Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Italská kinematografie vstává z popela?

Italská kinematografie vstává z popela?

RECENZE: Baaria (režie: Giuseppe Tornatore, 2009) – BARBORA SLEZÁKOVÁ –

Baaria byl po dvaceti letech prvním domácím snímkem, který (v loňském roce) zahajoval Mezinárodní filmový festival v Benátkách. Italský předseda vlády Silvio Berlusconi při jeho uvedení nešetřil chválou[1] a říkal, že takových filmů by se mělo točit více.[2] Baaria jako zástupce italské kinematografie byla vyslána i do bojů o americké Oscary, ale do užší nominace se v kategorii nejlepší zahraniční film nedostala. Snímku nelze odepřít ambicióznost, nakolik ale nejnovější Tornatoreho velkofilm naplňuje kvality, které jsou s jeho jménem spojovány?

Sonda do jihoitalské vesnice

Příběh filmu se odehrává v jedné z provincií Palerma, konkrétně v jihoitalském městečku Bagheria, jež se v místním dialektu nazývá Baaria. Jedná se o rodnou vesnici Tornatoreho, do které zasadil i svůj nejznámější snímek, Bio ráj (Nuovo cinema Paradiso, 1988), a ve které se Baaria i přímo natáčela.[3] Režisérův zatím poslední počin lze považovat za hold rodišti a rodině. Baaria byla natočena v místním dialektu a je zvláštností, že v Itálii byly uvedeny dvě zvukové verze, jedna v původním dialektu s titulky a druhá v italštině.[4]

Ústřední postavou filmu je Peppino Torrenuo. V Baarii sledujeme jeho osudy jako malého chlapce na začátku třicátých let dvacátého století, až do osmdesátých let, kdy se změnil v prošedivělého otce rodiny. Na pozadí půl století z Peppinova života se odráží proměny ve vesnici, spojené nejprve s nástupem fašismu a s událostmi souvisejícími s druhou světovou válkou, i následný poválečný chaos v Itálii a sílící komunismus, jehož horlivým stoupencem hlavní hrdina je. Tornatore se v Baarii snažil postihnout specifický mikrokosmos jihoitalské vesnice, přičemž vycházel z vlastních vzpomínek na dětství a z idealizovaných představ o minulosti. Setkáváme se zde s rozmanitými figurkami podobně jako v jeho dřívějších snímcích Bio ráj nebo Malena (Malena, 2000). Opakuje se „tornatorovské“ pojetí vesnice, ve kterém nesmí chybět postavy jako místní blázen či zástup rázných místních obyvatelek, řešících vše křikem namísto mluvením. V důsledku značného množství postav, které se v průběhu snímku objevují, se narativ rozpadá na izolované krátké epizody na úkor celistvosti příběhu, protože ústřední hrdina se v neuvěřitelném množství postav poněkud ztrácí. Samotný příběh Peppina pak působí jako nutnost zakomponovat do filmu jasnou narativní linku, které by se divák mohl držet, aby se v Tornatoreho mikrokosmu vesnice neztratil. Z toho důvodu pak působí Baaria poněkud nesourodě a jednotlivé příhody různých postav, i když mnohdy velmi vtipné, tak působí nahodile.

Starý „dobrý“ Tornatore

Baarii se opakují témata a rysy, jež známe z dřívější Tornatoreho tvorby. Jedním z nich je režisérova láska ke kinematografii, z čehož vycházel v Bio ráji. Opět je tak kino vyobrazeno jako kulturní centrum vesnice a místo setkávání, dětská představivost ožívá při prohlížení útržků filmového pásu a dokonce jsme svědky i krátké scény, kdy filmaři přijíždějí do vesnice na natáčení. S těmito prvky se ale více nepracuje, a tak se jedná spíše o vzpomínky na scény z úspěšného Tornatoreho snímku, kde byly opodstatněny a v rámci narativu se s nimi pracovalo. Druhým výrazným rysem v Tornatoreho snímcích bývá práce s časovými rovinami. Protože mnohdy zasazuje své snímky do minulosti, snaží se děj propojit se současností a koncipuje je jako memoáry ústřední postavy. Z tématu vzpomínání pak vychází snové a nostalgické ladění mnoha jeho filmů.[5] I v Baarii Tornatore ve snaze uzavřít celý příběh sáhl k možnosti propojit jednotlivé časové roviny, ve kterých se příběh odehrává, ale v tomto případě, kdy je příběh vyprávěn lineárně, působí takové ukončení zmatečně.

Režisér podobně jako v Bio ráji nejenže zasazuje děj filmu do svého rodného kraje a let minulých, ale opět využívá i pro něj typické stylizace záběrů vykreslujících idylické prostředí vesnice prozářené sluncem. Celkové nostalgické vyznění snímku pak podtrhuje hudba známého italského skladatele Ennia Morriconeho, jenž s Tornatorem kromě jeho debutu spolupracoval na všech filmech.

Baarii potvrdil Tornatore cit pro zvláštnost jihoitalské nátury podané vlastním osobitým způsobem, čímž zaujal už ve svých dřívějších dílech. Snímek Baaria je doslova nabit sentimentem a nostalgií, kterou ale tentokrát Tornatore nedokázal udržet v přijatelné mezi, a sklouzává tak ke kýči. Film kromě své líbivé snové atmosféry bohužel nenabídne nic víc, což je při délce dvou a půl hodin trochu málo. Do historie se Baaria zapsala tím, že se jedná o nejnákladnější italský film – zdali se stane nezapomenutelným i díky svým filmařským kvalitám, příliš jisté není.

Baaria

Scénář a režie: Giuseppe Tornatore

Kamera: Enrico Lucidi

Hrají: Francesco Scianna, Margareth Madè, Raoul Bova, Giorgio Faletti, Leo Gullotta, Nicole Grimaudo, Gabriele Lavia a další

Itálie/Francie, 2009, 150 minut


[1] Baaria byla produkována italskou společností Medusa, jež je sesterským podnikem Berlusconiho Mediaset TV, což může vysvětlovat zájem ministerského předsedy o tento snímek. [http://www.annoticoreport.com/2009/09/baaria-tornatores-ambitious-sicilian.html]

[2] http://www.annoticoreport.com/2009/09/baaria-tornatores-ambitious-sicilian.html

[3] Část filmu se natáčela v Tunisku, aby scény odehrávající se za začátku dvacátého století působily věrněji.

[4] http://www.annoticoreport.com/2009/09/baaria-tornatores-ambitious-sicilian.html

[5] Všechny jeho snímky se neodehrávají v minulosti. Profesor (Il camorrista, 1986) je mafiánský film situovaný do nedávné minulosti na jihu Itálie. Pouhá formalita (Una pura formalita, 1994) a Neznámá (La sconosciuta, 2006) jsou dramata, jež se odehrávají v současnosti.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru