Jindřich Černý: Eduard Cupák
Již od začátku své kariéry se potýkal s profesními problémy a zákazy. Ty mu však přinesly i pozitiva. Aféra s StB kvůli jeho sexuální orientaci a následná ztráta sjednaného angažmá na divadle jej přivedla k režiséru Václavu Krškovi, jehož filmy z něj na počátku padesátých let udělaly hvězdu. Díky rolím Vilíka v Měsíci nad řekou a Ratkina v Stříbrném větru byl oslavován jako velký objev a již na počátku šedesátých let byl považován za nepostradatelného. S image šrámskovského herce a melodicky temným hlasem s přirozeným citem pro veršovaný rytmus oslňoval Eduard Cupák (1932–1996) na divadle, v televizi i v rozhlase prakticky až do konce života, který ukončilo dlouholeté těžké plicní onemocnění.
Divadelní historik a kritik Jindřich Černý napsal monografii o předním českém herci již na konci devadesátých let. Tehdy jeho publikaci vydalo v roce 1998 nakladatelství Brána. Letos v téměř identické podobě vychází znovu v nakladatelství XYZ. Až na upravené úvodní poděkování autora a zčásti obměněnou fotografickou přílohu se obě vydání nijak neliší. Úvodní část patří tradiční sondě do rodokmene známé osobnosti, jejímu dětství a dospívání. Černý reflektuje Cupákovy herecké začátky, jeho studium na brněnské Státní hudební a dramatické konzervatoři, kde jej mezi jinými učila mladá Vlasta Chramostová a kde se dostal již ke své úplně první filmové roli. Zmiňuje problémy se zdejší kárnou komisí a Státní bezpečností, které mu překazily tehdejší plány v herecké kariéře na divadle a přivedly jej k filmu. Důvod, proč se Eduard Cupák dostal do konfliktu s StB však Černý kulantně obchází, a otázkám ohledně hercovy homosexuality, která jej zapříčinila, se následně nepochopitelně vyhýbá. Slovo „homosexuál“ v jeho monografii nepadne ani jednou, byť se několikrát zmiňuje o jeho soužití s panem Václavem Květem. Skutečnost, že Cupák měl kvůli své sexuální orientaci problémy již na škole, je tak se zmiňovaným autorovým přístupem v rozporu. I o důvodu Cupákova pozdějšího zákazu vystupování v televizi na počátku sedmdesátých let se toho bohužel mnoho nedozvíme. Namísto kontextu a společensko-politických problémů, které zasahovaly do hercovy umělecké dráhy, se Jindřich Černý zaměřuje spíše na hutný výčet Cupákových hereckých rolí, zdlouhavé a dost možná i zbytečné popisy dějů, díky kterým při čtení jeho publikace nabýváte dojmu, že studujete vysokoškolská skripta. Rozbor hereckého výkonu se často omezuje jen na stručné jednověté hodnocení a časté citace Cupákových přátel a blízkých knize také více škodí, než prospívají, obzvlášť když jejich výskyt a délka postupně s blížícím se závěrem narůstá. Nešikovná uvozování vět typu „Nechme raději promluvit..“, „Poslyšme, co o tom říká..“ či „Dejme znovu slovo panu..“, kterými se to v závěru jen hemží, jsou rovněž velmi těžkopádná.
I přes zmíněné, vcelku zásadní výtky se však knize nedá upřít čtivost, kterou podporuje rozdělení bezmála třísetstránkové publikace do dvaceti krátkých kapitol, které se střídavě zaobírají jeho osobním životem a působením v rozhlase, televizi, u filmu a na divadle.
Jana Bébarová
Jindřich Černý: Eduard Cupák
Vydavatel: Nakladatelství XYZ
Rok vydání: 2010
Grafická úprava a sazba: Lumír Kaděra
302 stran, vázaná, čb fotoilustrace
Doporučená cena: 249 Kč