Postavy: Nemocnice na kraji města po dvaceti letech

Scenárista Petr Zikmund pracoval s již vytvořenými charaktery, které přešly do všeobecného povědomí, tudíž se jejich vývoj zdál být logickým důvodem k dalšímu pokračování.

V aktuálním čísle 25fps se objevuje několik textů věnovaných kultovnímu českému seriálu Nemocnice na kraji města a jeho dvěma pokračováním. V článku Dvojí pokračování slavného seriálu můžeme sledovat proměny, kterými jeho původní koncepce prošla, v příspěvku Světový žánr po česku pak její usouvztažnění k žánru nemocničního dramatu. Zbývající dva články jsou pak zacíleny na detailní představení (respektive rozbor) původního kultovního seriálu a na problematiku postav a jejich vývoje v pokračování Nemocnice na kraji města po 20 letech.

Texty vznikly se svolením autorky Bc. Moniky Kořínkové extrahováním z její bakalářské práce Nemocnice na kraji města – 1977/2008. Komparativní analýza tří sérií Nemocnice na kraji města, která vznikla na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií v Olomouci v roce 2009.

Hlavním cílem Nemocnice na kraji města po 20 letech je její srozumitelnost, které se podřizuje vše ostatní. Tomu slouží tak jako v první sérii řazení událostí shodné v syžetu i fabuli. V prvním díle se nastíní základní linie příběhu,¹ které se rozvíjí až do posledního dílu. Největší rozdíl mezi seriálem a filmem je v dlouhém časovém formátu, který vytváří nové možnosti. Jedná se především o práci s charaktery postav, u kterých se přímo nabízí zachycení psychologického vývoje. Scenárista Petr Zikmund pracoval s již vytvořenými charaktery, které přešly do všeobecného povědomí, tudíž se jejich vývoj zdál být logickým důvodem k dalšímu pokračování. Podrobně se proto nyní zaměřím na hlavní postavy druhé série.

(Ne)vývoj postav ve druhé Nemocnici

Nynější primář Dr. Arnošt Blažej se stal centrální postavou, která všechny propojuje. Jakožto nejdůležitější osoba v nemocnici, odpovědná za její bezproblémový chod, je nucen řešit nejen problémy týkající se nemocnice či jeho samého, ale i pacientů, personálu a kolegů. Přestože ho téměř nikdo nemá rád, všichni ho respektují, jelikož mu i přes jeho zápory mohou věřit. Ve chvílích, kdy všichni kolem opouští „potápějící se loď“, on zůstává, jelikož si uvědomuje svou zodpovědnost za ty, kteří na něj spoléhají. Často jedná instinktivně či se rozhoduje podle momentální situace. Objevuje se u něj neobvyklá nejistota, pochybnosti nad sebou samým a s tím spojená zranitelnost. Lehce podléhá okolí, jelikož o sobě pochybuje. Přestože situace ho vedou k vnitřní introspekci, nedojde k žádné proměně charakteru. Jako doktor je nejuznávanější odborník, o jehož kvalitách nikdo nepochybuje. V každé situaci si ví rady a za žádných okolností by neohrozil zdraví pacienta. Zároveň zůstává lidský svými nepodařenými vztahy. O co lepší a úspěšnější je doktor, o to nejúspěšnější a bezradný je člověk. Jelikož nemá příliš času na své soukromí, zanedbává rodinné vztahy, neúčastní se důležitých rodinných chvil a odcizuje se. Se svými dětmi si nerozumí, vzájemně se neznají, nechápou. Neustále naráží na utkvělou potřebu své rodiny srovnávat se a soutěžit s rodinou z prvního manželství. Od toho se odvíjí jeho odříznutost. S manželkou se vzájemně nechtějí ničím zatěžovat, což má za následek jejich osamělost.

Alžběta Čeňková se v uplynulých 20 letech stala taktéž renomovanou doktorkou, která nemocnici obětovala celý život. Tráví v ní všechen svůj čas a jediní opravdoví přátelé jsou kolegové Arnošt Blažej a Dana Králová. Kvůli pracovnímu vytížení, které jí vyhovovalo, se příliš nezamýšlela nad svým životem. Nucená dovolená ji však donutila podívat se na něj z jiného úhlu. Najednou měla spoustu volného času, s kterým si nevěděla rady. V prázdném bytě na ni doléhala samota. Přátelé neměli kvůli práci čas a ona pocítila svou osamělost. Pokusila se tedy začít jiný život. Našla si práci jako dětská chůva, čímž došlo k oslabení profesního života a děj se zcela přesunul do soukromí.

Skrze Alžbětino sbližování s novými lidmi ji blíže poznáváme – přestože hrdinka prochází mnoha změnami, její charakter se nevyvíjí. Dochází pouze k neobvyklým reakcím, které se dají přisoudit prožívaným změnám (dovolená, menopauza), jelikož nejsou způsobeny postupným vývojem a proměnou charakteru. Tomu odpovídá i konečné „prozření“, kdy se smíří s tím, že nemocnice je opravdu celý její život a že nemá cenu se tomu bránit a snažit se dohnat čas, který již uplynul. Vrátí se tak do stejné role jako na začátku.

Druhým příkladem ženy-doktorky je Dana Králová. Té se na rozdíl do Alžběty Čeňkové povedlo založit rodinu, přestože neúplnou. Její dcera, na kterou se velice upnula, už dospěla a žije svůj život, ve kterém pro mámu není tolik místa jako dřív. A tak se i Dany Králové dotkla osamělost, která přichází, jakmile děti vyrostou. Kromě citových těžkostí ji však v této sérii nic jiného nepotkalo a není proto divu, že její postava pouze dodržuje zděděný charakter a nikam ho neposunuje.

Doktor Machovec se pouze mihnul na konci první série, ale v pokračování je jednou z hlavních postav. Scénárista Petr Zikmund tak dostal postavu bez historie a s ní i příležitost vybudovat od základu nový charakter. Nakonec se z doktora Machovce stal nespokojený padesátník, který se užírá vlastní nenaplněnou ctižádostí, kterou zdůrazňuje jeho stárnutí. Zapadá tak do hlavního tématu druhé série – stáří, s kterým se potýkají všechny hlavní postavy. Mimo to ho trýzní pocit, že zklamal: sebe, mrtvého otce, manželku. Jeho život naplňuje nespokojenost, jejíž příčiny se pokouší odstranit. Trpělivost, která dosud nikam nevedla, ho pomalu opouští a on začíná být podrážděný, rýpavý a nepřátelský. Intriky jeho manželky, kterým se nejdříve bránil, nakonec přijme za své a sníží se i k vydírání primáře. Přesto postava doktora Machovce nezastupuje záporného hrdinu. Nechce nikomu záměrně uškodit.

Muži, ženy a Arnošt aneb Čerstvá krev

Všechny zděděné hlavní postavy jsou starší lidé, potýkající se se svým věkem a osamělostí. Postavit seriál pouze na těchto hrdinech by bylo velice riskantní nejen vzhledem k bezútěšnosti hlavního tématu, ale i co se týče divácké atraktivity. Aby druhá série byla zajímavá i pro nové diváky a ne převážně pro věrné fanoušky původního seriálu, bylo dáno více prostoru novým mladým postavám. Jedná se hlavně o potomky doktorů, kteří omlazují seriál a jejich příběhy ho posunují z prostředí nemocnice. Působí jako výrazní hybatelé děje, jelikož představují důležitou součást života hlavních hrdinů. Proto se jim věnuje téměř stejný časový prostor² jako hlavním postavám (Eliška Králová, Matěj Pěnkava). Jejich charakterizace však pokulhává za zděděnými charaktery, což zapříčiňuje jejich nemotivovanost a narušování narativní struktury. Ke konci seriálu v něm začne figurovat Arnošt Blažej ml., který se stane jedním z hlavních hrdinů v další sérii, a proto se zde zaměřuji i na něj a jeho soubor charakterových znaků.

Arnošt ml. pokračuje v rodinné tradici. Stal se z něj velice nadějný ortoped v mnoha směrech podobný svému otci, dokonce s potenciálem být profesionálně lepší. Do seriálu vnesl svěží vítr radostného mládí, které ještě není ubito a unaveno neustálými problémy a nebojí se budoucnosti. Jeho lehkovážné flirtování se zdravotními sestřičkami může odkazovat k zděděnému sukničkářství, ačkoliv následný vztah se sestřičkou Monikou, kterou si vybral hned na začátku, vypovídá o opaku. V této sérii je až překvapivě vyvážený poměr mezi muži a ženami. Nejen z hlediska počtu postav, ale také z hlediska jejich důležitosti. Doktorky jsou stejně kompetentní a rozhodné jako doktoři, na druhou stranu doktoři jsou zranitelnější a nejistější, což bývá obecně bráno jako ženský prvek. Doktorkám se nepovedlo skloubit svou práci s rodinným životem (přestože Dana Králová má dceru) a žijí samy – bez partnerů.

Alžběta Čeňková kvůli práci oželela své mateřské instinkty, což následně přispělo k její životní krizi. Její postava odpovídá světovému trendu silných doktorek, které kvůli náročné profesi rezignovaly na svou společenskou roli ženy-matky, manželky, atd.

Vzhledem k posunu z operačních sálů do civilního prostředí, ale hlavně do soukromého života postav, hrají pacienti minimální roli. Většinou představují anonymní postavy, které nijak nezasahují do života doktorů či sester. Nedochází mezi nimi k žádnému sbližování či vzájemnému ovlivňování. Výjimku tvoří pan Vojíř, jehož komplikovaný případ odstartuje peripetie nejen Alžběty Čeňkové, ale přesto se o něm samém a jeho životě nedozvíme více.

Skřípějící narativ

Narativní strukturu narušuje nepromyšlená fabule, která se projevuje častou nemotivovaností postav a jejich reakcí. Příčinou je špatná charakterizace nových hrdinů, kteří nemají jednoznačně stanovené základní povahové rysy, které se proto mění podle potřeby momentální situace. To ve výsledku způsobuje narušování plynulosti narativu.

V Nemocnici na kraji města po 20 letech se taktéž v úvodním díle rozehrají základní dějové linie, které se v průběhu celého seriálu rozvíjí. Jednotlivé díly mají stejnou stavbu jako v první sérii – ke konci se objeví problém, který se v dalším díle vyřeší, ale vzápětí se vyskytne nový. Veškeré peripetie stále souvisí s liniemi započatými v úvodním díle a představují pouze dočasné komplikace. Nedochází proto k jejich kumulaci, ačkoliv se to tak kvůli množství může zdát. Děj se odvíjí lineárně. Divákovo vědění je převážně omezené, avšak díky vzájemné provázanosti jednotlivých dějových linií a doznívání záběrů se občas narace stává neomezenou.

Prostředí nemocnice stále představuje jeden z hlavních prostorů seriálu. Hlavně v prvních dílech se většina událostí odehrává v nemocnici – v kancelářích, na chodbách, na pokojích, sálech či v kantýně. Všechna tato místa slouží více k dialogům než k „akčním“ scénám, které se vyskytují pouze výjimečně. S postupem děje a zapojením nových postav dochází k přesunu do osobní sféry − celá série se více zaměřuje na osobní život doktorů než na jejich profesi. Základní téma tvoří stáří a s tím spojená osamělost, které se dotýká všech hlavních hrdinů. Všichni se ocitají v situacích, které je nutí bilancovat³. Stávají se zranitelnějšími a nejistějšími – ať už v profesním, nebo soukromém životě.

V této sérii se objevuje několik závažných témat (rasová nesnášenlivost, homosexualita…), kterým je dán dostatek prostoru, avšak nepodařilo se je prozkoumat do hloubky. Autoři se spokojili s upozorněním a zapojením těchto problémů do života hrdinů, aniž by se podrobněji zaměřili na danou problematiku, prozkoumali ji ze všech úhlů a nabídli tak více než jen oživení oblíbených postav.

Z bakalářské práce Moniky Kořínkové se svolením autorky vybrala a pro 25fps upravila Marie Meixnerová. Redakčně upraveno.

KOŘÍNKOVÁ, Monika: Nemocnice na kraji města – 1977/2008. Komparativní analýza tří sérií Nemocnice na kraji města. Bakalářská diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 2009. Vedoucí práce Mgr. Jakub Korda. 59 s.

 

Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (režie: Hynek Bočan, scénář: Petr Zikmund, Česká republika 2003, 1. – 13. díl).

 

1 Tj. zdravotní problém, privatizace, operace pana Vojíře, neúspěch zdůrazněn životním jubileem, návrat syna z vojny apod.

2 Tzn. jak často a v jakém množství je rozvíjena jejich linie příběhu.

3 Úmrtí v okolí, dávné zranění, nucená dovolená, životní jubileum.