KINO NA HRANICI – festivalový deník

Letošní 12. ročník filmové přehlídky „Kino na hranici“, se odehrál v Českém Těšíně a polském městě Cieszyn od 28. dubna do 3. května. Byly nám představeny retrospektivy čtyř tvůrců z Česka, Polska a Slovenska.

Školní etudy, celovečerní i dokumentární filmy slovenského režiséra Martina Šulíka. Narozeninová přehlídka tvorby vynikajícího polského kameramana Adama Sikory. V cyklu „Literatura a film” – filmové adaptace prózy a filmy podle scénářů Kornela Filipowicze, tvůrce spojeného s Těšínem, a také filmy vycházející z díla českého spisovatele a překladatele Josefa Škvoreckého. V rámci každoročního sledování žánrového kina z Česka, Polska a Slovenska se letos organizátoři zaměřili na hororové filmy. Pojďme si deníkovou formou připomenout dění na Kině na hranici¹.

I. DEN

Film Juraje Herze Spalovač mrtvol odstartoval dnes 12. ročník festivalu Kino na hranici, který probíhá souběžně v polském městě Cieszyn a v Českém Těšíně. U polských diváků je tento festival velmi vyhledávaný a oblíbený, což se bohužel nedá (nebo spíše v minulých letech nedalo) říci o divácích z České republiky. Pokusíme se proto i my – redakce 25fps – o nápravu a budeme Vám přinášet pravidelné aktuality z místa dění spolu s obrazovým materiálem.

Je se věru na co těšit, „bo“ letošní nabídka filmů je vskutku lákavá. Ať již retrospektiva filmů slovenského režiséra Martina Šulíka, nebo pásmo Středoevropské filmy hrůzy (více o jednotlivých cyklech/pásmech vám přineseme v dalších dnech).

Loňský plakát vzbuzoval u mnohých návštěvníků údiv, rozhořčení a leckdy také hluboký odpor. Jednalo se spíše o celkové nepochopení grafického návrhu. Letos se autor plakátů Bohdan Heblík² (který také stojí za grafikou posledních dvou ročníku Projektu 100³) nechal inspirovat (mimo jiné) hranicí mezi Českou republikou a Polskem, kterou zde tvoří dlouhá a táhlá řeka Olza. Vzniklo 6 (!) unikátních plakátů, každý z nich se vztahuje k jinému filmovému cyklu.

II. DEN

První den byl pln emocí. Střídala se ve mně zlost, údiv, nadšení, uklidnění a odpočinková radost.

„Člověk když umírá, proměňuje se v cosi strašného“ – citát z filmu Ďábel (2005) trefně vyjadřuje paní Palchovou, ženu, která za nemalé peníze zpříjemňuje poslední chvilky umírajících svou přítomností. Najme si ji také František, který nemůže být u své umírající matky, která ho celý život utlačovala a připravila ho o dva otce. Co se ovšem stane, když matka prohlásí, že ona neumírá? S odstupem času příjemný horor s minimem zbytečných „lekacích“ scén. Podobný kompliment nemůže padnout u slovenského filmu Prekvapenie (2008). Tady se nepovedlo prakticky nic – navození atmosféry, logičnost dialogů, herecké výkony, budování prostoru a navíc příšerná zvuková složka. Bohužel.

Obrázky z výletu je segment z povídkového filmu Praha očima… (1999). 4 povídky – 4 režiséři. To zmátlo promítače a obsluhu v kině, kteří si myslili, že jim byl poslán špatný film a po 15 minutách jej vypnuli. Úvodní segment totiž nerežíroval Martin Šulík, ale Vladimír Michálek. Chybička se vloudí.

Dříve neviděno, nyní obdivováno – takhle jednoduše bych mohl vyjádřit svůj názor na film Zahrada (1995). Celý film rozdělený do několika epizod, které nám jsou na jejich začátcích představeny, byl velmi kompaktní a bez zbytečných hluchých míst. Snímek nesnese srovnání s českou variantou na podobné téma Cesta z města (2000) hlavně kvůli hereckým výkonům v hlavních rolích. Roman Luknár je v tomto filmu uvěřitelnější, nebo spíše komplexnější než přehrávající Tomáš Hanák.

Krátké, ale vystižné slavnostní zahájení předznamenalo film Desperados on the Block (2009). Hned na úvod byla vysvětlena účast německého filmu na festivalu zaměřeného na snímky ze zemí Visegradské čtyřky. Režisér Tomasz Emil Rudzik totiž původně pochází z Polska, ale před časem se přestěhoval s rodiči do Německa, kde studoval. Toto je jeho absolventský film. Nutno dodat že poměrně povedený. Na mnichovských kolejích sledujeme životy čtyř lidí, kteří se nevědomky potkávají a prožívají své krize či dobré dny. Vyvážené a oddechové.

Po předchozích dvou uklidňujících filmech jsem se jakožto mladý člověk hýřící energií vypravil na koncert stále úspěšnější kapely MIDI LIDI. Tím můj první den pomalu ale jistě spěl ke svému závěru.

RETROSPEKTIVA MARTIN ŠULÍK: Nejznámější slovenský filmař střední generace, který svými filmy (ať již dokumentárními či hranými) sklízí velké úspěchy. Čeští diváci si jej jistě spojí s filmem Sluneční stát (2005) nebo se sérií nedávno uvedených dokumentů Zlatá šedesátá (jejichž celovečerní podobu brzy uvidíme v kinech). Na Kině na hranici je tomuto tvůrci věnována celková retrospektiva, takže máme možnost vidět jak jeho studentské začátky (např. Rozhovor – 1983, Staccato – 1986), tak jeho pozdější filmy (např. Orbis Pictus – 1997, Krajinka – 2000).

III. DEN

Den ve znamení mužského hledání svého místa na světě – tak by se dal jednoduše nazvat můj včerejší den. Doktor se snaží promluvit s mrtvou baronkou, aby zjistil, kde ukryla drahokam, který jej dostane z dluhů. Neslyšící by rád našel zdravou ženu, se kterou by měl dvě děti. Dvacetiletý hoch neví co dál, a navíc potká starší pár právě procházející krizí. Básník hledá smysl svého bytí pokusy o svůj konec. Mladý sanitář vraždí pacienty kvůli úspěchu u žen a uznání. Všichni tito pánové něco hledají, nyní se pokusím „najít“, co jsem to včera vlastně viděl.

Robin Kašpařík představil svůj krátký film Seance, v němž mrtvá baronka ještě zasáhne do života třem protagonistům, kteří pomocí černé magie chtějí odpověď na majetnickou otázku. Velmi příjemný, atmosférou nabitý snímek, který sráží pouze nedobrý herecký výkon Kláry Jandové. Úspěch na zahraničních festivalech dopomohl režisérovi mimo jiné k právům na krátkou povídku Stephena Kinga.

Inu, je se na co těšit.

Druhý blok filmů režiséra Martina Šulíka spojovalo krom zmiňovaného mužského hledání také zobrazení neslyšících lidí. Zatímco cílevědomý muž z krátkého filmu Ticho věděl, co od života chce, čeho chce dosáhnout a co je pro něj prioritní, tak mladá matka Marta z filmu Něha (Iva Bittová) je zobrazena jako nespolečenská, ubohá žena se zdravým dítětem, která stále čeká na milence, jenž chodí čtyřikrát do měsíce. Tato postava je pouze vedlejší v jiném milostném trojúhelníku, do kterého je divák vtažen, aniž by chápal jediný vrchol – stejně jako mladý Šimon (Gejza Benkox).

„Wojaczek patří k těm filmům, které diváka chytnou a nepustí.“ – Milan Líčka. Příběh prokletého polského básníka Rafaela Wojaczka natočil Lecha Majewski v roce 1999. Prohlášení pana Líčky bych jen trochu poupravil, protože pokud vás film nechytí hned od začátku, pak už vás nikdy nevtáhne. Pro mě byla největším pozitivem černobílá kamera a atmosféra polské Vratislavi 60. let.

Posledním zážitkem včerejšího dne byl film s účastí režiséra Dana Svátka a kameramana Jakuba Šimůnka – Hodinu nevíš…. Příběh známého heparinového vraha, který zasáhl celé Česko, byl jen letmou inspirací. Sledujeme pohnutky mladého saniťáka, jehož první vražda byla pouhým splněným přáním budoucího mrtvého. Postupem času jsou usmrcení symbolem pomsty-odplaty a zášti. Podle Svátka „film zobrazuje zlo v nás“ – diváci se dělí na dva tábory; jedni Hynkovi (Václav Jiráček) drží palce až do konce, jiní naštěstí ne. Film má silné hlavní téma, ale pokulhává ve vedlejších liniích. Na diváka působí především temná atmosféra, výkon Václava Jiráčka a závěrečná tečka, která působí poněkud rušivě.

STŘEDOEVROPSKÉ FILMY HRŮZY: Organizátoři nadále sledují žánrové kino z Česka, Polska a Slovenska. Zatímco v minulém roce nám připomenuli žánr sci-fi, letos se jedná o hororové snímky. Bývalé Československo zde zastupují klasiky Spalovač mrtvol, Valérie a týden divů a Čarodějův učeň. Porevoluční horor připomenou česká Lekce Faust či T.M.A., zatímco Slovensko má jediného (neadekvátního) zástupce Prekvapenie (2008). Z Polska budou uvedeni Ďábel (1972), Lokis (1970), Medium (1985) a Vlčice (1982).

IV. DEN

3. den Kina na Hranici byl ve znamení menších změn v mém plánu filmů ke zhlédnutí, prohlídky Cieszyna a večerní degustace na Cieszynském náměstí. Z mnou ohlášených filmů zůstaly jen Šulíkovy kusy, ale byli to zástupci vskutku reprezentativní.

Stínu neutečeš je filmem dobrých hereckých výkonů, špatného scénáře a příšerného střihu. Jaroslava Adámková, Pavel Landovský a František Němec předvádí vskutku impozantní výkony, bohužel všechno hatí pokulhávající scénář plný podivných dialogů a nelogičnosti děje. K lepším kritikám nepomohl ani střih filmu, který mě ohromil svou špatností a laickostí.

Ve Všetko, čo mám rád se hledá další Šulíkův tápající muž, jenž neví co si v nově vzniklém Slovensku počne a zda nebude lepší vycestovat se svou milenkou do Anglie. V rodné zemi jej ale drží jeho syn a exmanželka, která se evidentně ještě nesmířila s jejich rozvodem. Poetický epizodický film si jen tak plyne, my sledujeme a čekáme, k jakému závěru se Tomáš rozhodne. Zajímavým se jevil také v zahraničí, a byl například nominován na Oscara za cizojazyčný film (o několik let dříve než uspěl patos jménem Kolja).

Většina český kritiků favorizuje snímek Protektor jako nejlepší český film loňského roku. U mě tuto pozici jednoznačně obsadila Pouta Radima Špačka. Sledujeme agenta STB Antonína, který je velmi oddaný své práci. Jednoho dne se ovšem zamiluje do Kláry (na kterou je nasazen), nebo lépe řečeno, stane se jí posedlý. Tato skutečnost se nelíbí nejen jeho kolegům a nadřízeným, ale také samotnému režimu. Velmi reálně budovaná atmosféra bývalého režimu, řízné dialogy a působivé výkony méně známých herců (převážně Ondřeje Malého) vyzdvihuje tento film vysoko nad ostatní porevoluční počiny.

Mladá dívka je přivedena rodiči do kostela, aby před farářem vysvětlila své těhotenství. Její tezi o neposkvrněném početí nevěří ani oni, ani on. Historce o zjevení ženy v modrém (podobné panně Marii) již vůbec ne, a proto je farářem vyhozena. Je možné, aby se v současné moderní civilizaci udál podobný čin, kterému by lidé uvěřili? Krátký hraný segment Zázrak režiséra Martina Šulíka je součástí filmu Visions of Europe (2004).

Ve světové premiéře jsme měli možnost vidět první díl dvoudílného celovečerního dokumentu 25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna (2010), navazující na televizní cyklus Zlatá šedesátá (2009). Tento dokument se na rozdíl od televizního projektu nezaobírá jednotlivými tvůrci, ale přímo konkrétními filmy. Máme možnost se v krátkosti dozvědět peripetie jejich vzniků, zajímavosti z natáčení a reakce režimu po jejich uvedení, a to vše díky filmovým historikům jako jsou Jan Lukeš (který je také hlavním scenáristou tohoto projektu), Jan Bernard, Václav Macek a jiní.⁴ Při sledování tohoto jistě záslužného dokumentu jsem nenabyl přesvědčení, že jest vhodný do kin. Uvážlivěji by se mi jevilo promítnout jej v televizi a vydat na DVD⁵.

RETROSPEKTIVA ADAM SIKORA: Jeden z nejvýznamnějších polských kameramanů je velký perfekcionista, a proto točí zřídkakdy. Projekty si velmi pečlivě vybírá. Jedním z důvodů, proč je na letošním Kině na hranici jeho retrospektiva, jsou také jeho narozeniny, které bude mít 3. května. Z uváděných filmů vybírám například Wojaczka (1999), Boží tělo (2005) nebo Les (2009).

V. DEN

Den ve znamení pohraniční výpovědi (Hranica), studentských filmů (Martin Šulík) a sci-fi dokumentu (Visací zámek 1982–2007).

Nejprve jedno vysvětlení změn v programu na poslední chvíli. Diváci byli zklamaní zrušením filmu 3 sezóny v pekle a především nového Mamas & Papas od Alice Nellis. Jakožto mladý, dravý aktualitář jsem se pídil po odpovědi na otázku: Proč? Odpověď je trochu složitější, leč velice překvapivá. Kino na Hranici je mezinárodní festival, sice nesoutěžní, ale stále mezinárodní. České filmy na něm uváděné mají tedy na festivalu mezinárodní premiéru. Ovšem různé soutěžní festivaly po světě (například MFF Karlovy Vary) nepřijímají do svých soutěží filmy, které už si mezinárodní premiéru odbyly, proto se producenti občas uchýlí ke krokům, které přinutí organizátory proti své vůli stáhnou film na poslední chvíli z programu. Běžný divák se tyto informace povětšinou nedoví a nesprávně odsuzuje za tento krok právě nevinné organizátory. Proto važte (stejně jako já) své budoucí výtky.

Ale zpět k viděným filmům. V roce 1946 byla malá dědina Slemence rozdělena hranicí dvou států – Slovenska (tehdy Československa) a Ukrajiny (tehdy Sovětský svaz). Mnozí obyvatelé byli odtrženi od rodin, příbuzných a milenek. Toto násilné rozdělení částečně skončilo v roce 2004 vstupem Slovenska do Evropské unie. Režisér Jaro Vojtek natáčel film Hranice přes sedm let (také před vstupem Slovenska do EU) a poskytnul zdařilou výpověď tamních obyvatel o životě v obci s hranicí a bez. Ne všechny výhody jsou prospěšné. Dokumentu lze vytknout především jeho předvídatelnost a násilnou srdceryvnost – jedná se spíše o kvalitní televizní kousek.

Režisér Martin Šulík vystudoval filmovou a televizní režii na VŠMU v Bratislavě. Z tohoto období jsme měli možnost zhlédnout tři snímky, na kterých se krystalizoval jeho vývoj. Desetiminutový snímek z druhého ročníku Rozhovor (1983) zachycuje debatu otce a syna. Otec spisovatel je nespokojen, že jeho knížkám nikdo nerozumí, a nabádá syna k větší sečtělosti. Nepříliš poutavá etuda se snahou vyzkoušet si také nemnoho používaný způsob střihového navazování. Snímek Dvor (1984) ze třetího ročníku se zaobírá chutí malého kluka vykročit pryč z pavlačového domu. Výrazně lepší v budování atmosféry a velmi výrazná inspirace pro absolventský film Staccato (1986). Malý rebel má problémy ve škole, s ředitelem a s novým přítelem své mámy – vše řeší útěky a nočním návratem domů. Na jednom takovém výletě poznává stejně starého talentovaného italského houslistu a probudí se v něm láska k hudbě. Malebný, atmosférou nabitý a prakticky němý snímek předznamenával, jaká osobnost pro Evropský film se z Martina Šulíka stane.

Velmi netradiční a pro Kino na Hranici již typické je promítání filmů přes hraniční řeku Olši. Promítací kabina a zvuková aparatura je na české straně, zatímco plátno v Polsku. Ve večerní projekci jsem měl možnost poprvé zhlédnout pseudodokument Petra Zelenky Visací zámek 1982–2007, který využívá i prvků sci-fi, jelikož byl natočen v roce 1993 a předvídá vývoj kapely až do roku 2007. Pro hudbou kapely nezasaženého diváka nebylo sledování nijak obohacující, ale k příjemnému dojmu přispěla atmosféra u řeky panující.

RETROSPEKTIVY JOSEF ŠKVORECKÝ & KORNEL FILIPOWICZ: Retrospektivy zaměřené na vztah filmu a literatury. Josef Škvorecký je významným českým literátem, jehož představování by bylo zbytečné. Podle jeho knih vzniklo již mnoho filmů. Na Kině na hranici byly prezentovány například Zločin v šantánu (1968), Tankový prapor (1991), nebo nový televizní snímek Andrey Sedláčkové Rytmus v patách (2010). Kornel Filipowicz byl pro změnu jedním z nejvýznamnějších polských literátů 20. století, navíc ho váže také spojení k městu Cisezyn, kde vystudoval základní školu. Z uváděných filmů vybírám Místo na zemi (1959), Poprava v zoologické zahradě (1975) a Den velké ryby (1996).

VI. DEN

Můj poslední den na festivale (předposlední festivalový den) se nesl ve znamení debutujících režisérů a jejich filmů.

Místo filmu Mamas & Papas (2010) Alice Nellis (jehož stažení z programu jsem vám vysvětlil včera) se promítaly 2Bobule začínajícího režiséra Vlada Lanné. Oproti průměrnému prvnímu dílu zmizela „zasněná“ režie Tomáše Bařiny a vizuální vychutnávání Moravy kameramana Martina Preisse. Místo toho přišla nevtipnost, strnulost a trapnost. Příběh by se jistě dal jednoduše označit za předvídatelný, ale má to jeden háček. Je zde několik podivuhodných nelogických zvratů, které předvídatelné být ani nemohou! Herecká umělost Jiřího Krampola, která je na filmu jednoznačně nejhorší, překvapivě pobavila polské diváky v sále. Proč? Kdo ví.

V odpoledních hodinách následovala panelová diskuze, věnovaná situaci debutujících režisérů v Česku, Polsku a Slovensku. Jednalo se spíše o představení situace v jednotlivých zemích než o diskuzi. Na tu příliš mnoho prostoru nezbylo. Při velkém počtu devíti hostů ani nešlo jinak. Nezasvěcený divák si mohl udělat reálnější představu, jak funguje podporování debutů v jednotlivých zemích a zdali to není výhradní právo pro vyšlé studenty z filmových škol. Toto byl jeden z vrcholů Setkání na hranici, které probíhalo od pátku. Zde se za účasti tvůrců, producentů a především distributorů z Česka, Polska a Slovenska představila více než dvacítka nově vznikajících filmů, které jsou v různých fázích vývoje.

NOVÉ ČESKÉ POLSKÉ A SLOVENSKÉ FILMY: Jedním z důvodů proč jezdím na tento festival je jedinečná možnost vidět nové polské filmy s českými titulky. Krom toho příliš možností ke zhlédnutí slovenských novinek také není. Polští diváci zase velmi kvitují české filmy s polskými titulky. Za výběrem toho nejlepšího z těchto zemí stojí hlavní dramaturgové Kina na hranici Maciej Gil a Martin Novosad.

Při pomalém odchodu k nádraží si nešlo nepovšimnout ohromující skupinky lidí před kinem Central. Protektor Marka Najbrta přilákal nevídané množství diváků, a proto se organizátoři rozhodli jej ve večerních hodinách reprízovat.

To byl letošní ročník Kina na hranici očima redaktora filmového časopisu 25fps. Nezbývá než poděkovat organizátorům, zamáčknout slzu a v diáři na rok 2011 si na konci dubna napsat 13. KINO NA HRANICI!

Zmiňované filmy:

2 Bobule (Vlad Lanné, 2009), 3 sezóny v pekle (Tomáš Mašín, 2009), 25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna (Martin Šulík, 2010), Boží tělo (Boże ciało; Adam Sikora, 2005), Cesta z města (Tomáš Vorel st., 2000), Čarodějův učeň (Karel Zeman, 1977), Ďábel (Diabel; Andrzej Żuławski, 1972), Ďábel (Diabeł; Tomasz Szafrański, 2005), Den velké ryby (Dzień wielkiej ryby; Andrzej Barański, 1996), Desperados on the Block (Johannes Silberschneider, 2009), Dvor (Martin Šulík, 1984), Hodinu nevíš… (Dan Svátek, 2009), Hranica (Jaroslav Vojtek, 2009), Kolja (Jan Svěrák, 1996), Krajinka (Martin Šulík, 2000), Lekce Faust (Jan Švankmajer, 1993), Les (Las; Piotr Dumala, 2009), Lokis (Janusz Majewski, 1970), Mamas & Papas (Alice Nellis, 2010), Medium (Jacek Koprowicz, 1985), Místo na zemi (Miejsce na zemi; Stanislaw Rozewicz, 1959), Neha (Martin Šulík, 1991), Orbis Pictus (Martin Šulík, 1997), Poprava v zoologické zahradě (Egzekucja w zoo; Jan Rutkiewicz, 1975), Pouta (Radim Špaček, 2009), Praha očima… (Petr Václav, Martin Šulík, Michaela Pavlátová, Vladimír Michálek, Artemio Benki, 1999), Prekvapenie (Gabriel Hoštaj, 2008), Protektor (Marek Najbrt, 2009), Rozhovor (Martin Šulík, 1983), Rytmus v patách (Andrea Sedláčková, 2010), Seance (Robin Kašpařík, 2009), Sluneční stát (Martin Šulík, 2005), Spalovač mrtvol (Juraj Herz, 1968), Staccato (Martin Šulík, 1986), Stínu neutečeš (Lenka Kny, 2009), T.M.A. (Juraj Herz, 2009), Tankový prapor (Vít Olmer, 1991), Ticho (Martin Šulík, 1989), Valérie a týden divů (Jaromil Jireš, 1970), Visací zámek 1982-2007 (Petr Zelenka, 1993), Visions of Europe (mj. Martin Šulík, 2004), Vlčice (Wilczyca; Marek Piestrak, 1982), Všetko, čo mám rád (Martin Šulík, 1992), Wojaczek (Lech Majewski, 1999), Zahrada (Martin Šulík, 1995), Zlatá šedesátá (Martin Šulík, 2009), Zločin v šantánu (Jiří Menzel, 1968).

1 www.kinonahranici.cz

2 http://www.kofila.com/

3 http://www.projekt100.cz/

4 V prvním díle se postupně ohlédneme za těmito filmy: Slnko v sieti (Štefan Uher, 1962), Konkurs (Miloš Forman, 1963), Křik (Jaromil Jireš, 1963), Postava k podpírání (Pavel Juráček, Jan Schmidt, 1963), Každý den odvahu (Evald Schorm, 1964), Démanty noci (Jan Němec, 1964), Intimní osvětlení (Ivan Passer, 1965), Ať žije republika (Karel Kachyňa, 1965), Obchod na korze (Jan Kadár, Elmar Klos, 1965), Romance pro křídlovku (Otakar Vávra, 1966), Sedmikrásky (Věra Chytilová, 1966) a Ostře sledované vlaky (Jiří Menzel, 1966).

Druhý díl představuje filmy: Kristove roky (Juraj Jakubisko, 1967), Stud (Ladislav Helge, 1967), Svatba jako řemen (Jiří Krejčík, 1967), Drak sa vracia (Eduard Grečner, 1967), Markéta Lazarová (František Vláčil, 1967), Spřízněni volbou (Karel Vachek, 1968), Spalovač mrtvol (Juraj Herz, 1968), Zabitá neděle (Drahomíra Vihanová, 1969), Pasťák (Hynek Bočan, 1969), Případ pro začínajícího kata (Pavel Juráček, 1969), 322 (Dušan Hanák, 1969), Slávnost v botanickej záhrade (Elo Havetta, 1969) a Všichni dobří rodáci (Vojtěch Jasný, 1968).

5 DVD s oběma díly se již prodává. http://www.zlatasedesata.cz/eshop/