Počátky hudební televize ve Velké Británii .::/\::. Je to Good! (Jack)

SERIÁL: HUDEBNÍ POŘADY – PORTRÉT: JACK GOOD – MARIE MEIXNEROVÁ

„V budoucnosti bude úplně normální praktikou každého umělce, že se při tom, jak hraje, nafilmuje. Vzniklé krátké nahrávky pak pošle televizním producentům, aby je použili ve svých pořadech… Nebude to žádná deska, bude to videozáznam. Budete si jej přehrávat doma na televizi, ke které bude připojeno zařízení umožňující záznam, jež vám umožní si také svoje oblíbené televizní pořady nahrát.“ Jack Good, leden 1959[1]

Dnes už vize dokonale překonaná, na konci padesátých let hudba fantastické budoucnosti. Patrně není náhodou, že ji vyslovil Jack Good, muž velmi receptivní k potřebám televizního trhu, k potřebám (mladého) publika. Muž, jehož heroické producentské skutky bezezbytku hovoří o jeho celoživotní zasvěcenosti hudební televizi.

Než se naplnily ideje obsažené v úvodním citátu, uplynula dlouhá řada let. Jedno je jisté: na počátku té řady stál průkopník hudební televize ve Velké Británii, jehož vize daly vzniknout celé plejádě z dnešního hlediska nejznámějších, ba dokonce legendárních britských i amerických hudebních pořadů. Jméno Jack Good stojí za úkazy jako Six-Five Special, Oh Boy! nebo Shindig!, abychom hned v úvodu jmenovali ty nejznámější. Osobnost energického britského producenta rozhodně stojí za pozornost, vždyť i dnešní hudební pořady by bez něj byly dost možná úplně jiné. Podívejme se v následujícím článku na to, co dobrého nám Good přinesl…

Od šesti do sedmi samé Dobré věci

Až do roku 1957 bylo běžné, že televizní stanice ve Velké Británii od šesti večer celou hodinu nevysílaly – to aby měli rodiče čas na uložení svých ratolestí ke spánku. Programový slot od šesti do sedmi byl zkrátka ratingově „hluchý“.

Jako první se to přestalo líbit nezávislým televizím, které těžily z příjmů z reklam a logicky tak přicházely o hodinu potencionálního zisku. Od této praxe tedy upustila nejdříve ITV, veřejnoprávní BBC ji však brzy následovala. Rozhodla se v „nově vzniklém“ programovém slotu každou sobotu vysílat pořad pro mladé, podle vysílacího času (v šest hodin a pět minut) prostě nazvaný Six-Five Special (či 6.5 Special). Do role producenta povolala jakéhosi Jacka Gooda a dobře udělala – z producentského zelenáče se rychle stal hrdina britské televize.

Good se narodil v roce 1930 – nebo 1931, tady se zdroje různí. Ať tak či tak, v roce 1957 byl ještě poměrně mlád a pln elánu a energie, které neváhal přenést do svých projektů. Good měl na producenta vzdělání poměrně netypické (studoval na Akademii hudby a dramatických umění v Londýně, byl předsedou Divadelní společnosti při Oxfordské univerzitě), původně směřoval k divadlu (už v patnácti ztvárnil postavu Othella a jak uvidíme později, k této postavě si uchoval vřelý vztah až do pozdního věku). Vítr ho však zavál do BBC… Dráhu producenta nenáročné zábavy, kterou zde nastoupil, podstatným způsobem ovlivnil čerstvý divácký zážitek z amerického filmu/muzikálu Rock Around The Clock (Fred F. Sears, 1956). Good se zájmem sledoval nepokoje, které film způsoboval v britských kinech. Teenageři vyváděli jako urvaní ze řetězu – zvedali se ze svých sedaček – a tančili v uličkách kinosálů. To byly prvky, které by Good rád dostal do svého pořadu pro teenagery.

To ale v BBC nebylo právě lehké. S chabým rozpočtem 1 000 liber na všechno (včetně dekorací a kostýmů) a instrukcemi, aby z toho bylo něco pro mládež – „nějaké horolezení pro kluky, trochu módy pro holky, něco takového.“[2] 6.5 Special, který se vydal do éteru poprvé 16. února 1957, tedy nebyl jenom o rock’n’rollu, ale obsahoval taky třeba sport nebo dávku informací o britském letectví. Jack Good se ale od počátku snažil razit do popředí hudbu, rock’n’roll, skiffle… Jeho ideou byla mladým televizním divákům představit populární hudbu, kterou žili i mimo televizi. Integrovat publikum a vystupující, dostat do pořadu pohyb. Pořad byl vysílán živě – což byla pro vynalézavého Gooda výhoda. Mohl tak realizovat své vize o integraci, které by mu vedení stěží povolilo. Na zkoušky pěkně rozestavěl scénu a rekvizity, dbal ovšem na to, aby bylo vše dostatečně mobilní – a těsně před začátkem živého vysílání je nechal odtáhnout stranou. Do prostoru potom vpustil diváky a nechal je volně se pohybovat do rytmu hudby. Pohyby hudebníků však byly pro skvělou show dopředu přesně naplánované. Nevýhoda živého vysílání pochopitelně tkvěla v tom, že se nám pořad do dnešních dní neuchoval. (Existuje však nízkorozpočtový spin-off, snímek z roku 1958, který je na pořadu založený. Můžete se na něj podívat na YouTube)

6.5 Special znamenal pro Gooda na jednu stranu úspěch – dokázal k obrazovkám přilákat 12 milionů diváků, na druhou stranu si Good od BBC přišel na mizerných 18 liber týdně. Televize se navíc zalekla Goodovy tendence samostatně myslet a naslouchat svým instinktům, a tak mu po osmi měsících zařídila „pomocníčka“. Jako koproducenta najala spolehlivého Dennise Maina Wilsona (budoucího producenta dalšího legendárního hudebního pořadu Top Of The Pops). Goodovy snahy prosadit v pořadu více rocku místo sportu narazily na tvrdý nesouhlas BBC. Znechucený dobrák tedy přešel k ITV a svou koncepci vzal s sebou.

Oh Boy!

Na ITV ji zhmotnil v pořadu Oh Boy! (1958−1959), který běžel v sobotu večer a konkuroval tak Goodově

předchozímu projektu, 6.5 Special. Nový pořad byl rychlejší, nespoutanější a rockovější, a stejně jako 6.5 Special, i Oh Boy! byl vysílán živě (z Hackney Empire v Londýně). Asi šestadvacetiminutový pořad byl nadupaný písněmi, z nichž málokterá přesahovala svou stopáží minutu. Čtyři epizody byly vysílány i v Americe; stanice ABC je zařadila o letních prázdninách, jako náhradu za seriály, které mimo sezónu neběží. Divácká odezva se však v očekávané intenzitě nedostavila a ITV pořad nahradila jiným hudebním programem, show Boy Meets Girls (1959−1960). To však nutně neznamenalo konec Goodových snah na poli hudební televize. Byl to on, kdo v novém pořadu seznamoval mladé Brity s některými z nejlepších amerických hudebníků. Pořad byl sice zrušen už 5. března 1960, mobilní Good ale již od 30. dubna vysílá další hudební pořad, opět na ITV. Ani Wham! (1960) však neměl dlouhého trvání. Měl sice schopného konferenciéra, Keitha Fordyce, přesto byl strašně uspěchaný, účinkující se doslova navzájem vystrkávali z jeviště. Pořad skončil už 18. června a s ním i rock’n’rollová éra Jacka Gooda v britské televizi.

To ovšem neznamená konec rocku na britských obrazovkách – a ani Good nehodil flintu do žita. I když se BBC snažila po skončení 6.5 Special (který to také bez Goodova entuziasmu daleko nedotáhl) konkurovat Goodovu úspěchu na konkurenční ITV pořadem Drumbeat (1959), vrátila se po skončení Wham! televize v Británii do starých konvenčních kolejí v podobě hitparády Thank Your Lucky Stars (ITV, 1961−1966). Jack Good ještě v roce 1964 v Anglii zrealizoval (na popud Briana Epsteina) speciál pro skupinu Beatles – Around The Beatles (ITV, 6. 5. 1964). Vznikla asi hodinová show plná frenetické energie, pro Goodovy pořady tolik typické.

Pravidelná dávka televizního rock’n’rollu pro teenagery zmizela z britských obrazovek. Její místo zaujal vývar spíš pro lidi středního věku – Juke Box Jury a zmiňovaná Thak Your Lucky Stars. A pak je tu samozřejmě Ready Steady Go!, což je kapitola na samostatný článek (který samozřejmě v tomto čísle také najdete, a to dokonce ve formě překladu textu Laurence Marcuse z našeho spřáteleného serveru Television Heaven).

Ale Jack Good samozřejmě nezahálel! V roce 1962 ho síla zvaná rhythm and blues zahnala do Ameriky. Přesídlil do Spojených států, aby tam za 15 000 $ (ze své vlastní soukromé kapsy) natočil pilotní díl k hudebnímu pořadu určenému na americký trh.  Bohužel nahrávka nevyvolala takový zájem, jaký by si Good představoval. Po roce marného snažení boj o její prodání vzdal a stáhl se zpět do Británie. Záznam ale mezitím doputoval na ta správná místa, k rukám ředitele televize ABC. Americká televize tedy pro Gooda znovu poslala, aby pro ni hudební pořad produkoval. Jeho první díl, odvysílaný 16. září 1964, se od Ready Steady Go! lišil v podstatě jen jiným názvem – Shindig!

Shindig!

Mohla to být jen další americká papundeklová show, na obrazovce ale působila naprosto neuvěřitelně. Čistě upravený a pohledný moderátor a DJ Jimmy O’Neil uváděl jména současné populární hudby, lidi, kteří byli právě v kurzu a do televize přišli zahrát své nejnovější hity. Pořad jel jako na šlapacím páse – číslo střídalo číslo, kamera užuž najížděla na dalšího účinkujícího, zatímco jeho předchůdce sotva stihl dokončit svůj výstup. Ke zpívající hvězdě se přidávali další umělci, křoví dělala taneční skupina „Shin-diggers“, v případě potřeby zpěváka doprovodila domovská skupina „Shin-diggers“ (později přejmenovaná „Shindogs“).

Místo mládeže, která by se pohupovala do rytmu, nastoupily v Shindig! profesionální go-go tanečnice. A jaké! Mladé a plné sexappealu, které vysokými podkolenkami vyvažovaly zanedbatelnou délku svých proklatě krátkých minisukní… V čem byl ale skutečný rozdíl mezi Shindig! a všemi americkými pořady, které mu předcházely (American Bandstand, Big Beat, Your Hitparade…), byl přístup. Shindig! na obrazovky přinesl atmosféru živosti a energie (ano, toť Goodova producentská značka) – ale také tu nejnaplánovanější a nejvíc kontrolovanou prezentaci rocku, jakou americká televize do té doby zažila. „Účinkující byli nabádáni, aby do vystoupení vložili vše, ale aby při tom působili uvolněně a spontánně – a to na zcela konkrétním místě a aby se pohybovali v naprosto přesný čas.“[3]

„Choreografii“ jim dělal sám Good – tj. naváděl je tak, aby mu hezky pasovali do záběrů kamery. Nezapomněl je přitom instruovat: „Když vás kamera zabírá z dálky, dejte do toho hodně akce. Když najede na vaši tvář, zašklebte se do ní, to v publiku vyvolá řev.“[4]

Kameře v Shindig! dynamičnost rozhodně nechyběla – intenzivní detaily střídaly klouzavé nadhledy z jeřábu, extrémní úhel záběru střídal další extrémní úhel, popřípadě dramatický zoom. Střihová skladba byla ovládána rytmem hudby (což se sice ne vždy úplně 100 % povedlo, ale když se to povedlo, stálo to za to – jedinečnou živelně „tepající“, mnohdy až zemitou atmosféru některých vystoupení jen tak nezapomenete – zkuste se podívat namátkou alespoň na kousek jednoho dílu, třeba 67. z roku 1965, hned uvidíte, proč byl kdysi tento pořad tolik populární.)

Dynamičnost se objevuje i na scéně, účinkující jsou neustále v pohybu (nebo se alespoň „vrtí“ do hudby), profesionální tanečnice jim dělají pěkně akční (a erotikou nabité) křoví a kromě nich Good do studia vpouštěl taky spoustu teenagerů, kteří na hudbu živelně pařili a kamera si to samozřejmě nenechala ujít. Díky tomu se divák doma u televize cítil vtažen doprostřed akce.

Výbornou devizou Shindig! bylo také rozvržení scény, která sice působila jednoduše až stroze, byla však geniálně vymyšlená. Její několikaúrovňové dekorace (rozmístěné v různých plánech) umožňovaly štábu dokonalé vyvážení záběrů účinkujících s pozadím tu domovské kapely, tu doprovodných vokalistů či tanečnic Shin-diggers. V Shinding! se málokdy objevila slabá vystoupení. Jen namátkou se před kamerami vystřídali např. Jackie Wilson, the Righteous Brothers, Marvin Gaye, Tina Turner, James Brown, The Kingsmen, the Isleys, the Rolling Stones, Howling Wolf a další. Zatímco pořady jako Show Eda Sullivana (které se v aktuálním čísle 25fps věnujeme v samostatném článku) byly vyráběny skutečnými profesionály, kteří si  byli dobře vědomi toho, jak zaznamenat vzrušení davu a jak vytěžit z výkonů účinkujících maximum, nerozuměli hudbě natolik, aby ji dokázali uchopit s dostatečnou láskou. Good na druhou stranu rock’n‘rollu rozuměl a zbožňoval ho, jak je ostatně patrné z jeho producentské dráhy – i ze samotných pořadů.

Shindig! zažívalo obrovskou sledovanost. Začalo na půl hodině jednou týdně, aby se od ledna 1965 rozšířilo na hodinový formát. Od podzimu téhož roku už měl pořad sice zase jen půl hodiny, zato dvakrát týdně (čtvrtek a sobota). Později příležitostně  vznikaly i díly ve Velké Británii, které zachycovaly skupiny tzv. britské invaze (Beatles, The Who, Rolling Stones…). NBC se inspirovala úspěchem Shindig! k vysílání vlastního podobného pořadu, Hullabaloo (1965−1966). Všechno šlo skvěle. Ovšem Good byl temperamentní producent (nebo přímo umělec, jak ho někteří nazývají)[5] a vždy měl problémy překousnout vměšování ze strany studia do své vize. ABC vadilo, že Good zve do pořadu příliš mnoho černochů. Good se odmítl ignorování skvělých umělců přizpůsobit a raději v polovině druhé sezóny odešel. Bez jeho energie, entuziasmu a lásky k hudbě však pořad okamžitě klesl do šedého průměru. Shindig! Goodův odchod neustál a 8. ledna 1966 byl zrušen. Jeho časový slot ve vysílání nahradil seriál Batman.

Revoluce se nekoná

A co se stalo s Jackem Goodem? Ti z vás, kteří četli článek na The Monkees již vědí, že Good natočil s touto prefabrikovanou kapelou ze stejnojmenného hudebního sitcomu televizní speciál 33 1/3 Revolutions per Monkee (vysíláno 14. dubna 1969 na NBC).

O rok dříve se pustil do rockové adaptace Shakespearova Othella. Muzikál Catch My Soul byl nejprve uveden v Los Angeles a vzápětí v Londýně, v roce 1974 mu režisér Patrick McGoohan vtiskl filmovou podobu. Televizní scénu se Good pokusil ovlivnit ještě v 80. letech svým pořadem, který pálil rock jako kulky ze samopalu – Let’s Rock. Pokud jste o něm nikdy neslyšeli, nedivte se. Byl to totální propadák. Jméno tohoto dobrého muže však zůstane navždy vypáleno v dějinách analogové televize a v srdcích rockových fanoušků, kteří ji používali jako bránu do světa staré dobré hudební zábavy.

Zdroje:

AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005.

CLARK, Anthony. „Oh Boy! (1958-59)“. BFI Screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. http://www.screenonline.org.uk/tv/id/561801/index.html [citováno 22. prosince 2010]

CLARK, Anthony. „Pop Music TV. How television jumped on the pop bandwagon.“ BFI Screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. http://www.screenonline.org.uk/tv/id/561744/index.html [citováno 22. prosince 2010]

CLARK, Anthony. „Six-Five Special (1957-8)“. BFI Screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. http://www.screenonline.org.uk/tv/id/561782/index.html [citováno 22. prosince 2010]

FLIGHT, Ray. „Jack Good’s ‚OH BOY!‘“ (webové stránky). http://www.fortunecity.com/greenfield/wolf/31/id17.htm [citováno 22. prosince 2010]

FURRY, Billy. „Jack Good.“ Billyfury.com. http://www.billyfury.com/wider_world/jackgood/index.htm [citováno 22. prosince 2010]

VAHIMAGI, Tise. „Good, Jack (1930-)“. BFI Screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. http://www.screenonline.org.uk/people/id/574989/ [citováno 22. prosince 2010]

Wikipedia, the free encyclopedia. „Oh Boy! (TV series)“ alst mod. 3. listopadu 2010. http://en.wikipedia.org/wiki/Oh_Boy!_(TV_series). [citováno 22. prosince 2010]

Wikipedia, the free encyclopedia. „Shindig!“ last mod. 15. prosince 2010. http://en.wikipedia.org/wiki/Shindig! [citováno 22. prosince 2010]

Wikipedia, the free encyclopedia. „Six-Five Special.“ last modified 22. listopadu 2010. http://en.wikipedia.org/wiki/Six-Five_Special [citováno 22. prosince 2010]

---

[1] Cit In: FURRY, Billy. „Jack Good.“ Billyfury.com. http://www.billyfury.com/wider_world/jackgood/index.htm [citováno 22. prosince 2010]

[2] CLARK, Anthony. „Six-Five Special (1957-8)“. BFI Screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. http://www.screenonline.org.uk/tv/id/561782/index.html [citováno 22. prosince 2010]

[3] AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005. str. 38. (můj překlad)

[4] AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005. str. 38.

[5] Např. AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005.