Imaginárium doktora Parnasse

V programech kin už nějakou dobu chyběla cesta do říše dospělé fantazie. A přitom filmy tohoto druhu jsou v dnešní době, která překypuje událostmi až bolestně realistickými a živými, velmi potřebné. Jedním z očekávaných filmů, který se měl stát právě takovou nespoutanou oddechovou jízdou, je i nejnovější počin Terryho Gilliama Imaginárium doktora Parnasse.

Terry Gilliam. Jeden ze slavných Monty Python, člověk s nekonečnou fantazií, ale také tvrdohlavý potížista a postrach producentů. Již přes třicet let bere diváky na celém světě do míst, kde je možné úplně všechno a nudná realita je jen odrazovým můstkem k cestě do fantazie, která je pokaždé originální, často postavená na hlavu, a pro některé diváky těžce stravitelná. Všechny jeho filmy překypují nápady a většina z nich po zásluze patří do zlatého fondu kinematografie. Ať je to montypythonovská pohádka Žvahlav, fantasy o cestování časem Zloději času, která nenápadně okopírovala motiv cesty s trpaslíky z Tolkienova Hobita, orwellovský Brazil nebo tripová jízda Strach a Hnus v Las Vegas v hlavní roli s Johnnym Deppem.

Málokterému filmu tohoto osobitého tvůrce se vyhnuly obtíže při jeho vzniku. Problémy se týkaly jak samotného natáčení (nedokončený Man Who Killed Don Quijote), spolupráce s producenty (známá historka s umělým nosem pro Matta Damona v Kletbě bratří Grimmů¹), tak odezvy publika, které film nejprve nepřijalo (Brazil), později si však k němu našlo cestu a film se stal po zásluze kultovním. Potíže postihly i poslední Gilliamův počin Imaginárium doktora Parnasse. Problémem, který málem překazil natáčení filmu, byla smrt hlavního představitele Heatha Ledgera. Gilliam chtěl natáčení ukončit, ale nakonec se rozhodl pokračovat a s Ledgerovou nepřítomností se vyrovnal po svém: rozdělil jeho roli mezi tři herce stejné generace. Je ale Imaginárium skutečně návratem „starého“ Terryho tak, jak ho známe, osobnosti, ve které se spojuje nezlomnost Dona Quijota s představivostí Barona Prášila, nebo je podobnou prohrou, jakou byly podle mnohých diváků jeho poslední filmy?

Současný Londýn. Tichou nocí přijíždí vůz tažený koněm. Zastavuje a rozkládá se v letité dřevěné divadlo – Imaginárium doktora Parnasse. Představení začíná. Mnoho diváků tu není, jen pár flamendrů při návratu z hospody. A jeden z nich, ten nejopilejší, projde tajemným zrcadlem na pódiu. Prochází svým vlastním světem, který je plný lahví a podivných barevných medúz. Na konci stojí před volbou, zda zdolat náročnou cestu k doktoru Parnassovi, ztělesnění dobra, nebo jednoduše zajít na skleničku k panu Nickovi, představiteli zla.

Tak začíná poslední Gilliamův film. Hned v úvodu nás navnadí dvěma vizuálně zajímavými scénami cesty do fantazie lidí, kteří prošli zrcadlem. Zároveň pokládá otázky, na které dodá odpovědi v dlouhé retrospektivní scéně. Starý doktor Parnassus, dříve mnich ve skrytém klášteře v horách, uzavřel smlouvu s ďáblem, Mr. Nickem. Doktor Parnassus získal cennou výhru – nesmrtelnost. Nebyla jediná. Po mnoha letech uzavřeli další dohodu. Výměnou za doktorovo mládí, které mu umožní získat ženu jeho srdce, náleží Nickovi doktorovo dítě, jakmile dosáhne věku 16 let. A zatímco doba, kdy smlouva vyprší, se blíží, Nick se připomíná čím dál častěji. Ale díky své povaze notorického sázkaře dostane doktor Parnassus šanci, jak tento osud zvrátit. Kdo jako první získá pět duší, vyhrává. Pokud Parnassus, dcera Valentina mu zůstane, pokud Nick, dívka propadne peklu. Se ziskem pěti duší pomáhá celému souboru i tajemný Tony, kterého našli oběšeného na jednom z londýnských mostů. A vzhledem k tomu, že karty, ve které má doktor velkou důvěru, jeho příchod předpověděly, rád ho do souboru přijme.

Film postavil svou reklamní kampaň na tom, že se jedná o poslední snímek Heatha Ledgera. Ten očividně film bere jako odpočinkovou záležitost, chce bavit sám sebe, pana režiséra i diváky. Hraje uvolněně, s nadhledem. Jeho Tony do děje naskočí až po půlhodině (což je neobvyklé vzhledem k tomu, že je uváděn jako hlavní postava) a na plátně není tak dlouho, jak se od hlavní postavy očekává. Tony je muž, který nemá úplně čisté svědomí, snaží se však nějak vykoupit. A možná, že šance pomoci Parnassovi a jeho divadelní skupině je způsob, jak toho dosáhnout. Na druhou stranu uvažuje pragmaticky a Parnassova dcera Valentina se mu prostě líbí. Přese všechno Ledgerovo herecké umění je vidět, že jeho part zůstal nedokončen.

Jen díky scenáristickému nápadu se podařilo zachránit celý snímek. Tony totiž třikrát za film projde zrcadlem a změní podobu. Je to sice poněkud nelogické, protože ostatní se při průchodu zrcadlem nemění, ale budiž. Scény za zrcadlem si tak po Ledgerově náhlém odchodu rozdělili tři herci – Johnny Depp, Jude Law a Colin Farrell. Divák si nejvíce zapamatuje prvně a posledně jmenovaného, ovšem Law zase zužitkoval příležitost ve skvělé scéně honičky s ruskými gangstery v zemi plné žebříků. Johnny Depp předvádí svoje excentrické herectví, které můžeme vnímat jako dědictví Jacka Sparrowa z Pirátů z Karibiku. Jeho výstup však není tak dlouhý, aby tímto typem herectví některým divákům zkazil celý film. Colin Farrell dostane v závěru prostor, aby zápletku dotáhl do konce. Celý nápad působil při prvních zmínkách jako zbytečné náhradní řešení, které nemůže přispět ke srozumitelnosti celého filmu. Nakonec se ale ukázalo, že všechno funguje, jak má, a navíc divákovi dává příležitost vidět čtyři skvělé herce v jednom filmu.

Ze srovnání doktora Parnasse (Christopher Plummer) a pana Nicka (písničkář s hlasem ostrým jako pila Tom Waits) vychází lépe ten „zlý“. Parnassus je unavený, vrtošivý stařík, znechucený vlastní nesmrtelností, který drží svou dceru až příliš zkrátka. Pokušitel Nick je jeho zjevným protipólem. Charismatický, plný energie, oblečený jako anglický gentleman s doutníkem v ústech a se smyslem pro humor. Divák si tak spíš než Parnasse (a možná i spíše než všechny postavy, Tonyho nevyjímaje) zapamatuje Toma Waitse v jeho dosud nejlepší roli.

Celý film stojí víceméně na šesti postavách, když uvažujeme, že role Tonyho je trojjediná. Vedle výše zmíněných je to Parnassova dcera Valentina, která velmi miluje svého otce a divadelní společnost, ale zároveň po večerech pročítá katalogy s nábytkem a chce utéct. Hraje ji typově zajímavá a zapamatovatelná Lily Cole. „Nejmenší herec na světě“ Verne Troyer se v tomto filmu stal principálem Parnassova divadla. Snaží se krotit doktorovo nadšení z náhlého Tonyho objevení. Slabším článkem v hereckém obsazení je Andrew Garfield v roli Antona, herce Parnassovy společnosti, zamilovaného do Valentiny. Role mu totiž předepisuje časté pitvoření a podobné, zbytečně excentrické projevy. Ale nejspíš jen dělá to, co mu předepisuje scénář. Díky malému množství postav se divák v ději nijak neztrácí a všechny motivace jsou jasné, byť příběh je na začátku poměrně zamotaný.

Příběh ale v Gilliamových filmech nikdy nebyl tím, co by si divák zapamatoval. Všechny jeho filmy oplývají fantastickou vizuální stránkou a stejně tomu je i v případě Imaginária. Scény, které se odehrávají v současnosti, jsou záměrně obyčejné, aby o to více vynikly imaginární světy, do kterých se podíváme. Už samotný příjezd imaginária je jako zjevení z jiného světa.

Podoba jednotlivých světů se liší podle představ lidí, v jejichž mysli jsou vytvořeny. Začíná se s jednoduchým světem alkoholika. Pokračuje přes dětsky barvitý svět balónků a lízátek, zemi, která je plná bot a šperků, výše zmíněnou zemi se žebříky a vizuální dokonalosti dosahuje v krajině s fialovou řekou, která může být Tonyho představou ráje. Finále nás zavede do obřího divadla. Provází nás chodbou ze střepů, kde se utíkající Valentina velmi efektně odráží a končí ve vyprahlé krajině, které dominuje strmý kopec s šibenicí na vrcholku. Nápaditost krajin se v průběhu filmu zvyšuje, divák je tak neustále udržován v očekávání, co bude dál, čím nás režisér a výtvarníci překvapí při příštím průchodu zrcadlem. A překvapení je hodně, divák nevychází z údivu stejně jako Carrollova Alenka v zemi za zrcadlem (výchozí motiv průchodu zrcadlem navozuje paralelu).

Imaginárium doktora Parnasse je film, který oslavuje představivost v její čisté formě. Doktorův divadelní soubor je jejím nositelem, jenže dnešní svět takto starosvětsky pojatou fantazii těžce přijímá. Jít s dobou očividně musí i sama fantazie, nebo alespoň způsob cesty do jejích krajin. Ale bez ní to nejde, ponoření se do zákoutí vlastní imaginace může lidem obohatit život. To je hlavní poselství tohoto i předchozích Gilliamových filmů – bez fantazie bychom v tomto světě nedokázali žit. Dalším významným poselstvím filmu je, že volbám a rozhodnutím se nelze vyhnout. To naznačuje závěrečný „trest“ doktora Parnasse, který je uzavřen ve svém imaginativním světě a je neustále nucen čelit volbě. Zároveň připouští dvojakost všech rozhodnutí, nic není úplně černé a bílé (Valentina si nakonec vybere špatně, ale přesto má šťastný život, i když je její otec opuštěný a už jej nikdy neuvidí).

Gilliam se skutečně přiblížil svému starému stylu. Není to jeho nejlepší film, ale „jen“ oslava nekonečné představivosti. A to v dnešním světě, kdy se na nás valí jedna až příliš realistická událost za druhou, není málo. Filmy jsou tu od toho, aby nám umožnily vydechnout a zapomenout na starosti života. A potřebnou dávku oddechu nabízí Imaginárium v míře více než vrchovaté.

Imaginarium of Dr. Parnassus

Režie: Terry Gilliam

Scénář: Terry Gilliam, Charles McKeown

Hrají: Heath Ledger, Christopher Plummer, Tom Waits, Johnny Depp, Colin Farrel, Jude Law, Lily Cole, Verne Troyer, Quinn Lord, Andrew Garfield, Simon Day, Katie Lyons

Kamera: Nicola Pecorini

Hudba: Mychael Danna, Jeff Danna

USA, 2009, 122 minut

Distribuce v ČR: HCE, Premiéra v ČR: 21. 1. 2010

1 Režisér chtěl, aby hlavní postavy nevypadaly jako filmové hvězdy, a tak si Ledger nechal narůst strniště a Damonovi dal udělat umělý nos. Vedení Dimension (Studios) mělo obavy, že hlavní hvězda nebude k poznání, a tak nos zatrhlo.