mizérie lidské jedince ve skutečnosti nesužují. Vinterberg se ovšem nebrání určitým klišé, např. právě zobrazením postavy duševně narušeného Ivana, jenž je předvídatelným strůjcem další Nickovy životní katastrofy. Druhým je např. drogové prostředí, do něhož se „nevyhnutelně“ dostává jeho bratr.

Těžko říci, jak velký je zde scenáristický vklad oproti literární předloze Jonase T. Bengtssona. Společně sdílené vězení obou sourozenců je opět prvkem nabourávajícím pravděpodobnost takového setkání, ale funguje v symbolické rovině jakožto paradox – bratři se konečně setkají až zde, když se tak nemohlo stát na svobodě. Nelze se tak zbavit pocitu, že kvůli těmto faktorům a mrazivosti za každou cenu zůstal Vinterbergovi hlubinný ponor pod povrch věcí na dotek ruky, ale nakonec na něj nedosáhnul. Díky hereckým výkonům a nezanedbatelné síle obrazu však přesto vznikl působivý snímek se silným tématem. A to není málo.

Submarino

Režie: Thomas Vinterberg

Scénář: Tobias Lindholm a Thomas Vinterberg podle novely Jonase T. Bengtssona – Submarino

Kamera: Charlotte Bruus Christensen

Hudba: Thomas Blachman

Střih: Andri Steinn, Valdís Óskarsdóttir

Dánsko 2010, 105 min.

Oficiální stránky: http://www.submarino-filmen.dk