Nešťastné střepiny neštěstí

V českých kinech běží čtvrtý film Alice Nellis, drama Mamas & Papas o čtyřech párech, jejichž problémy se točí kolem dítěte. Autorka se v tomto tísnivém snímku odpoutává od některých předchozích atributů své tvorby, jiným naopak zůstává věrná.

Alice Nellis debutovala tragikomedií Ene Bene v roce 1999. Následoval podobně laděný snímek Výlet (2002). V obou titulech se mísí komika s tragikou, což ovšem neplatí pro její třetí celovečerní počin, drama Tajnosti (2007). Tento posun do vážnější roviny pak platí také pro autorčino poslední filmové dílo Mamas & Papas (2010). Jestliže v Tajnostech místy probleskne světýlko komična, v Mamas & Papas není jediná skulinka, kudy by se na plátno vloudilo.

Režisérka a scenáristka představuje čtyři páry, které spojuje v podstatě tentýž problém, ovšem vždy z jiné strany, či alespoň částečně odlišného úhlu. Zuzana s Filipem (Zuzana Čapková, Filip Čapka) se marně pokoušejí zplodit dítě. Naopak Tereza a Michal (Martha Issová, Michal Čapka) potomka čekají, stejně jako Aljona a Saša (Natalja Volkova, Ivan Shvedoff). Problém vězí v tom, že ani jedna dvojice rodičovství neplánovala. Aljona se Sašou už mají děti dvě a další si z finančních důvodů nemohou dovolit. Michal věří, že by se o něj s Terezou dokázali postarat, ale ona chce jít na potrat a o tom, že by ho donosila, nechce ani slyšet. V neposlední řadě (vlastně hned jako první) Alice Nellis uvádí na scénu Irenu (a Petra?) v podání Zuzany Bydžovské a Petra Fraňka, kteří mají malou (a jedinou) dcerku, jež ovšem v úvodu filmu zahyne při nehodě autobusu. Dítě se tedy vždy spojuje s neštěstím, jelikož jedni ho nemohou mít, jiní ho nechtějí a další o něj přišli. Toto neštěstí pak tvůrkyně rozlévá filmem v podobě silného koncentrátu, který zateče i do té nejmenší skulinky lidské mysli, a tak postavám nenechává příliš prostoru k radosti a každou z nich pomalu stahuje až na psychické dno (případně dno oceánu). Prostředky, jimiž se od něj hrdinky a hrdinové pokoušejí odrazit, vedou spíše k dalším poraněním duše než k jejímu uzdravení. Zde záměrně odděluji hrdinky od hrdinů, ne snad z cílené genderové korektnosti, ale z důvodu plynoucího ze samotného díla. Na rozdíl od předchozích titulů se Alice Nellis více soustředí na mužské postavy, ale i tak hrají prim ženy, které o všem rozhodují a udávají svým protějškům s druhořadou až podřadnou úlohou směr. Zuzana je v pokusech o otěhotnění mnohem agilnější než Filip a nebere na něj ve svém snažení ohledy, Tereza postaví Michala před hotovou věc a odmítá s ním jednat o jiných možnostech než o potratu, Aljona si problematické otěhotnění řeší spíše sama a Petr, manžel Ireny, by v příběhu vlastně ani nemusel být. Stejně problematicky jako postavení zástupců mužského pohlaví se jeví pracovní působení žen. Sociální pracovnice „fungují“ jako stoprocentní byrokratky bez špetky citu a porozumění. Irena pracuje jako lékařka, nicméně navzdory předpokládaným zkušenostem v oboru působí jako nezkušená začátečnice, jež sama pořádně neví, co si počít (a to ještě před dcerčinou nehodou). Dost možná se i v její profesní mluvě projevuje prvek typický pro všechny režisérčiny filmy (přítomné i v recenzovaném titulu), a to „banální“ dialogy s puncem všednodennosti. Tentýž projev lékařky však znevažuje její způsobilost.

Nejzávažnějším problémem Mamas & Papas se však ukázala být zcela nepromyšlená kompozice. Příběhy zmíněných čtyř párů Alice Nellis rozdělila do čtyř samostatných „povídek“, které však neodvyprávěla jednu po druhé, ale rozbila na střepiny, které naskládala do krabice a promíchala. Hrdinové se sice setkávají v několika scénách (Zuzana s Filipem navštěvují Irenu v ordinaci, Michal je bratrem Filipa), to však znesnadňuje orientaci v ději. Ačkoli by se mohlo zdát, že s výjimkou několika málo flashbacků, které bezúčelně ukazují jednu a tutéž situaci z více úhlů, režisérka vypráví příběh lineárně, není tomu tak. Jednotlivé děje nezačínají ani nekončí ve stejném okamžiku a vedle sebe položené události různých párů si časově neodpovídají. Kvůli tomu pak vzniká např. dojem toho, že Michal pobývá na lavičce několik dní, i když na ní setrvá jen pár okamžiků. Příčinu časových nedorozumění vidím právě ve společných scénách, kvůli nimž se znesnadňuje pochopení toho, že děje neprobíhají paralelně. Režisérka se pokusila o složitější formu vyprávění než kdykoli před tím, ale to se jí vymklo z ruky.

Filmu by prospěl větší dramaturgický zásah (což ostatně platí pro většinu současné české produkce), jelikož stejně jako celek ani jednotlivé příběhy nejsou zcela bez problému. Všechny páry nedostávají dostatek prostoru, a tak ve výsledku dominují Zuzana s Filipem a Tereza s Michalem. Problémy Ireny a Aljony se Sašou s nimi příliš nekomunikují a stávají se čímsi navíc. Přes to všechno jsem měl pocit, jako by se nejvíce pozornosti kladlo na Irenu. Jak jsem si oddechl, když ve vzduchu nepochopitelně visící románek s mladíčkem vyšuměl. Nelze postřehnout, kdy mezi nimi přeskočila jiskra, avšak v ději se vyskytují na první pohled nepatrné elipsy, a tak snad některá z nich obsahovala i tuhle informaci. Škoda, že to není patrné.

Poslední dílo Alice Nellis je autorčiným nejslabším příspěvkem do české kinematografie. Předchozí filmy sice nijak zvlášť nepracují s formou, ale obsahují mnohem více, než by se mohlo zdát. V Mamas & Papas autorka.usiluje o komplikovanější formu vyprávění, nicméně právě ta má největší podíl na neúspěchu jejího nejnovějšího filmu.