Zprostředkováváme nové souvislosti

S odstupem času, kdy už osmý ročník Přehlídky animovaného filmu může s poklidem vyhlížet přípravy na „devátého bratříčka“, jsme si popovídali s ředitelem PAFu, Alexandrem Jančíkem. O čem? O sebereflexi, o organizačním týmu, ale pochopitelně především o animaci.

V čele Přehlídky animovaného filmu jsi letos, Sašo, stanul poprvé. Jak bys ve stručnosti shrnul svoji cestu až na křeslo ředitele?

Za léta působení ve festivalovém provozu jsem si vyzkoušel všechny možné profese a získal tak cenné zkušenosti na různých úrovních, od roznášení letáků, redaktorské činnosti, webeditorství, tvorby festivalových znělek, grafiky, koordinace filmových projekcí a videozpravodajství, produkce A/V projektů k médiální propagaci, marketingu až k dramaturgii. Funkce ředitele se tak dá myslím přirozeně považovat za další vývojové stádium umožňující ve spolupráci s kvalitním týmem syntetizovat tyto dosažené znalosti a dovednosti a posunout PAF zase o něco dál.

Ačkoliv následující otázka může zavánět k vybídnutí k sebechvále, zeptám se − jaké vlastnosti by takový ředitel měl mít?

Především by měl mít silnou sebereflexi, věřit sám sobě a lidem, se kterými chce pracovat. Od toho se pak odvíjí vše ostatní.

PAF ale není „jenom“ o ředitelování, ale i o pečlivé dramaturgii. Kdo tvořil tvůj tým a jak se ti s jednotlivými lidmi spolupracovalo?

Jádro PAFu tvořilo asi deset lidí, ve většině případů z řad studentů a absolventů UP. S některými jsem spolupracoval již dříve, s jinými poprvé a můžu jen říct, že budu velmi šťastný a hrdý, když se mi někdy v budoucnu podaří být součástí podobně výjimečné sestavy. A to platí nejen pro úzký tým, ale i pro celý, zhruba osmdesátičlenný štáb.

Přehlídka animovaného filmu rozhodně není typem akce, která by šla na ruku divákovi podbízivým způsobem. Její profilaci vnímám jako sevřejnější a mnohdy i náročnější pohled na animovaný film. Je to dáno tím, že se odehrává na půdě univerzity, nebo v tom cítíš i potřebu takto uchopené vnímání animace v našich podmínkách reprezentovat?

Oba tyto faktory hrají důležitou roli, bez nich by PAF nemohl fungovat tak jak funguje. Univerzitní půda slibuje silný potenciál ve studentech, kteří mají snahu zúročit své teoretické poznatky v praxi festivalového dění, zároveň nás nutí fenomén animace zkoumat z náročnějších interdisciplinárních perspektiv, na které návštěvníci na jiných festivalech naráží jen zřídka.

Jaký vztah k animaci máš ty sám? Vyhovoval ti post ředitele spíše z důvodu managera, nebo i ty sám máš k animaci blíže než třeba k dokumentu či hrané tvorbě?

PAF je mimořádný především kvůli nasazení štábu, který potřebuje silnou motivaci, aby získal patřičný entuziasmus nutný k práci na projektu, který čistě prozaicky není příliš výdělečný. Mým úkolem je tuto motivaci maximálně zprostředkovávat, nabídnout lidem uvěřitelnou dramaturgickou vizi, která je dokáže dostatečně uspokojit, a zároveň zaštiťovat celou sít aktivit, které s bezpečným chodem festivalu souvisí. Vnímám to jako velkou odpovědnost. Co se týče mého vztahu k animaci, dokumentu a hranému filmu, nemůžu říct, že bych některou z těchto forem preferoval, dlouhodobým cílem PAFu je poukazovat právě na jejich silnou provázanost, což je stav, který mě zajímá nejvíce.

V čem spatřuješ poslání PAFu?

Ve zprostředkovávání nových souvislostí v oblasti animace, v úsilí tento podceňovaný, dětskému divákovi přisuzovaný formát rehabilitovat a ve snaze atraktivní formou zvyšovat gramotnost návštěvníků PAFu.

Přinesl jsi do PAFu nějakou svoji vlastní vizi s cílem třeba i pozměnit směřování akce, nebo ti šlo primárně o nenásilné převzetí dosavadního konceptu?

Směřování PAFu se od minulého ročníku nijak výrazně nezměnilo. Už v předchozím roce jsme stanovili jasný dramaturgický koncept, kterého se držíme nadále a budeme i v budoucnu. Jeho podstatou je vyvážení dvou přístupů k animaci. První reflektuje řekněme tradiční animaci, odpovídající definici animace jako procesu pookénkového snímání pohybu neživých předmětů, a ten druhý nám umožňuje o animaci uvažovat jako o svrchované filmové technologii, zkoumáme její specifické projevy a hybridní formy i v odlehlejších oblastech. V tomto ohledu prošel PAF 2009 spíše dílčími změnami, směřujícími k výraznější programové semknutosti.

Už jsem se dotkl směřování − plánují se s PAFem nějaké kroky k evoluci či dokonce revoluci?

Nemáme v úmyslu samotný festival nějak radikálně rozšiřovat ani měnit, raději se nadále budeme soustředit na zkvalitňování projektu. Z reakcí návštěvníků i odborníků usuzujeme, že jsme se výše zmiňovaným dramaturgickým štěpením trefili do černého, vyvolali nejrůznější polemiky, které se ale spíše týkají ideologického přístupu k animaci než festivalu jako takového. Naším cílem je spíše rozšířit působnost PAFu mimo rámec samotné prosincové akce a propagovat naše smýšlení o animaci intenzivními celoročními aktivitami. V únoru budeme mít prezentaci sekce Jiné vize v pražské galerii DOX, v březnu vezeme Jiné vize a Živou animaci do Paříže, v září bychom měli instalovat ve Vídni výstavu na téma Polyekran, kterému se věnoval PAF 2008. Dále se zapojujeme do dramaturgie dalších spřízněných festivalů na našem i cizím území a samozřejmě se věnujeme i filmovým ozvěnám v různých městech České republiky.