Noir v Čs. televizi

TV: Noir v Čs. televizi – VERONIKA ZÝKOVÁ –

Autorka se zabývá noirovými aspekty několika vybraných televizních inscenací, především Sám proti městu Jaroslava Dudka z roku 1974 na motivy románu „Doktor Salt opouští město“ J. B. Priestleye.

Úvod

V československé filmové a televizní tvorbě z pochopitelných důvodů nenajdeme mnoho filmů, které by se daly označit za noirové.1 V 60. a 70. letech však v Čs. televizi vznikla řada detektivních inscenací podle zahraničních předloh.2 Mezi nimi najdeme několik titulů, které vědomě či nevědomky určité noirové znaky nesou.

Zlaté rybičky (1979)

Podle povídky Patricka Quentina3 „Zelenooká stvůra“ (The Green-Eyed Monster) vznikl v roce 1971 dnes téměř zapomenutý Sequensův televizní film s názvem Konfrontace. Z Quentinovy „detektivky bez detektiva“ vychází také Podezřelé okolnosti (1977) v režii Karla Pokorného. Příběh situovaný do Hollywoodu je podpořen vedle kvalitních hereckých výkonů (v čele s Václavem Voskou) poměrně zdařilými a důvěryhodně působícími interiéry.

Zlaté rybičky (1979) vychází z předlohy napodobitele tzv. americké drsné školy4, Jamese Hadley Chase, podle jehož předloh vznikla ve světe řada filmů noir. Tvůrci Zlatých rybiček, jejichž režisérem byl (stejně jako v případě Podezřelých okolností) Karel Pokorný, bohužel stavěli na povídce, jejíž příběh je slabý a nabízí pochybné a stěží uvěřitelné postavy: kladný hrdina (v podání Františka Němce) žije s naprosto frigidní, hysterickou a majetkuchtivou manželku, která v podání Hany Maciuchové vyniká hystericky afektovaným projevem a shrnuje motto celého příběhu: „Žijeme na tak vysoké noze, že stačí málo a podvrtne se…“ Tvůrci si snad ani nemohli vybrat lepší předlohu, která by vyhovovala ideologickým představám o zobrazení hlouposti a omezenosti Američanů.

Zápletka s vydíráním a záhadnou vraždou slibovala alespoň průměrnou zábavu, bohužel se jí dostalo nešťastně unylého zpracování a nelze kladně hodnotit snad žádnou složku této inscenace. Jakékoli noirové ambice zabíjí použitý barevný materiál, který výrazně podtrhuje šeredně socialistické interiéry, nevkusné kravaty a výstřední modely.

Pracka v láhvi (1978)

Lépe dopadla jiná adaptace Chaseovy5 předlohy, Pracka v láhvi z roku 1978, již režíroval Jan Matějovský. Zde se podařilo vytvořit takřka hororovou atmosféru a poměrně úspěšně překonat úskalí inscenačních manýrů (většina herců v čele s M. Steimasslovou a P. Čepkem podává slušné výkony, oproštěné od divadelnosti běžné pro tuto televizní formu) a tolik důležité interiéry jsou vyvedeny přesvědčivě.

Výše uvedené inscenace a filmy ve větší či menší míře znaky noiru nesou. V první řadě jim však náleží přívlastek “detektivní“. Zůstává ovšem skutečným paradoxem, že vůbec prvním československým televizním filmem6 je počin, jenž lze označit za svébytný pokus o film noir – V pasti Alfréda Radoka.

„Hodně štěstí, Imogene…“

V pasti (1956)

Snímek V pasti (1956) režiséra Alfréda Radoka, podle padesátistránkové povídky Theodora Dreisera „Půjdete na chvíli ke mně?“, mohl být natočen proto, že spisovatel byl svým kritickým postojem k americkému kapitalismu zdejšímu socialistickému zřízení přijatelný a ve své povídce poskytl vhled do pochybných volebních praktik v USA.7

Zdroj: NFA

V centru dění příběhu stojí krásná špionka-pianistka Imogene, politik Ed a jeho přítel Blunt. Imogene s ostražitým Edem sehrává hru, jejímž cílem je kompromitovat Eda před nadcházejícími volbami. Ed dlouho Imogene odolává, až v samotném závěru, kdy se spolu loučí, dovolí Imogene, aby se přiblížila. Tohoto momentu ona využije a políbí jej, což zachytí připravený fotograf…

Radokovu pozapomenutému půlhodinovému snímku se jako jediný důkladně věnoval Jiří Cieslar. Pro přiblížení si dovolím delší citaci, která nabízí jednak charakteristiku filmu noir a zároveň poskytuje cenný pohled na samotný Radokův film:

Ve filmu V pasti nalezneme všechny základní rysy žánru filmu noir: většinou noční kulisu velkoměsta na pozadí komorního, interiérového děje; nejistého, váhajícího hrdinu v osidlech dominující „femme fatale“; úzkostnou atmosféru vedoucí k pochmurnému dějovému vyústění – a z druhé strany výrazný kinematografický rukopis, budující prostor z kontrastů světla a stínů, rozhazovaných v hlubokém, tísnivím, často až klaustrofobním scénickém poli. (…) 8

Cieslar ve své studii9 rovněž poukazuje na Radokovu vědomou citaci Občana Kanea v závěru snímku:

„(…) Podobně jako Welles i Radok použil záběry na noviny vršící se na zemi do vysokých hromad, k nimž jakoby z rotaček přilétají, anebo naopak jsou odebírány nejvýše položené výtisky. (…) Občan Kane byl pro Radoka symbolem radikálního kinematografického „útoku“ na skutečnost, příkladem dramatizace a ostrých point jednotlivých scén. (…)“ 10

Přes omezenou délku půlhodinového filmu, nepříliš dokonalé technické zázemí (natáčelo se ve velkém sále Měšťanské besedy) a další drobné vady (Cieslar jmenuje především podle jeho názoru příliš teatrální herectví Dany Medřické, kterou zřejmě Radok nedokázal pro potřeby televizního média dostatečně zklidnit, herecké výkony Karla Högera a Bohuše Záhorského oceňuje) vznikl podle Cieslara snímek, jenž stojí za pozornost.11

„Postavit se proti lži a bezpráví, na to jeden člověk nestačí…“

Sám proti městu (1974)

Další příklad svébytného pojetí filmu noir v podobě televizní inscenace představuje snímek Jaroslava Dudka – Sám proti městu (1974). Scénář napsal Jindřich Švehla12 na motivy románu Johna Boyntona Priestleye „Doktor Salt opouští město“.

Doktor Salt

Priestley, autor s kladným vztahem k socialismu, přijatelný i v tehdejších poměrech normalizace, napsal detektivní román „Salt is Leaving“ v roce 1966. Pokud srovnáme předlohu s televizní adaptací, vedle pochopitelného proškrtání postav, popisů retardujících vývoj příběhu a vynechání celé jedné dějové linie zaujme především odlišný konec.13 Švehlův přepis lze hodnotit jako mimořádně zdařilý, protože místy nudné předloze dal pro potřeby televizní inscenace funkční tvar a vytvořil příběh, který je dostatečně zábavný i napínavý.

Příběh je zasazen do anglického města Birkdenu, jehož maloměstský kolorit pozměnila industrializace, nesoucí s sebou vedle zvýšení zaměstnanosti i negativní efekty. Birkden začíná v lecčems připomínat americká města ovládaná gangstery. Mladí k americkému způsobu života vzhlížejí (viz mladík s tričkem Chicago Bulls na obrázku) a spojitost mezi poameričťováním Birkdenu, a tedy přejímání oněch gangsterských způsobů je v inscenaci vzpomenuto v několika scénách (například po střelbě na Salta, kterou vrchní komisař Hurst odmítá slovy: „Nežijeme přece v Americe,“ na což Salt reaguje pobavenou otázkou: „Ne?“).

Tento dojem podporuje hudba, kterou tvoří variace na tehdejší americké hity, dekorace v Buzzyho klubu a mnoho dalších aspektů.

Amerika v Británii

Doktor Salt (v podání Karla Högera), jenž se chystá opustit Birkden, ovšem před tím chce najít svou zmizelou pacientku Noreen Wilksovou, je solitérem, starým podivínským mužem se zálibou ve vážné hudbě a knihách. Navenek jej charakterizují dýmka, kterou si obvykle zapomíná zapálit, lékařský kufřík, kostkovaná čepice, brýle, které si neustále posouvá, šedivé vlasy a knír.

Jako dlouholetý lékař zná dokonale lidské reakce a dokáže poznat, kdy lidé lžou. Svou bystrou mysl dokáže navenek zakrýt jakousi maskou hlupáka, kterou si nasazuje vždy, když je třeba: „Ještě než doktor Salt promluvil, uvědomila si Maggie, že se opět převtěluje do podoby optimistického prosťáčka. Vyloudil známý omluvný úsměv, který u něho naposled viděla v klubu Tkanin. (…)“14

Sympatický gangster Buzzy

Pokud bychom jej měli zařadit, pak by asi nejvíce patřil do škatulky detektiv-samouk či detektiv-amatér, ale tato označení nejsou přesná. Jeho pátrání po pacientce má jasný důvod – Salt ví, že pokud ji nenajde, ona zemře. Jako lékař má povinnost se o ni postarat. Ačkoli to v inscenaci není explicitně řečeno tak jako v předloze, Salt tuší, že Noreen je mrtvá. Předtucha čehosi zlověstného, ba přímo fatálního, která představuje jeden z prvků noiru, je zde přítomna v podobě mrtvé Noreen.

V inscenaci je přítomno několik klíčových mužských postav. Tou nejdůležitejší je sir Arnold Donnington (Josef Langmiler), nejvlivnější muž Birkdenu. Představuje autoritativní figuru, ke které ostatní postavy vzhlíží, ovšem kromě doktora Salta, jenž vidí pod povrch jeho osobnosti. Mezi jeho podřízené patří úlisný šéf klubu Aricson (Josef Bek) a mnozí další.

Sir Arnold Donnington

Varování: následující pasáže prozrazují významnou část děje.

Na straně Salta jsou vrchní inspektor Hurst (Miloš Nedbal), který je zprvu skeptický vůči Saltovu pátrání, ale posléze mu přes navenek projevovanou neochotu pomáhá. A také Saltův přítel, majitel klubu „U Buzzyho“ – Buzzy Duffield (Josef Hlinomaz).

Sám proti městu nabízí dvě zajímavé ženské postavy. První z nich, Jill, se stává pomocnicí doktora Salta, když se dobrovolně rozhodne porušit mlčení, loajalitu vůči siru Donningtonovi, a tedy vzdát se blahobytu. Druhou z dam, Eriku Donningtonovou, dceru sira Arnolda Donningtona, lze označit za femme fatale, přestože nezaujímá vůči hrdinovi takový vztah (a naopak), jak jsme tomu z klasických noirových filmů zvyklí.15 Naplňuje však základní parametry: narušuje tradiční představu o ženství, sexuální přitažlivostí si získává nezávislost, manipuluje muži i ženami.

Jill, Salt a Erika

Erika předstirá lesbický poměr16 s Jill, aby zakryla před okolím svůj skutečný poměr, který měla se svým bratrem, na něhož chorobně žárlila.

V inscenaci se sešly vynikající herecké výkony, snaha o autentičnost (v rámci předlohy) a velmi zdařilá práce s kamerou. Na tehdejší poměry vznikla ambiciózní inscenace, která je do jisté míry raritou, například pro svou kombinaci anglické detektivky kombinované s hrou na Ameriku. Nepostrádá humorné prvky, naštěstí většinou zamýšlené, temné ladění (návštěva starého domu ve Worseley), hru se světlem a stínem.

„…vodní pistolka, nevinná to dětská hračka…“

Nadčasově a možná nezamýšlené poselství, které v závěru oproti předloze Jindřich Švehla vložil do úst protagonistovi, a jež lze vykládat vícero způsoby, jsem ocitovala na začátku tohoto rozboru. Připojím ještě slova sira Donningtona, která mu předcházejí:

„Je mi líto, dělal jste co jste uměl, ale jste jenom slušný člověk, kdežto já byl a zůstanu velikým mužem Birkdenu. Ať chcete nebo ne. Sbohem a šťastnou cestu.“

Závěr

V československé televizní tvorbě nacházíme snímky, které o noirové ladění vědomě neusilují (protože takováto snaha hrozí křečovitostí), spíše jej leckdy mimoděk evokují těžko popsatelnou atmosférou, případně prostředky, které jsou jim vlastní: zasazením do interiérů, způsobem práce se světlem, snímáním a sugestivními hereckými výkony.

Častěji se však setkáváme s inscenacemi, které pro nev(ěro)hodné výkony herců, nepříliš zdařilé vykreslení prostředí a zjevnou snahu poukázat na prohnilost západních poměrů budí dnes většinou pobavený (či posmutnělý) úsměv.

Do první skupiny, která bezesporu zajímá diváka dychtícího po kvalitní zábavě, spadá také řada titulů, které jsem zde pouze jmenovala či je nejmenovala vůbec, protože se na televizních obrazovkách dlouhá léta neobjevily a zůstávají nám tak skryty. Snad se jejich uvedení časem dočkáme…

Sám proti městu

Režie: Jaroslav Dudek
Pomocný režisér: Jana Švábová
Scénář: Jindřich Švehla (na motivy románu Johna Boyntona Priestleyho „Doktor Salt opouští město“)
Překlad: Ladislav Smutek
Dramaturg: Ondřej Vogeltanz
Hlavní kameraman: Vladimír Opletal
Kamera: Stanislav Benc, Miloš Horák, Bohuslav Kudláček, Ivan Rybák
Výtvarník scény: Josef Diviš
Výtvarník kostýmů: Stella Drozdová
Maskéři: Vlasta Okrouhlíková, Petr Hovorka
Hudba: Petr Růžička
Hudební režie: Milan Šolc
Zvuk: Svatava Hrubcová
Střih: Jiří Šebelka, Miloslav Liška
Vedoucí výrobního štábu: Dagmar Hornerová
Vyrobila Československá televize Praha, Hlavní redakce dramatického vysílání © 1974
Hrají: Karel Höger, Miloš Nedbal, Josef Hlinomaz, Josef Langmiler, Hana Maciuchová, Jana Štěpánková, Josef Bek, Světla Amortová, Jaroslav Moučka a další.

Zdroje:
http://www.lib.berkeley.edu/MRC/noir/np05ff.html

Literatura:
CHASE, James Hadley. 3x v slepé uličce. Praha 1984.
PRIESTLEY, John Boynton. Doktor Salt opouští město. Praha 1970.
STEHLÍKOVÁ, Eva (ed.). Alfréd Radok mezi filmem a divadlem. Praha 2007.