Osudové peníze aneb dvojnásobný funus
Zdroj: Česká televize
Když se před několika měsíci poprvé objevila informace, že na televizní obrazovky míří nový film režisérského mohykána Jiřího Krejčíka, leckoho to možná překvapilo. Daleko větší a ne zcela pozitivní překvapení však diváky čekalo po odvysílání (neděle 26. 9. na ČT1 ve 20.00). Výběr jedné z povídek Karla Čapka by byl samozřejmě v pořádku, ovšem Krejčík se odvážil nepříliš důmyslných změn, které smysl Čapkova textu staví do naprostého chaosu a prvoplánové melodramatičnosti. Jak jinak si lze vyložit jednání hlavní hrdinky, jež se příběhem plouží coby ufňukaný a všemi ubližovaný outsider, bez cíle a možnosti změnit svůj dosavadní život. A jak se zdá, charakter této postavy, tak ledabyle a stereotypně autory načrtnutý, pak spouští lavinu navazujících průšvihů, na něž nejvíce doplácejí ostatní aktéři. Jen těžko bychom ve filmu hledali životaschopnou a alespoň z minimálního hlediska uvěřitelnou figuru; určitý potenciál byl vložen do postavy staromládeneckého gymnaziálního profesora, bratra hlavní hrdinky, bohužel i ta je v rámci nulové scenáristické invence vykreslena zcela neadekvátním způsobem. Uvážíme-li, že v původním Čapkově textu tvoří právě ona klíčové okamžiky, je to o to bolestnější. V Krejčíkově verzi před sebou máme obraz zkostnatělého podivína, kterého osud mladší sestry vlastně ani příliš nezajímá, na plátně se objevuje po dlouhých odmlkách a v situacích, jež ho staví do role pasivního přitakávače, s čímž ostře kontrastuje hystericky zinscenovaný závěr. Divák tak ztrácí sebemenší příležitost reflektovat pocity hlavních hrdinů, naproti tomu je mu předkládána nesourodá melodramatizující směs afektovaných výjevů a situací, jež do sebe vnitřně nezapadají a vytvářejí nepříjemné (a logicky nefunkční) kapitoly, jakou je například mimomanželská nevěra se sukničkářským dragounem.
To, co se podařilo vyvážit stylisticky perfektní výpravou a do jisté míry i kameramanovým přístupem, v celém rozsahu překrývají žalostné herecké výkony. Krejčíkova nepochybně šlechetná snaha obsadit spíše neznámé tváře ztroskotala nejvýrazněji v případě Gabriely Marcinkové, pro niž Růžena znamenala první závažnější úkol před kamerou, bohužel ve všech směrech nezvládnutý. Svou roli vpasovala do nudné laxní pózy ubohého děvčátka, jež má vzbuzovat soucit a pochopení, ve skutečnosti nedosahuje ani tohoto záměru a její osud diváky s přibývajícími minutami přestává zajímat. Ani ostřílený Jan Budař si s postavou uzavřeného profesora nevěděl rady, v tomto případě je ovšem na vině spíše špatný scénář, nedovolující jakékoli vybočení z předem daného schématu. Na podobně beznadějné vlně se nesou další, ať už je to Marián Labuda mladší, Jindřich Nováček, Barbora Lukešová, ale i Ladislav Županič. Daří se pouze Zdeně Herfortové a Stanislavu Zindulkovi, kteří své záporné typy, tolik kontrastující s jejich předchozími rolemi, vystihli perfektním způsobem, výborně odstíněným a vycházejícím každý z jiného zdroje. Za vyloženě chybné řešení považuji absurdně rozplizlou metráž, dosahující délky téměř dvou hodin, což je v rámci televizní inscenace přeci jen nevyhovující měřítko (původní záměr počítal s rozdělením na dvě navazující epizody).
Skoro to vypadá, jako by režisér Krejčík stál mimo celé to fiasko, ovšem nesmíme se mýlit. Byl to právě on, kdo inicioval celý projekt, kdo do něj vložil svůj nemalý talent a zkušenosti a kdo nakonec zklamal. Samozřejmě, že nejsnazší je hledat a nacházet příčinu v umělcově pokročilém věku, by ovšem on sám energicky popřel. Buď jak buď, dílo Karla Čapka v této podobě a v tomto pojetí je pro čtenáře a diváka zároveň jeden velký pohřeb, kdy v pomyslné rakvi leží nejen Čapek, ale spolu s ním i Krejčík a dramaturgové veřejnoprávní stanice. V případě Jiřího Krejčíka je to paradoxní už z toho důvodu, že v minulosti natočil dva vynikající přepisy Čapkových povídek (O věcech nadpřirozených, povídka Glorie, 1958 a Čintamani a podvodník, 1964). Chce se říci jediné: zaplaťpánbůh alespoň za ně!
Osudové peníze
Režie: Jiří Krejčík
Scénář: Jiří Krejčík (podle námětu Karla Čapka – povídky Peníze ze souboru Trapné povídky)
Kamera: Juraj Fándli
Střih: Alois Fišárek
Obsazení: Gabriela Marcinková, Jan Budař, Marián Labuda ml., Barbora Lukešová, ladislav Županič, Stanislav Zindulka a další
Premiéra: 26. 9. 2010, ČT1
Autor
Lubomír Man
Vážený pane Čípku,
Ve svém dopise mi píšete, že tu skutečnost, že se Vás film citově nedotkl, určit neshledáváte v tom, že byste si tragické věci na své kůži sám neprožíval – že si je dokonce prožíváte každý den. To Vám rád věřím, ale pak – bohužel – mě nutíte k domněnce, že sám na sobě si to užít umíte, ale zřejmě postrádáte schopnost užít si to v někom jiném, čili vžít se – řekl bych i s chlupama – do utrpení člověka cizího – v tomto případě filmové postavy. Což je o to méně pochopitelné, oč ta postava prokázala všechny nuance svého nešťastného osudu tak pronikavě a věrně zobrazovat ve své tváři – pro mě – věřte – bylo až neuvěřitelné, jak Marcinková dokázala tu roli ve všem všudy a v každém záhybu své kůže žít – a nikoliv hrát. Proto tak zaujala, proto jsem se s ní dokázal během hry ztotožnit, držet jí palec, být spolu s ní šťastný, že má aspoň někoho v světě širém, kdo s ní cítí a je ochoten jí pomoct (myslím tím její kamarádku z dílny), proto mě ta věc tolik nadchla. Vždyť v bulvaritě, jaká se na nás z obrazovky valí, to byl doušek pramenité vody, za který člověk nemohl nepocítit vděčnost. I radost, že něco tak silného umí ještě někdo natočit. A chápaví lidé uvést.
Lubomír Man
Martin Čípek
Vážený pane Mane,
nejprve bych Vám chtěl poděkovat za poklonu, kterou jste mi udělil. Samozřejmě, co člověk, to názor. Osobně jsem byl zklamaný a srovnám-li Krejčíkův film s Čapkovým textem, je to, jak se lidově říká, nebe a dudy. Sleduji původní dramatickou tvorbu veřejnoprávní stanice poměrně uceleně, takže si troufám tvrdit, že mám dostatečný přehled a mohu Vám sdělit, že Osudové peníze tvoří skutečně slabý průměr i v tomto směru. Na druhou stranu, dramaturgové budou jistě rádi, že ve Vás nalezli spokojeného diváka, koneckonců o to jde především. Osobně toto stanovisko nesdílím a určitě bych příčinu nehledal v tom, že jsem dosud nepoznal tragické stránky života. Ty totiž potkáváme možná každý den.
Děkuji, Martin Čípek
Lubomír Man
Vážený pane Čípku,
Rozebral jste to náramně a pěkným odborným jazykem. Ale vysvětlete mi, prosím, jedno. Pustil jsem si tuto hru asi pět minut po jejím začátku, a po poslechu prvních dialogů mi bylo jasné, že po dlouhých hubených měsících je tady něco opravdu živého a šťavnatého. Děj i dialogy mě od tohoto okamžiku zarazily do lenošky tak pevně, že jsem se z ní zvedl až po hře, nadšený a rozradostnělý nad tím, že jsem mohl být něčeho tak výsostně uměleckého svědkem. Jako kdybych omládl o 20 roků jsem mailoval dceři, jestli to také viděla, a pobíhal jsem po bytě opravdu tak rozradostnělý, jak jsem už dlouho nebyl. Všechno, pane Čípku, včetně dialogů, režie a hereckých výkonů, bylo v té hře naprosto skvostné, nejlepší a nejpřesvědčivější pak
byla G. Marcinková, takový výkon jsem na obrazovce neviděl celé roky,vždyť naprosto věrně ztvárňovla osud, v jakém se každá lidská bytost může octnout – a v době Čapkově byla pravděpodobnost takového osudu ještě pravděpodobnější. Byl to prostě život sám, těžký, tragický – jenom Vás se jaksi nedotkl. Vaše škoda.
Lubomír Man, spisovatel