Podvratná sentimentalita?
Jeden z nejnovějších počinů dnes již legendárního režiséra je přinejmenším podvratný. Nelze však tvrdit, že je podvratný nečekaně a překvapivě. Ačkoliv se nás Woody Allen na první pohled snaží přesvědčit o tom, že vše, co se ve filmu stane, je vlastně neuvěřitelné štěstí, nesmíme se nechat zmást a ukolébat falešným dojmem vyrovnanosti a harmonie založené na přijetí všeobjímajícího principu náhody a filozofie „užít si, co to jde“. Již na začátku filmu nám hlavní hrdina sdělí, že se nebude jednat o žádný „feel good movie“ („hřejivý“ film). Toto varování je splněno do puntíku, ale trošku jinak, než by možná mohlo být na první pohled patrné. Pokud totiž poselství snímku domyslíme do důsledků, není zase tak složité cítit se na konci hůř než na začátku. Bylo by tedy možná na místě se zeptat, zdali pro ty, kteří touží po vnitřním klidu, opravdu není smysluplnější nechat si spíše namasírovat nohy (což je nám pro získání „dobrého pocitu“ doporučeno) namísto sledování „nového Allena“.
„Já sám jsem se pokusil spáchat sebevraždu. Očividně to nevyšlo.“ Boris si při pádu poranil pouze nohu, náhled na život zůstal nezměněn.
Jednoduchou dějovou konstrukcí se sice spolu s postavami převážně „prokecáme“, přesto bude užitečné si příběh načrtnout. Hned na začátku se seznamujeme s hlavním hrdinou, Borisem Yellnikoffem (Larry David), dle vlastních slov géniem, který je puzen neustálou potřebou sdělovat lidem ve svém okolí cenné myšlenky a životní moudra. Kdysi se jednalo o úspěšného muže, jejž deprese a příliš dokonalý, leč sterilní rodinný život dohnaly k (neúspěšné) sebevraždě. Poté se sám se svým pesimismem stáhnul do ústraní a tam žil pravidelným a uspořádaným (i když zahořklým) životem. Ten skončí ve chvíli, kdy se mu v bytě usadí daleko skromněji inteligenčně vybavená dívka Melody SaintAnne Celestine (Evan Rachel Woodová). Tato naprosto nesourodá dvojice se postupně sbližuje a jejich vztah je chtě nechtě oba vzájemně ovlivňuje a mění. Boris na své nové spolubydlící (později manželce) v praxi neúmyslně vyzkouší pygmalion efekt, Melody mu rovněž poskytuje možnost vypovídat se a vidět život a svět jejíma očima. Problémy nastanou ve chvíli, kdy se v New Yorku objeví Melodyina matka Marietta (Patricia Clarksonová) a začne jejich společnou cestu směrovat podle svých vlastních představ. Nakonec přijde také homosexuál, romantik hrající na flétnu a dokonce i vědma, a z Borisova původního života nezůstane kámen na kameni.
„To je ten nejnechutnější příběh, jaký jsem kdy slyšel,“ aneb Lekce životní moudrosti a lásky v podání Borise Yellnikoffa.
Ti, kteří rukopis Woodyho Allena znají, nebudou pravděpodobně potřebovat více než dvě minuty, aby se octli „doma“. Ostatní se možná s nediegetickými vsuvkami,[1] fragmentárností a těkavým způsobem vyprávění budou muset chvíli srovnávat. Divák je vržen přímo do Borisova života, který je nastíněn během úvodní čtvrthodiny ve velmi upovídaném duchu. Autor spoléhá na to, že se chytíte a doslova si „jede po svém“. Na druhou stranu, „naskočit“ na Allenovu linii není problém, proud Borisových řečí, vzpomínek a myšlenek je strhující a dokud mluví on, je vše v nejlepším pořádku.
Postavy rozehrávají chytlavý konflikt, který svérázně variuje příběh Henryho Higginse,[2] a jehož vývoj v dějovou osnovu slouží především k tomu, abychom ve světě Borise Yellnikoffa neutrpěli lehčí duševní poruchu z neustálého omílání pesimistických vizí. Příběh sám je prostý, jasný a Allenovi pomáhá především jako podklad pro načrtávání bizarních figurek a jejich směšně malých životů. Rozhodně se v případě tohoto konkrétního filmu nejedná o nějakým způsobem invenční vyprávěcí postup (vyjma nediegetických prvků, které celý snímek příjemně ozvláštňují a tvoří zajímavé napětí mezi fikcí a realitou, světem příběhu a myšlenkovými pochody hlavní postavy). Možná nám však svá poselství a „pravdy o lidech“ autor předává až příliš „velkolepě“. Divák pozoruje hemžící se postavičky, jejich měnící se přesvědčení, vyznání a vizáž, a během toho jej samotného možná napadne, jak naše počínání musí leckdy vypadat nicotně a jak jsme v našem zoufalém „snažení se o něco trvalejšího“ směšní. Woody Allen to však neopomene ještě několikrát zdůraznit. Tato doslovnost, jejímž prostřednictvím se ujišťuje, že k nám dorazí vše, co dorazit mělo, a nic nepřijde nazmar, působí místy poněkud křečovitě. Obzvláště pak v závěru, kdy chybí už jen velmi málo, aby se postavy samou láskou a pochopením podstaty života div nerozsypaly. V takových momentech se autor ocitá právě na oné tenké hraně, o níž jsem psal v úvodu. A leckdy i za ní. Z filmu je (díky tématu i vyznění) cítit, že se Allen zoufale, téměř až křečovitě a „na poslední chvíli“ snaží světu sdělit něco moc podstatného a důležitého, jelikož sám vidí, že jeho místo už je věkem, způsobem uvažování a náhledem na svět možná trochu jinde (v kavárně s dobrými přáteli). Smířlivě tak uvolňuje prostor mladší generaci. Těžko ale říci, není-li tato smířlivost záměrně podrývána (kýčovitý záběr na mileneckou dvojici líbající se na mole; novoroční sešlost, svou promiskuitou implikující myšlenku téměř až skupinového sexu). A kdo vlastně představuje tuto mladou generaci? Neuvěřitelně naivní dívka a muž, který sice vypadá jako Apollón, ale nestydí se přebrat manželku někomu jinému. Nakonec se tito dva spojí, jelikož to je „správné“. Spojí se ostatně téměř všichni. Aby to divákům nebylo líto, někoho dostane i opuštěný hlavní hrdina.
To, že ze sebe nechá Boris v závěru udělat „hodného muže“, svou umírněnou variantu, svědčí o dvojím – buď začal naplno žít podle své filozofie „užít si, co to jde“ („whatever works“), nebo se jedná o smířlivou (ale nelogickou) tečku. Boris, vystupující z diegeze, je náš průvodce a jako takový má právo bilancovat a hodnotit jednotlivé postavy (což implikuje jeho tvrdě cynické a ironické poznámky – jsou to přeci jen jeho myšlenky). Protagonistova skepse zcela nemizí až do úplného konce. Zároveň je mu ale také po „návratu do diegeze“ přidělen „šťastný konec“, a vše se tak utápí v nezdolné „sladkosti“ – společnost ho mezi sebe přijímá a jeho nepřístupný krunýř je proražen. Což je podivná nelogičnost – na začátku je Boris v časově blíže neurčeném záběru velmi skeptický vůči lidstvu. V závěru se z ironického misantropa stává celkem „příjemný chlapík“, který přesně podle slov Melody „štěká, ale nekouše.“ Výše zmíněná všeobecná sladkost je však podvratná – Marietta skončí jako tzv. umělkyně, v praxi žena dvou mužů; její bývalý manžel v sobě probudí homosexuální orientaci; slizký mladík jako z reklamy na Marlboro přebere hlavnímu hrdinovi jeho naivní ženu. Tuto rozporuplnost potvrzuje také Boris, který je v nediegetickém světě svého vypravěčství z posledních sil sžíravý, v rámci příběhu se ale přidává ke společnosti a začíná žít podle svého hesla „užívej si, co to jde“. Těžko tak v té změti podivných mezilidských vztahů a bizarních spojení určit, zdali se chtěl Woody Allen vyjádřit smířlivě nebo spíše ironicky.
Zmínka o ironii může být dobrým vodítkem k další velmi podstatné oblasti snímku Užívej si, co to jde. Všudypřítomný humor – vzdušný, místy velice kousavý, zároveň však jemný a laskavý – je podán brilantním způsobem a zkušenou rukou. Je organický, jako vyústění mnohých situací zcela logický a často je založen na mistrném hereckém jemnocitu (nejvýrazněji lze samozřejmě tento trend vidět u Larryho Davida).
Marietta má se svým novým zetěm očividně problém.
Herecké výkony obecně jsou jednou z nejlepších složek filmu. Naprosto bezchybná je kreace Larryho Davida, jehož part film drží v příjemně cynické a sarkastické rovině a povyšuje ho nad „vztahově-konverzační standard“. Davidův výkon je nenucený, přirozený, kousavý a jeho Boris působí, jako by mu misantropie šla skutečně přímo od srdce. Evan Rachel Woodová je jako Borisův intelektuální opak Melody, novodobá Líza Doolitlová,[3] přesvědčivá, hraje „blbku“ na sto procent a člověk by jen těžko uvěřil, že se jedná o tu samou osobu, která ztvárnila zatvrzelou dceru Mickeyho Rourkea ve snímku Wrestler. Vše spojené s Borisovou tchyní Mariettou je tak neuvěřitelně hyperbolizované a prosycené její idiocií, že máte nutkání ji co chvíli zardousit. Dalo by se pokračovat přes úlisného Randyho Lee Jamese (Henry Cavill) až po Borisovy přátele, jejichž herectví je prosté a plné samozřejmého minimalismu.
Podobně jako herečtí představitelé, i hudba byla zvolena zcela přesně. V každé chvíli výborně slouží své funkci. Má-li být scéna melancholická, je hudební podkres nositelem melancholie. Když si Boris myje ruce po použití WC, zpívá Happy Birthday. Jakmile tento motiv zazní, divák již dokáže aktivovat vytvořená spojení, upomínající na obsesivní zvyklosti hlavního hrdiny, a očekávat jeho příchod na scénu. Kvalitě muziky se nelze příliš divit – jakožto aktivní hudebník prokázal Woody Allen perfektní vkus. Kamera se soustředí spíše na dlouhé záběry, ve vypjatých chvílích přechází do intimního detailu (scéna z hausbótu, v níž Melody podvede Borise; jejich následný rozchod) a často jsou užívány také plynulé pohyby a jízdy. Jedná se o precizně zpracovaný a zcela funkční prvek.
Navzdory nesporné kvalitě některých prvků mám s Užívej si, co to jde problém. Ne, že bych se chtěl mermomocí chovat jako zlobivé dítě, které si myslí, že každý film musí mít dokonalý happy end. Chápu, že konce nebudou vždy takové, jak by si to divák představoval. A mnohdy takové nejsou ani začátky, ani prostředky, ani nic jiného. Linie, po níž se Woody Allen dostal k falešně sentimentálnímu závěru, mne ve své druhé polovině soustavně doháněla k zuřivosti, což je pravděpodobně správně. Nesympatické postavy Marietty a jejího vysněného zetě Randyho ve mně probouzely nutkání vraha. Což je (vzhledem k tomu jak jsou napsané) logický efekt a hereckým představitelům patří velká poklona za to, jak dokázali stvořit své (anti)hrdiny – naprosto přesvědčivě a uvěřitelně. Na druhou stranu, pokud bych měl brát vážně závěr filmu, budu mít s výpovědí tohoto snímku potíže. Vzhledem k tomu, jak pokřiveně sladce konec působí, doufám, že to bylo myšleno jako sarkastická tečka. Ne jako poselství, že se stačí poddat Borisově heslu „užívej si, co to jde“ a každý se nakonec s někým spáruje.
Užívej si, co to jde
Whatever Works
Režie: Woody Allen
Scénář: Woody Allen
Kamera: Harris Savides
Střih: Alisa Lepselter
Hrají: Larry David (Boris Yellnikoff), Evan Rachel Woodová (Melody SaintAnne Celestine), Patricia Clarksonová (Marietta), Henry Cavill (Randy Lee James), Ed Begley Jr. (John Celestine)
USA/Francie, 2009
[1] Prvek nabourávající iluzi fikčního světa, z něhož nevychází (např. přidaná hudba), nebo ho narušuje (např. postava hovořící přímo na kameru).[2] Fiktivní postava profesora fonetiky ze hry dramatika G. B. Shawa Pygmalion.
[3] Fiktivní postava květinářky ze hry dramatika G. B. Shawa Pygmalion.
Autor
