Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Láska ve své nejčistší podobě

Láska ve své nejčistší podobě

RECENZE: Bright Star (režie: Jane Campion, 2009) – JANA BÉBAROVÁ –

Nezvykle dlouhou dobu čekali fanoušci Jane Campionové na její nový film. Po Pikové trojce (In the Cut, 2003) se totiž věnovala jiným projektům. Natočila dva krátké snímky pro povídkové filmy, na nichž se režijně podílela současná režisérská špička. Nejprve šlo o tříminutový šot The Lady Bug pro snímek Chacun son cinéma ou Ce petit coup au coeur quand la lumière s’éteint et que le film commence (To Each His Cinema, 2007) sestavený z krátkých filmů celkem třiadvaceti světových režisérů. O rok později natočila jednu z osmi povídek (The Water Diary) pro angažovaný film 8 (2008), vyjadřující se ke globálním problémům světa a k příslibům jejich řešení od leaderů sdružení G8. Dalo by se říct, že snímek 8, na němž se krom Campionové podíleli například Gaspar Noé, Wim Wenders či Gael García Bernal, je ve své podstatě filmovou analogií benefičních hudebních koncertů Live 8 Boba Geldofa.

Šest let tedy trvalo čekání na nový film Jane Campionové a po předchozích tříletých rozestupech mezi jednotlivými snímky se zdálo nekonečné. Čekání se však vyplatilo, neboť Bright Star (2009) je režisérčiným pokud ne nejlepším, tak rozhodně nejvyspělejším filmem. Nese zřetelné stopy rukopisu Campionové, a zároveň se od něj výrazně odkloňuje. Bright Star je snímek na první pohled podobný jejím předchozím, ale přitom je tolik jiný. Navazuje na jejich linii, a přesto z ní markantně vybočuje.

Po Pianu (1993) a Portrétu dámy (The Portrait of a Lady, 1996) se jedná o již třetí režisérčin kostýmní film (Campionová opět spolupracovala s kostýmní designérkou Janet Pattersonovou, která má na svém kontě již několik nominací na Oscara, mj. právě za Bright Star). Situován do první poloviny devatenáctého století a odehrávající se v londýnském Hampsteadu, vypráví Bright Star příběh životní lásky Frances Brawneové (Abbie Cornishová) a romantického básníka Johna Keatse (Ben Whishaw), od jejich setkání v roce 1818 až po básníkovu předčasnou smrt v roce 1821. Scénář k tomuto koprodukčnímu snímku, který byl až na jeden záběr (pohřební průvod v Římě) celý natáčen ve Velké Británii, si Jane Campionová opět psala sama. Jak je uvedeno v titulcích, inspirací jí byla biografická kniha Keats Andrewa Motiona. V centru dění jejího nového filmu opět stojí mladá emancipovaná žena vzdorující konvencím společnosti, v níž žije. Režisérčina obliba v dobových kostýmních filmech se z tohoto důvodu zdá logická – umístění děje do mnohem konzervativnější a morálně striktnější doby jí umožňuje snazší vykreslení konfliktu hrdinky s nechápavým okolím. Ten v Bright Star spočívá v jejím vztahu k muži nízkého společenského postavení. Láska Frances a chudého, nemajetného Keatse je okolím nechápána a odsuzována. Mladá dívka je však ve svém jednání zatvrzelá a neústupná jako všechny hrdinky filmů Jane Campionové.

Zjevný odklon od předchozích režisérčiných děl je patrný v několika zásadních momentech. Přestože Frances je dívka svéhlavá, hrdě si jdoucí za svým, jejímu boji jsou překážky více než ze strany společnosti kladeny prostřednictvím osudu. Není nucena čelit takovým psychickým tlakům svého okolí jako ostatní hrdinky Jane Campionové, ani se nemusí podřizovat normám patriarchátu. Naopak se zdá, že Frances má v rodině oporu, především díky zjevné absenci otcovské figury. I když matku trápí pomluvy, kterým je její nejstarší dcera ve společnosti vystavována, v podstatě její jednání schvaluje a její lásce ke Keatsovi, kterého si celá rodina rychle zamilovala, dává požehnání. Jejich vztah tedy tolik nekomplikuje rodinné zázemí, a dokonce ani básníkova tíživá finanční situace, ale především jeho hrdost, která mu káže dívku několikrát opustit, a také nemoc, jejíž následky jsou pro vztah mladých milenců nezvratné. Stejná nemoc, jež oba nejprve sblížila (Frances byla Keatsovi oporou, když na tuberkulózu zemřel jeho bratr), aby je zanedlouho navždy rozdělila (John Keats na následky stejného onemocnění zemřel v Římě v roce 1821).

Dalším momentem „vybočení“ od předchozích autorčiných premis je pojetí hlavních protagonistů. Mezi ostatními postavami Frances nevyčnívá tak výrazně jako její předchůdkyně: Keats je totiž nedílnou součástí její osobnosti. Společně tvoří dokonalý pár, ideální představu o splynutí dvou duší. Neznám filmového režiséra, který by dokázal lépe než Jane Campionová zobrazit vztah mezi mužem a ženou, ono vnitřní pnutí a přelétnutí jiskry. Stačí jí k tomu jediný pohled v rámci jediného záběru. Campionová má neskutečný talent pro výběr herců, kteří dokážou splnit její požadavky, když své role odehrají s maximální procítěností a věrností. Nelze nevěřit, že by těmto „předstíraným“ emocím a chemii samotní herci nepodlehli. Souznění mezi Keatsem a Frances je dokonalé. Zatímco Abbie Cornishová má v sobě něco z noblesní vznešenosti Nicol Kidmanové (představující hlavní hrdinku v Portrétu dámy), Ben Whishaw jako něžný a citlivý Keats ztělesňuje u Campionové zcela bezprecedentní postavu. Fyzické násilí ze strany muže zde zcela absentuje, stejně tak jde stranou jakýkoliv erotický náboj. Bright Star je film (pro režisérku zcela nově a netypicky) oproštěný od explicitních sexuálních scén a tělesnosti. Keats Frances jsou jen málokdy skutečně sami, jejich schůzky se odehrávají za doprovodu dívčiných sourozenců nebo ve společnosti básníkova přítele a mecenáše Charlese Browna (Paul Schneider). Erotičnost je v novém filmu Jane Campionové minimální; omezuje se jen na letmé polibky a doteky prstů, jemná sevření dlaní či něžná objetí. Obnažování není povahy fyzické, ale psychické. Souznění hlavních hrdinů není vyjádřeno prostřednictvím vášnivého sexu, ale skrze Keatsovy romantické básně, jeho korespondenci s Frances a jejich všeříkající pohledy. Motiv nespoutané sexuální touhy ustupuje do pozadí, vášeň v Bright Star není sexuální, ale ryze emocionální.

Bright Star je výrazem režisérčina zklidnění. Umírněnost sálá z až meditativního pojetí, jež se tak nejvíce blíží jejímu doposud nejoceňovanějšímu filmu, Pianu. Veškeré emoce a pocity hrdinů Campionová vyjadřuje pečlivě komponovanými obrazovými kompozicemi. Například postava Frances je často spojována s dvojitým rámováním. Prostřednictvím symbolického uvěznění v prostoru je demonstrována její nemožnost vymanit se jak ze společenských konvencí, tak i z područí osudu. Oproti tomu Keats je snímán ve volném prostoru otevřené krajiny, jež vyjadřuje jeho (byť iluzorní) svobodu a nespoutanost. Bright Star rovněž umně pracuje s metaforou ročních období jako etap lidského života a jednotlivých fází vztahu hlavních hrdinů. Cyklicky jej uzavírá smrt, která stojí jak na začátku, tak na konci příběhu. Campionová upouští od užití ženského voiceoveru, který její filmy zpravidla otevíral i uzavíral; místo něj pracuje s hlasem Keatse, kterého nechává recitovat své básně během celých závěrečných titulků.

Předchozí filmy Jane Campionové ovládala melancholie, ponurost a sklíčenost a jejich nálada byla veskrze antiromantická. Bright Star je naopak od prvních záběrů prodchnutý absolutní romantikou. Pojednává o lásce v její nejčistší podobě.

Bright Star
Scénář a režie: Jane Campionová
Kamera: Greig Fraser
Střih: Alexandre de Franceschi
Hudba: Mark Bradshaw
Kostýmy: Janet Pattersonová
Hrají: Abbie Cornishová, Ben Whishaw, Paul Schneider a další
Velká Británie / Austrálie / Francie / USA, 2009, 119 min

Odkazy:
Žít svůj život, portrét režisérky Jane Campionové
Bright Star na IMDb
Oficiální stránky filmu

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 218

Komentáře (1)

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru