Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Mezi skutečností a snem – Neil Jordan

Mezi skutečností a snem – Neil Jordan

40. číslo – SVĚTOVÝ FILM

„Rád točím filmy, ve kterých se střetává reálný svět s nereálným, kde na sebe narážejí a protínají se a vzniká z nich něco lehce neskutečného.“ [1]

Úvodem…

Neil Jordan, vedle Jima Sheridana zřejmě nejúspěšnější irský režisér, má na svém kontě šestnáct celovečerních filmů, na většině z nich se podílel autorsky buď původním scénářem či přepracováním původní látky. V našich kinech má na začátku září premiéru jeho nejnovější snímek Ondine, je tedy ta nejvhodnější chvíle seznámit se blíže s jeho značně různorodou filmografií. Tento text tak připomene všechny režisérovy snímky včetně méně známých počinů, které by však neměly zůstat v zapomnění. Zároveň se podíváme na jeho nejnovější tvorbu.

Neil Jordan (*1950), jinak také spisovatel a občasný herec,[2] započal svou kariéru u filmu v roce 1981, kdy jako konzultant pracoval na scénáři k filmu Excalibur Johna Boormana. V roce 1982 následoval Jordanův režijní debut snímkem Anděl (Angel). Z původní produkce pro televizi se díky Jordanově talentu a množství investovaných peněz stal film, který se ocitl v kinech a sklidil pozitivní ohlas. Snímek rozpoutal debatu nejen díky svým uměleckým kvalitám, ale rovněž tím, že Jordanovi, tehdy ještě poměrně nezkušenému filmaři, byly poskytnuty na tu dobu vysoké finanční prostředky; Jordan byl chráněncem Boormana, který byl členem rady rozhodující o financování nezávislých snímků, a polovina ročního rozpočtu připadla právě na natočení filmu Anděl.[3]

Anděl (Angel. 1982)

Svou vůbec první velkou filmovou příležitost dostal v tomto snímku Stephen Rea, který s Jordanem od té doby spolupracuje pravidelně. Až na některé přepjatější momenty mu lze v jeho náročné úloze jazzového saxofonisty Dannyho věřit. V tomto filmu plném násilí, které je ostatně přítomné v téměř všech Jordanových filmech, plní podstatnou úlohu hudební složka, která podkresluje a tvoří sugestivní atmosféru, ať už jde o hudbu diegetickou (vystoupení Dannyho s kapelou) či nediegetickou (tóny saxofonu jakoby znějící v Dannyho hlavě, které ilustrují jeho duševní stav).

Snímek je plný jazzu, který figuruje i v některých z dalších Jordanových filmů, ovšem ne v takové míře. Stejně tak se v neobvykle velké míře režisér zaměřil na problematické období 70. let v Severním Irsku, které bylo plné nepokojů a zabíjení. Jak uvidíme dále, Irsko a jeho problémy jsou častěji spíše kulisou pro příhody postav Jordanových filmů, než aby se zaměřoval na sociálněpolitickou kritiku jako například Ken Loach.

V USA byl film distribuován pod názvem Danny Boy, což je jedna z nejznámějších tradičních irských písní zaznívajících rovněž ve filmu, a také tento název odkazuje ke jménu hlavního hrdiny. Úspěch snímku vedl logicky k  dalšímu filmu a dlouholeté spolupráci s producentem Stephenem Woolleym.

Společenství vlků (Company of Wolves, 1984)

Společenství vlků z roku 1984 můžeme označit za hororovou pohádku. Jordan zpracoval povídky Vlkodlak, Mezi vlky a Vlčice Alenka ze souboru Krvavá komnata spisovatelky Angely Carter,[4] jejíž tvorba bývá označována jako feministický magický realismus. Autorka boří mýtus pohádky jako útvaru určeného dětem. Sama k tomu poznamenala: „Mým záměrem nebylo napsat jakési pohádky pro dospělé, ale naopak vyhledat skrytý obsah tradičních známých příběhů a stvořit tak příběhy nové.“[5] Nutno říct, že Jordanovi se podařilo bravurně převést autorčinu fantazii na plátno, film je prostoupen nejen tělesností, fantazií a hrůzou, ale je v něm dán rovněž prostor sociální kritice a zobrazení předsudků. Jordan řekl: „Společenstvo vlků je příběh v příběhu v příběhu, který je ve skutečnosti snem dívky, ve kterém jí babička vypráví příběh.“[6] Ve filmu je věnována velká pozornost detailům; například snící dívka, která leží na posteli, je obklopena věcmi, jež utvářejí její sny. Kamerová jízda nám tak odhalí například panenku babičky, která je nápadně podobná babičce ve snu, vedle dívky na posteli spatříme časopis pro dívky a ženy „My Weekly“, na jehož obálce vidíme obrázek dívky křičící hrůzou a za ní měsíc v úplňku, pod tím titul „The Shattered Dream“ (Rozbitý sen).

Bohužel, tomuto vynikajícímu snímku se nedostalo oprávněné pozornosti, protože obdržel „18 certificate“, a tak skupina diváků mladších osmnácti let, pro které byl film vlastně určen, jej neměla možnost vidět.[7]

Mona Lisa (1986)

Pro svůj následující film našel Neil Jordan ideálního protagonistu v Bobu Hoskinsovi, který ztvárnil „malou rybu“ ve světě gangsterů, George, jenž byl právě propuštěn z vězení, kde si odseděl trest za to, že kryl svého šéfa (Michael Caine). Je mu přidělena pozice řidiče luxusní společnice Simone, do které se postupně zamiluje. Střet těchto dvou postav končí tragicky. Zdánlivě směšný George, naivní a jednoduchý dobrák, se zprvu zdá být mnohem níž než Simone, která působí jako dáma. Postupně se ukazuje, že lidsky je na tom mnohem lépe George, když časem odhalí spleť korupce a intrik, jejichž součástí je Simone. A když zjišťuje, že pro ni nic neznamená a je pouze využíván, posouvá se ve svém životě dál. George díky své upřímnosti a naivitě nastaví (obrazně řečeno) Simone zrcadlo a zničí tak její těžce vydobytou masku „dámy“.

Temný atmosférický příběh stojí na hereckých výkonech a zasloužené pozornosti se mu po letech dostalo vydáním v ceněné edici vydavatelství Criterion Collection, kde snímek vyšel doprovozen o komentář režiséra a představitele hlavní mužské role.

Dům veselých duchů (High Spirits, 1988)

Zvláštní střet Američanů a Irů nabídl Jordanův následující film. Ve zkratce: na zchátralý irský hrad Plunkett přijíždí výprava Američanů a správce hradu (Peter O’Toole) ve snaze vyhnout se krachu vymyslí, že na hradě bude strašit, s čímž mu mají pomoct jeho zaměstnanci.

Sám Jordan k filmu, který vznikl podle jeho vlastního scénáře, ale jehož výsledná podoba byla silně ovlivněna studiem, řekl: „(…) Měl jsem z toho vycouvat, když jsem zjistil, kam to směřuje. Film skončil jako guláš a nebyla to dobrá zkušenost.“[8] Jordan zamýšlel snímek natočit jako malou, černobílou komedii. Nicméně ambice společnosti Palace Productions, která film produkovala, byly poněkud větší. A tak režisér neměl podíl na výsledném tvaru snímku.[9] Nejedná se o vyložený propadák, ale film kromě několika zajímavých hereckých kreací (mladého Liama Neesona jako opravdového ducha a poněkud více „rozjetého“ O’Toolea) nestojí za zvláštní pozornost.

Nejsme žádní andělé (We’re No Angels, 1989)

Druhá z komedií, natočená pro společnost Paramount, vypráví o dvou trestancích, kteří prchají před zákonem v převleku za kněze. Trestané bratry ztvárnili Sean Penn a Robert De Niro, dívku, která jim pomáhá, si zahrála Demi Moore. Režisér prohlásil: „Film měl velmi dobrý scénář Davida Mameta a bylo to poprvé, co jsem byl prostě jen režisér pracující s herci a producenty, z nichž každý měl svůj názor na scénář. Byl to hollywoodský film a já si tu zkušenost hodně užil, i přes to, že film nebyl příliš dobře přijat.“[10] Je třeba říct, že s odstupem času je snímek hodnocen kladněji než v době svého vzniku. Ačkoli se po velkou část filmu Penn a De Niro od sebe nehnou (zpočátku jsou připoutáni okovy na nohou), nelze zcela hovořit o souhře. Chybí zde více reakcí jeden na druhého. De Niro se až příliš pitvoří, zatímco Penn je spíše zamlklý, oba jsou poněkud hloupoučcí. Rozhodně ale nelze říct, že by nudili. Navíc, do filmu vnáší opětovné oživení opravdový trestanec (James Russo), který neváhá použít násilí, a rázná matka (Demi Moore) hluchoněmé dcerky.

Snímek zdařile kombinuje „escape films“ s komediemi založenými na převlecích, režijní rukopis Neila Jordana není kvůli absenci podílu na scénáři postřehnutelný. Jinak je tomu u jeho dalšího filmu…

Zázrak (The Miracle , 1990)

Příběh odehrávající se v Dublinu znamenal pro Jordana přelom, šlo o návrat do Irska a přímo do režisérova rodného města. Ústředním hrdinou je podobně jako v režisérově debutu muzikant, mladý saxofonista Jimmy, který se svou kamarádkou Rose, jež je tak trochu jeho přítelkyní, vymýšlí příběhy o lidech kolem, až se dostanou za hranice fabulace a sami se ocitnou v jednom takovém příběhu. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že Rose má vše pečlivě promyšleno, dokáže zdařile manipulovat se svým okolím. Naproti tomu Jimmy řeší svůj složitý vztah s otcem a snaží se sblížit s tajemnou ženou – Rose. Ačkoli se zdá, že je to on, kdo je v pozici silnějšího a má nad Rose určitou moc, všechno je jinak.

Tak jako následující snímek je i tento založen na mezilidských vztazích a důležitém tajemství. Nelze se ubránit pocitu, že se režisér v tomto případě dostal ve svém fabulování příliš daleko od věrohodnosti. Ačkoli se jedná o malý snímek, je zatížen určitou pompézností.

Hra na pláč (The Crying Game, 1992)

Hra na pláč (název filmu je stejně jako v případě Mony Lisy odvozen od titulní písně) vznikla jako snímek se skromným rozpočtem. Autor drama rozehrává kolem vztahů hlavního hrdiny, jímž je dobrovolník IRA (znovu vynikající Stephen Rea) a několika dalších postav, které vytváří úzce sevřené drama. Snímek lze rozdělit na dvě části. V té první protagonista Fergus hlídá britského vojáka Jodyho (Forest Whitaker), který má být popraven. Nešťastnou náhodou, na které má podíl Fergus, voják umírá. Zde se film velmi nečekaně láme. V druhé části Fergus prochází osobní krizí a přijímá novou identitu. Jako Jimmy se snaží dostat z dosahu IRA a odčinit Jodyho smrt. Zamiluje se. Prozradit některé detaily zápletky by znamenalo připravit ty, kteří film neviděli, o tajemství. Ale Hra na pláč funguje i po mnoha letech a po prozrazení onoho tajemství. Důvodem je jednak herecké obsazení, pro které má Jordan vynikající cit, a také elementy příběhu, které jsou přes zasazení do konkrétního prostředí a časového období přetrvávající a stále fungují.

Jordan originálním způsobem pracuje s žánrovými normami a vyhrocuje tradiční představu milostného příběhu. Rovněž si pohrává se zaběhlými schématy, když citlivého Ferguse/Jimmyho konfrontuje s mnohem drsnější bývalou kolegyní/teroristkou (Miranda Richardson), která vůči němu vyvíjí fyzický nátlak hraničící se sexuálním vydíráním. Za scénář Jordan získal po právu Oscara.

Interview s upírem (Interview with the Vampire, 1994)

Následující snímek, Interview s upírem, je návratem k hororu a fantazii Společenství vlků. V adaptaci prvního dílu ze série upírských bestsellerů Anne Rice se objevila celá řada hvězdných jmen (Brad Pitt, Tom Cruise, Christian Slater, Antonio Banderas a Kirsten Dunst) a film byl jednoznačným komerčním úspěchem. Ani jeho umělecké kvality nejsou zanedbatelné, ačkoli je film podle režisérových slov příliš věrný románu a opakuje se.[11] Opět zde nalézáme variaci na téma sexuální odlišnosti, tentokrát ve formě soužití dvou upírů, kteří společně vychovávají mladou dívenku. Film je prosycen sexuálním podtextem (samotné sání krve je vyobrazeno jako akt, který poskytuje rozkoš nejen tomu, kdo krev přijímá, ale také ostatním, kteří tento akt sledují) a černým humorem založeným na znevažování smrtelnosti, smrti a mrtvých. Tyto aspekty filmu stačí, aby byl nenudící klasikou žánru upírských filmů.

Michael Collins (1996)

Dalším Jordanovým nákladným snímkem byl Michael Collins, jenž se z velké části odehrává kolem Velikonočního povstání v roce 1916. Film líčí nejen životní příběh titulního hrdiny, považovaného za zakladatele IRA, ale vyobrazuje, jakou roli hrála irská partyzánská (a potažmo informační) válka s britskými organizovanými jednotkami. Michael Collins (Liam Neeson) není ve filmu heroizován – režisér ho vyobrazuje jako rozporuplnou osobnost – na jedné straně šarmantní muž nepostrádající lidské city, na straně druhé neúprosný velitel, který posílá zabíjet jiné. Pravdou však je, že v podání Liama Neesona má divák tendenci chápat Collinse spíše jako odvážného, mužného bojovníka za svou pravdu než jako vraha. Film předkládá divákovi některé historické postavy, například prvního irského prezidenta de Valeru (Alan Rickman), poměrně kontroverzním způsobem. Ve srovnání s Collinsem je de Valera vykreslen jako psychicky méně odolný ústupkář a diplomat, v podstatě opak silného Collinse.

Snímek se vrací k momentům irské historie, které byly dlouho zamlčovány. V Irsku byl napjatě očekáván a po svém uvedení vzbudil velký ohlas ve všech kruzích, také proto, že šlo o největší a nejnákladnější film v historii irské kinematografie, do něhož byly zapojeny tisíce lidí, pokud počítáme obyvatele Dublinu, kteří na filmu výrazně participovali a vytvořili publikum při projevu prezidenta de Valery. Je zajímavé sledovat, jak odlišné názory snímek vyvolává. Část publika jej chápe jako silně irskou záležitost, část jako čistě hollywoodský film.[12] Každopádně je Michael Collins ukázkou toho, jakým způsobem dokáže Jordan zpracovat téma na hranici uměleckosti a většinové zábavy. Troufám si tvrdit, že výsledek tohoto přístupu je lepší než v případě snímku s podobnou tematikou – The Wind That Shakes the Barley (Zvedá se vítr, 2006) Kena Loache, kde je divák přes míru vystaven scénám mučení a zabíjení. Jordan rovněž ukazuje násilí na obou stranách, vyhýbá se však citovému vydírání diváka.

Malý řezník (The Butcher Boy, 1997)

Rok 1997 značí první spolupráci Neila Jordana se spisovatelem Patrickem McCabem. Jeho ceněný román The Butcher Boy[13] je pohledem dvanáctiletého Francieho (skvělý Eamonn Owens), jehož otec (výtečný Stephen Rea v malé, ale výrazné roli) je zkrachovalý hudebník a alkoholik, matka je psychicky nemocná, na Irsko 60. let. Francie Brady čtenářovi či divákovi nekompromisně odhaluje pravou tvář maloměsta, pánbíčkářství (pedofilního kněze, lidi slepě čekající na zázrak v podobě příchodu Panny Marie), pokrytectví a lži. Jednotlivé složky filmu jsou zde ve vzácném souladu, ať už jde o hudební doprovod (nápaditá a mírně potrhlá hudba Elliota Goldenthala k náladě filmu výborně pasuje), naraci, kameru a střih až po herecké výkony každého z představitelů. Ze zmíněných prvků filmu stojí za to vyzdvihnout naraci, kterou se podařilo z předlohy výborně přetransformovat pro potřeby filmového média. Pro ilustraci jedna krátká ukázku z románu, který je psán zčásti v první osobě metodou proudu vědomí:

„Stál jsem na náměstí. Nějakej traktor si to prděl domů do hor s vlečňákem hnoje. A nebyl to nikdo jinej než otec Dominik, švih švih a vrzání jeho naleštěnejch bot. Tak, Francisi, povídá, jak se dneska máš, drrrmmm, drrrmmm? Namouduši, otče, řek jsem a mnul si ruce jak správnej buran, to je teda síla. Hmm, to teda je, povídá, čekáš na někoho?“[14]

Ve filmu je vnitřní hlas hrdiny přeměněn na voiceover vypravěče (jímž je protagonista komentující děj z časového odstupu), který vstupuje do děje a svižně komentuje události a jednotlivé postavy. Často nám říká opak toho, co vidíme. Takový způsob vyprávění se ukázal jako velmi příhodný pro příběh založený na fantazii a dětském světě plném hrdinů z dobrodružných filmů a komiksu. Tento svět se střetává s drsnou realitou plnou více či méně nešťastných a pokřivených postav a neustálé hrozby nukleární války, která je ve filmu tematizována prostřednictvím propagandistických snímků v televizi, které se promítají do Francieho vizí. Přes zmíněnou fantazii hrdiny se nejedná o film určený pro dětského diváka. Svým osobitým a poměrně drsným humorem ale potěší mnohé dospělé.

Přízraky ze snů (In Dreams, 1999)

Následující snímek, psychologický thriller Přízraky ze snů s Annette Bening, Stephenem Reou, Aidanem Quinnem a Robertem Downeym, Jr. (v nečekaně špatné herecké formě, v roli psychopata) nebyl příliš zdařilý ani úspěšný. Sám režisér podotkl, že výslednému tvaru uškodila čirá vizualita na úkor vykreslení charakterů a propracovanosti zápletky.[15] Ta se nejprve jeví jako velmi banální, posléze se stává velmi překombinovanou a nelogickou. Snímek však stojí za zhlédnutí kvůli kameře filmového veterána Daria Khondjiho (Sedm (Se7en), Delikatesy (Delicatessen), Vetřelec: Vzkříšení (Alien: Ressurection) ad.). Ten se značnou mírou podepsal pod depresivní ladění filmu, které má z Jordanovy tvorby nejblíže ke Společenství vlků, ale postrádá jeho propracovanost symboliky.

Hranice lásky (The End of the Affair, 1999)

Téhož roku Jordan velmi úspěšně adaptoval a zfilmoval román Grahama Greena Hranice lásky, zasazený do období náletů na Londýn během 2. světové války a poválečných let. Doba, ve které se příběh odehrává, hraje roli především proto, že milostný trojúhelník, kolem kterého se děj točí, byl v té době něčím naprosto šokujícím. Politická situace je vedlejší. Silné téma vášně, lásky, nevěry, nenávisti a víry v Boha se Jordanovi podařilo přetransformovat v ucelený tvar. Ačkoli provedl zásadní změny v ději oproti románové předloze, filmu to neuškodilo. Jordan byl obeznámen rovněž s předchozí filmovou adaptací (z roku 1955, v režii Edwarda Dmytryka), ale přehnaným respektem netrpěl, ba právě naopak.[16]

Obsazení a herecké výkony jsou jako téměř ve všech Jordanových filmech nejsilnější stránkou. Mileneckou dvojici ztvárnili Ralph Fiennes (ten představuje spisovatelem protagonistu příběhu) a Julianne Moore, manžela Stephen Rea. Vedle toho snímek staví na silné vizualitě (podobně jako v případě předchozího filmu), která dotváří pochmurnou atmosféru filmu, jenž se z velké části odehrává v potemnělých místnostech, mlze a dešti. Snímek je vypravován z hlediska protagonisty, jenž sepisuje příběh, který sledujeme. Retrospektivy, vzpomínky hlavního hrdiny, prolínající se s odvíjejícím příběhem, jsou základem filmu.

Ne já (Not I, 2000)

Následující rok se Jordan zúčastnil zajímavého a značně ambiciózního projektu s názvem „Beckett on Film“, který nabídl všech 19 her Samuela Becketta ve filmovém zpracování výrazných filmových a divadelních režisérských osobností.[17] Jordan se zhostil režie hry Ne já v níž podle Beckettových poznámek figuruje žena/herečka, jež je na scéně sama a ve svém monologu, který je verbálním projevem proudu vědomí odmítá říct slůvko „já“ a vyjadřuje se tak pouze ve třetí osobě, jako by nechtěla přiznat, že vše, co říká, říká o sobě.[18]

Na rozdíl od divadla, kde by diváci viděli ústa z poměrně velké dálky a z jednoho úhlu, Jordan využil možností filmové techniky a ústa ženy (Julianne Moore) jsou tak snímána v detailu, a především z nejrůznějších úhlů za pomoci ostrého střihu, což umožňuje zachytit něco navíc: „Mezi rty, uvnitř, je tma. Je to jako dívat se do temného tunelu a rty se stávají jeho vstupem…“[19] Jordan svůj přístup připodobnil k vědcům, kteří fotografují objekty za pomoci enormně dlouhých čoček: „Takže to bylo trochu jako studium fenoménu přirozeného chování… Pohybů úst…“[20]

Férovej zloděj (The Good Thief, 2002)

Následujícím celovečerním filmem byl Férovej zloděj (někdy je uváděn také jako Hodný zloděj), který představuje další Jordanovou temnou exkurzí do světa zločinu. Tentokrát se jedná o přepracování francouzské krimi z roku 1956 (Bob le flambeur Jean-Pierre Melvilla). Ačkoli snímek nebyl příliš úspěšný, v kontextu takových snímků, jako jsou Dannyho parťáci (Ocean’s Eleven) nebo Kdo s koho (The Score), obstojí. Už proto, že kromě zápletky s několikanásobným podvodem divákovi nabízí rovněž vývoj charakteru hlavního hrdiny, který prochází osobní krizí a drogovou závislostí, aby se postupně v závěru filmu očistil. Snímek je postaven na věrohodném výkonu Nicka Nolteho v hlavní roli.

Snídaně na Plutu (Breakfast on Pluto, 2005)

Jordan a McCabe si podruhé úspěšně zopakovali spolupráci, když McCabeovu knižní předlohu Jordan převedl do podoby filmového scénáře a posléze na plátno. Bez váhání lze říct, že Snídaně na Plutu se řadí mezi nejlepší režisérovy filmy. Jordan snímek rozdělil do třiceti šesti krátkých kapitol chvílemi značně melodramatické deníkové výpovědi Patricka ‘Koťátka’ Bradena (vynikající Cillian Murphy) žijícího v 70. letech v Irsku a Anglii. Film líčí hledání vlastní identity, leckdy nesnadné proplouvání životem, v němž si uchovává stále svou víru v dobro přes všechny hrůzy, které se odehrávají kolem něj. Ať už se jedná o problémy spojené s jeho sexuální identitou (ano, opět jsme u Jordanova oblíbeného tématu) nebo politické události, které ústí v násilí a dotýkají se bezprostředně jeho okolí. Postupně se do nich svým bezelstným způsobem zapojuje i ‘Koťátko’.

Epizodická struktura ve spojení s dobovou hudbou, vynikající kamerou Declana Quinna a strhujícími výkony všech herců[21] udává svižné tempo, které si film udržuje po celou dobu. Ačkoli jde o počin mnohem barevnější (především díky módě ‘Koťátka’) a veselejší než byl Malý řezník, oba hrdinové mají společné to, že vyrůstají v nepříliš optimistické době. Každý se s ní vyrovnává po svém, společný je pro ně ale únik do snů a fantazie.

Mé druhé já (The Brave One, 2007)

Mé druhé já je další z Jordanových filmů, které se vyznačují hollywoodskou produkcí a absencí režisérova jména u scénáře. Pro práci na snímku Mé druhé já si Jordana vybrala Jodie Foster, výkonná producentka filmu, jež s ním chtěla spolupracovat již delší dobu.[22]

Žánrově se jedná o revenge movie, tedy film, v němž protagonista usiluje o odplatu. Tento druh filmů býval dříve výlučně mužskou záležitostí.[23] Pokud se mstí žena, působí to poměrně nezvykle. Přejímá mužské chování – přestává být pasivní obětí a stává se vykonavatelkou pomsty. Zachází za hranice zákona, ale jedná podle určitého morálního systému, který je dosti zpochybnitelný, jelikož si jej vytváří sama. Tyto pochybnosti reflektuje film Mé druhé já, v němž je vykreslen lidský – psychický a morální – přerod hlavní hrdinky.

Mé druhé já je filmem, který staví na protagonistce. Jodie Foster, představitelka emancipovaných a silných hrdinek (Mlčení jehňátek (The Silence of the Lambs), Úkryt (Panic Room), Spojenec (Inside Man) ad.), které jsou nuceny postarat se samy o sebe, v roli Eriky působí velmi věrohodně. Jejím protipólem by podle zaběhlých představ měl být detektiv Mercer (Terrence Howard). Ten se však naopak ukazuje jako člověk Erice nejbližší. Jejich do značné míry paralelní osudy značí prázdnotu, spojuje je vzájemné porozumění. Ona ztratila snoubence, on manželku. Každý jinak. Na love story podle tradičních představ zde však není prostor ani čas.

Oscarový kameraman Philippe Rousselot přibližuje divákovi New York pomocí vizuálně zajímavých a ozvláštňujících rozostřených či nakloněných záběrů. Zachycuje změnu Eričina nahlížení, konfrontuje z bezprostřední blízkosti její tvář s pohledem diváka. Dává prostor hloubce jejích emocí.

Režie Neila Jordana je takřka nepostřehnutelná, nelze mu však upřít to, že dokázal překonat úskalí chvílemi značně neoriginálního scénáře a vnesl odlišný a svěží úhel pohledu na New York. Mé druhé já nastoluje mnohé otázky týkající se morálních hodnot, elementárního rozdělení na „dobro“ a „zlo“. Divák se ptá, zda se Erika nestala tím, proti komu a čemu sama bojovala. Měla právo jednat tak, jak jednala? Stěží lze nalézt na tyto otázky jednoznačnou odpověď.

Závěr, jenž je snad nejkonfliktnější částí filmu a který představuje neočekávané vyústění, pak může být interpretován jako obžaloba stavu celé lidské společnosti a zároveň jako oslava samozvané spravedlnosti

Ondine (2009)

Režisérův nejnovější film zastupuje onu druhou polohu a značí návrat k nezávislému filmu.[24] Dokazuje, že nejlépe mu sedí autorské počiny a na výsledku je to znát. Snímek je vystaven na sugestivní atmosféře, kterou obstarává poetické přímořské prostředí irského hrabství Cork a hudba Sigur Rós. Dalším důležitým aspektem jsou vynikající herecké výkony všech představitelů.[25]

Děj filmu není složitý, stejně tak způsob, jakým je vyprávěn. Příběh o rybáři, který jednoho dne vytáhl ve svých sítích z moře tajemnou dívku, evokuje pověsti a pohádky. Konfrontace drsně reálného a „únikového“ snového světa je jedním z poznávacích znamení Jordanovy tvorby. Spojuje Ondine s jeho druhým celovečerním filmem Společenství vlků. Také v Ondine režisér odmítá omezení pohádky jako žánru určeného výhradně dětem a zpřístupňuje ho dospělým. Na rozdíl od hororově laděného Společenstva vlků je ale Ondine dětem mnohem přístupnější.

Podobné úniky do světa snů a fantazie nacházíme rovněž ve Snídani na Plutu (2005) a Malém řezníkovi (1997), kde postavám nezbývá jiné východisko, protože realita je příliš nemilosrdná. Příběh Ondine je podstatně jednodušší, spíše připomíná pouhou synopsi, ale režisérovi se podařilo obalit jej výše zmiňovanými fungujícími prvky, a tak nezklame.

Závěrem…

Jak je patrné, Jordanova filmografie je skutečně rozmanitá, především v autorských filmech však lze vysledovat opakující se témata a motivy. Jordan dokázal, že nejlépe mu „sedí“ tematizování hledání (nejen sexuální) identity, místa ve světě a únik do představ a snů. Nevinnost, dětství a fantazie jsou pojícími motivy řady jeho filmů, ať už se jedná o Snídani na Plutu, Společenství vlků, Malého řezníka nebo Ondine. Jeho filmy jsou osobité i proto, že do jejich středu staví hrdinu/outsidera a vypráví příběh z jeho perspektivy, která je leckdy mnohem zajímavější než ta, jež by mohl nabídnout „normální“ protagonista.

Ačkoli je Jordan irský režisér, problematiku historie Irska a sociální témata ve svých snímcích až na výjimky nepojednává nikterak zevrubně, ale Irsko mu slouží jako prostředí pro jeho hrdiny a politická situace jako urychlovač jejich problémů. Pro většinu jeho filmů jsou společná sugestivní atmosféra, vynikající práce s herci a originální režijní rukopis. Především ve filmech, na kterých má zásadní autorský podíl. V takových případech je pro diváka opravdovým potěšením jít na nový Jordanův snímek do kina. A do budoucna skutečně je na co se těšit…

Připravované projekty

V současnosti natáčí Jordan v Maďarsku podle svého scénáře historickou minisérii nazvanou The Borgias, která bude uvedena v roce 2011 na známém televizním kanálu Showtime Network.[26] Původně režisér zamýšlel natočit The Borgias jako celovečerní film s Viggem Mortensenem a Scarlett Johansson v hlavních rolích. Je zřejmě dobře, že dal na radu Stevena Spielberga a po letech průtahů uvidíme tento projekt realizovaný v podobě televizní minisérie.[27] Hlavní roli Rodriga Borgii, hlavy nechvalně proslulého rodu, ztvární Jeremy Irons. V dalších rolích uvidíme například Dereka Jacobiho, Davida Oakese nebo Joanne Whalley. Nudu od této série nelze očekávat, protože svérázným rodem Borgiů se nechal údajně inspirovat také Mario Puzo ve svém Kmotrovi.

Ke snímku Heart-Shaped Box podle hororového románového debutu Joe HillaJordan už delší dobu hotový scénář, snad se tedy konečně dočkáme jeho filmové verze. Ovšem jak sám režisér říká: Je tolik filmů, ke kterým jsem za ta léta napsal scénář, a nebyly natočené. Napsal jsem svou verzi Odysey pod názvem Návrat (Return)… Napsal jsem vlastní verzi Sběratele (The Collector)[28]… Taky nebyla natočena. Možná bych se k nim měl vrátit a natočit je.[29]

Další připravovaný film, The Graveyard Book podle předlohy Neila Gaimana, se jeví jako další z Jordanových výletů do světa plného fantastických stvoření, duchů a ghúlů. Produkce snímku by měla začít na podzim 2010. Na rozdíl od Gaimanovy Koralíny (Coraline) se bude jednat o klasický hraný film, který se Jordan bude snažit udržet v rozumných hranicích rozpočtu 40 milionů, jež má pro snímek zajištěny.

Posledním z připravovaných projektů je Skippy Dies. Na filmu podle stejnojmenného románu irského spisovatele Paula Murrayho, který se v roce 2010 ocitl mezi nominovanými na prestižní Man Bookerovu cenu, by měl Jordan spolupracovat se Stephenem Woolleym a Elizabeth Karlsen, tedy ve stejném složení, v jakém se zrodil úspěch Hry na pláč.[30] Mělo by jít o černou komedii, což je žánr Jordanovi velmi blízký.

Veronika Zýková

Režijní filmografie Neila Jordana

Ondine (2009)

The Brave One / Mé druhé já (2007)

Breakfast on Pluto / Snídaně na Plutu (2005)

The Good Thief / Férovej zloděj (2002)

Not I / Ne já (2000)

In Dreams / Přízraky ze snů (1999)

The End of the Affair / Hranice lásky (1999)

The Butcher Boy / Malý řezník (1997)

Michael Collins (1996)

Interview with the Vampire / Interview s upírem (1994)

The Crying Game / Hra na pláč (1992)

The Miracle / Zázrak(1990)

We’re No Angles / Nejsme žádní andělé (1989)

High Spirits / Dům veselých duchů (1988)

Mona Lisa (1986)

The Company of Wolves / Společenství vlků (1984)

Angel / Anděl (1982)

Prameny a literatura

BARTON, Ruth. Irish National Cinema. London 2004.

BYRNE, Terry. Power in the Eye. An Introduction to Contemporary Irish Film. London 1997.

CARTEROVÁ, Angela. Krvavá komnata. Praha 1997, s. 135.

OSMOND, Andrew. The Company of Wolves. SFX, č. 192, březen 2010, s. 102-105.

MERIVIRTA-CHAKRABARTI, Raita. Between Irish National Cinema and Hollywood: Neil Jordan’s Michael Collins. Estudios Irlandeses, č. 2, 2007, s. 121-127.

Dostupné z: <http://cain.ulst.ac.uk/estudiosirlandeses/merivirta07.pdf>

MACNAB, Geoffrey: Such Sweet Siknesss. Sight and Sound, září 2006, č. 16, s. 20-23.

Internetové zdroje

ANDERSON, M. Jeffrey. Neil Jordan. Quietness. http://www.combustiblecelluloid.com/intnjordan.shtml [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

A Discussion about the Film „The Brave One“. <http://www.charlierose.com/view/interview/8694> [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

KORESKY, Michael. Horns and Halos: Neil Jordan’s Bedtime Stories. <http://www.reverseshot.com/legacy/autumn05/interviews/jordan.html> [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

Neil Jordan Quotes. <http://www.brainyquote.com/quotes/authors/n/neil_jordan.html> [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

VINEYARD, Jennifer. Exclusive: Director Neil Jordan on Ondine & Upcoming Projects. <http://www.comingsoon.net/news/movienews.php?id=66798> [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

The Two Borgias. <http://www.filmneweurope.com/news/czech/the-borgias-series-heads-to-barrandov> [odkaz navštíven 20. 8. 2010]

Neil Jordan to Direct Skippy Dies. <http://www.filmofilia.com/2010/08/10/neil-jordan-to-direct-skippy-dies/> [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

http://pro.imdb.com/title/tt1235796/companycredits

Audiovizuální zdroje

LEHANE, Pearce: Check the Gate: Putting Beckett on Film. Emdee 2000 Productions, 2003. 52 minut.


[1] VINEYARD, Jennifer. Exclusive: Director Neil Jordan on Ondine & Upcoming Projects. <http://www.comingsoon.net/news/movienews.php?id=66798> [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

[2] Na University College v Dublinu vystudoval irskou historii a anglickou literaturu. Kromě knihy povídek nazvané Night in Tunisia (1976) publikoval několik románů – The Past (1979), The Dream of a Beast (1983), Sunrise with Sea Monster (1994) a Shade (2005). Nejnovější dokončenou knihou je román Mistaken, který vyjde v únoru 2011. Vydány byly rovněž některé jeho scénáře. Jako herec se objevil ve snímku V hlavní roli já (A Film With Me In It, 2008). Rovněž produkoval několik filmů (např. Intermission).

[3] BARTON, Ruth. Irish National Cinema. London 2004, s. 104.

[4] Od anglické spisovatelky Angely Carterové (1940-1992) vyšel česky soubor pohádek z celého světa Kytice dívčích pohádek (1993), povídkový soubor Krvavá komnata (1997), Černá venuše (2003) a romány Vášeň nové Evy (2004), Noci v cirkuse (2006), Moudré děti (2007) a Magické hračkářství (2010).

[5] CARTEROVÁ, Angela. Krvavá komnata. Praha 1997, s. 135.

[6] Neil Jordan Quotes. <http://www.brainyquote.com/quotes/authors/n/neil_jordan.html> [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

[7] OSMOND, Andrew. „The Company of Wolves“. SFX, č. 192, březen 2010, s. 105.

[8] MACNAB, Geoffrey. Such Sweet Sicknesss“. Sight and Sound, září 2006, s. 22.

[9] KORESKY, Michael. Horns and Halos: Neil Jordan’s Bedtime Stories. <http://www.reverseshot.com/legacy/autumn05/interviews/jordan.html> [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

[10] MACNAB, Geoffrey. Such Sweet Sicknesss“. Sight and Sound, září 2006, s. 22.

[11] MACNAB, Geoffrey. „Such Sweet Sicknesss“. Sight and Sound, září 2006, s. 22.

[12] Blíže viz MERIVIRTA-CHAKRABARTI, Raita. Between Irish National Cinema and Hollywood: Neil Jordan’s Michael Collins. Estudios Irlandeses, č. 2, 2007, s. 121. Dostupné z: <http://cain.ulst.ac.uk/estudiosirlandeses/merivirta07.pdf> [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

[13] U nás román vyšel pod názvem Řeznickej kluk v nakladatelství Host v roce 1999.

[14] MCCABE, Patrick. Řeznickej kluk. Brno 1999, s. 20.

[15] KORESKY, Michael. Horns and Halos: Neil Jordan’s Bedtime Stories. http://www.reverseshot.com/legacy/autumn05/interviews/jordan.html [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

[16] ANDERSON, M. Jeffrey. Neil Jordan. Quietness. http://www.combustiblecelluloid.com/intnjordan.shtml [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

[17] Z nejznámějších jmen např. Atom Egoyan, Anthony Minghella, Karel Reisz, Michael Lindsay-Hogg ad.

[18] Blíže viz filmový dokument o natáčení projektu, který režíroval Pearce Lehane: Check the Gate: Putting Beckett on Film. Emdee 2000 Productions, 2003. 52 minut.

[19] LEHANE, Pearce: Check the Gate: Putting Beckett on Film. Emdee 2000 Productions, 2003. 52 minut.

[20] Tamtéž

[21] Ve filmu se objevují také staří známí Stephen Rea, Liam Neeson, Brendan Gleeson a další.

[22] A Discussion about the Film „The Brave One“. <http://www.charlierose.com/view/interview/8694> [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

[23] Ačkoli se ženská vykonavatelka pomsty v úloze tradičně přisuzované mužům (téměř zosobněním odplaty je Charles Bronson v hned několika filmových rolích) může zdát být čímsi originálním a ne příliš často vídaným, není to tak docela pravda. Stačí vzpomenout snímek Abela Ferrary Ms .45 (1981)[23] o ženě, která je znásilněna dvakrát během jednoho dne a v noci v ulicích New Yorku se rozhodne vykonávat svou pomstu. Sexuální scény v tomto snímku jsou natolik explicitní, že Ms .45 v mnoha zemích nesměla být uvedena, jinde byla přístupná pouze od 18 let. Z novějších filmů si lze vzpomenout na Tarantinova Kill Billa.

[24] Snímek vznikl vně Hollywoodu a na jeho financování se podílely převážně irské nezávislé společnosti. Více viz http://pro.imdb.com/title/tt1235796/companycredits [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

[25] Především pak Colina Farrella jako námořníka Syracuse a Alicji Bachledy, polské zpěvačky a herečky, v roli tajemné a krásné Ondine. Pochvalu zaslouží rovněž Alison Barry v dětské roli Syracusovy dcery. V malé roli kněze můžeme vidět Stephena Reu.

[26] Jednotlivé díly Borgiovců vedle Jordana režírují také Simon Cellan Jones, John Maybury a Jeremy Podeswa. Stejnojmennou sérii natáčí v současnosti rovněž Olivier Hirschbiegel. Více viz The Two Borgias. <http://www.filmneweurope.com/news/czech/the-borgias-series-heads-to-barrandov> [odkaz navštíven 20. 8. 2010] Na Showtime běží například Dexter, Tudorovci (The Tudors) nebo Tráva (Weeds).

[27] VINEYARD, Jennifer. Exclusive: Director Neil Jordan on Ondine & Upcoming Projects.  <http://www.comingsoon.net/news/movienews.php?id=66798> [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

[28] Snímek Williama Wylera podle románu Johna Fowlese z roku 1965.

[29] VINEYARD, Jennifer. Exclusive: Director Neil Jordan on Ondine & Upcoming Projects.  <http://www.comingsoon.net/news/movienews.php?id=66798> [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

[30] Neil Jordan to Direct Skippy Dies. <http://www.filmofilia.com/2010/08/10/neil-jordan-to-direct-skippy-dies/> [odkaz navštíven 10. 8. 2010]

Print Friendly

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 255

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru