:::P:U:N:K:::hrozba americké televize

SERIÁL: HUDEBNÍ POŘADY – Punk v TV – MARIE MEIXNEROVÁ

Hardcore punk. Jedna nebo dvě elektrické kytary, baskytara, bicí, vokál. Krátké, upřímností sršící písně, často výsostně konfrontační, s texty navážejícími se do tradičních hodnot, sociálních a politických otázek. Upuštění od tradičních forem verše a refrénu, jak se používal v rock’n’rollu, a 4/4 taktu ve prospěch vlastní formy rozbíjející veškeré představy o tom, jak vypadá psaní písní. Slova se často nezpívají, nýbrž křičí a řvou, stejně jako urážky na adresu publika, čímž je vyprovokováno k reakci a k participaci na vystoupení (často v podobě flusání či házení předmětů na hudebníky). Klíčovým faktorem pro etiku punku je prolomení bariéry mezi účinkujícím a publikem. Participace fanoušků je velice důležitá…

Zdá se vám, že takováto forma hudebního představení v žádném případě nepůjde dohromady s televizí? Když se Malcolm McLaren domníval, že punk je barvitým konceptem, vhodným pro televizi,[1] nemýlil se zase tak bolestně. Jediný punk rock, který s malou obrazovkou opravdu nešel dohromady, byl právě hardcore. Přesto i on se na ni probojoval! A nutno dodat, že tím způsobil pořádný „vítr.“ Slavné punkové incidenty se připomínají dodnes (Sex Pistols a jejich vystoupení v britském pořadu Today, nebo za oceánem Fear účinkující v Saturday Night Live) a připomene si je i my v následujícím článku. Nezapomeneme se ale podívat ani na to, jak si punk stál na televizní obrazovce celkově. Na konci tohoto článku možná pochopíte, proč punk vyvolával v televizních pohlavářích takovou hrůzu.

Hrozba ameriky

Krédo D.I.Y. („do it yourself“ – udělej si sám), mantra punkerů, je podstatou demokratického ideálu a jako takové je pevně zakotveno už v Deklaraci nezávislosti. Pro příliš mnoho lidí ale punk představoval ne-americkou nebo přímo anti-americkou subkulturu, která nejenže s otevřenu náručí nepřijímala kapitalismus, ale „svobodně čerpala z natolik nepatriotistických myšlenek, jako ze socialismu, anarchie a, v některých případech, nacizmu.“[2] V důsledku toho byl hardcore před televizními kamerami – jak v rámci zpravodajských pořadů, tak fikčních dramat – prezentován jako hrozba.

Sex Pistols a nejznámější televizní incident ve Velké Británii

První americký (proto)punk začal vznikat v garážích už v polovině šedesátých let. Inspirující místa jako NY, Detroit, Cleveland a dalších „hnusná“ města dala postupně vzniknout kapelám jako Velvet Underground, the Stooges, New York Dolls, Dead Boys, Television, produkujícím prvotní, neučesanou hudbu, která inspirovala vibrující newyorskou undergroundovou scénu. Z té v polovině sedmdesátých let vzešli Ramones, kombinujíce novou přímočarou syrovost s primitivním popovým jemnocitem garážových kapel šedesátých let. V roce 1976 se punk stal oficiálně punkem – toho roku Ramones vydali stejnojmennou desku + na scéně se objevil časopis Punk + američtí Ramones odehráli koncert v Londýně.

V té době už Londýn punk okusil. Impresario Malcolm McLaren, inspirován americkým hnutím při své návštěvě New Yorku, dal pár měsíců předtím dohromady jednu z nejznámějších punkových skupin – Sex Pistols.

Právě Sex Pistols se ve Velké Británii přičinili o několik televizních incidentů. Není divu, že producenti pankáče ve svých pořadech příliš rádi neviděli… Tak nejprve, v létě 1976 v Manchesteru skupina nahrávala své první televizní vystoupení pro pořad Tony Wilsona So It Goes. Jejich vystoupení sestávalo jen z jednoho čísla – skladby „Anarchy in the U.K.“ Ve studiu však, jak příznačné, zavládla doslova anarchie a tak skupina samovolně odehrála další dvě čísla.

Podruhé už šlo o „incident“ pro televizi poněkud těžšího kalibru. 1. září téhož roku (1976) se objevili v pořadu Billa Grundyho, Today (Thames, 1968−1977). Pozváni byli na poslední chvíli, jako náhrada za skupinu Queen. Snad byla chyba nabídnout kapele před vystoupením „občerstvení“, jakmile se však interview rozběhlo, bylo už pozdě litovat… Hudebníci si rozhodně nedávali pozor na jazyk a ostrá slova a nadávky, to se v přímém televizním přenosu prostě nenosí.

Ani Bill Grundy ale nebyl úplně střízlivý a poté, co si dovolil zaflirtovat s interpretkou Siouxsie Sioux, strhla se mezi ním a kytaristou skupiny Sex Pistols, Stevem Jonesem, slovní přestřelka hýřící nevybíravými výrazy.

Jones: „Ty starej vole. Ty starej prasáku.“

Grundy: „No pokračuj ty vyrejvači, pokračuj. No tak. Máš ještě pět sekund. Řekni něco sprostýho.“

Jones: „Sprostej bastarde.“

Grundy: „Pokračuj, ještě jednou.“

Jones: „Sprostej zmrde.“

Grundy: „Jaký to bystrý chlapec!“

Jones: „Jakej to zkurvenej hajzl!“[3]

VIDEO – 1. září 1976 v Grundyho pořadu – VIDEO

Sice šlo jen o lokální vysílání v rámci Londýna a okolí, příhoda však na dlouhou dobu zaměstnala veškerý tisk (včetně Daily Mirror, Daily Express nebo Daily Telegraph). Grundy si svou exhibicí prakticky zničil kariéru, pro Sex Pistols punk rock mělo opačný efekt. Tyto dva fenomény se spolehlivě dostaly do širokého povědomí britských občanů.

Ovšem, zcela nepřekvapivě, televize a hudební pořady se od té doby punku a zejména Sex Pistols pečlivě vyhýbaly. Pouhé vyslovení těch dvou slov v televizních producentech vyvolávalo psotník. Punk se v televizi usídlil jen v podobě narážek v sitcomech.[4] Z hardcorový pankáčů udělala televize ve svých dramatických pořadech prvotřídní zlosyny, ve stejném duchu se o nich hovořilo i v různých talk show.

Punk – věčný nepřítel americké televize?

Punkové kapely měly potenciál se v televizi uchytit – byly drsné, extrémně vizuálně působivé, tíhly k dynamickým výstupům. Žel, málokdy se jim podařilo na televizní obrazovku probojovat. V tomto směru selhala dokonce i americká Saturday Night Live, pořad jinak otevřený všemu novému a zajímavému (na zajímavé punkové entrée si tento pořad počkal až do osmdesátých let – o tom ale až úplně na konci tohoto článku).

Jediný čistě punkový akt, který se tam dostal, byla Patti Smithová v dubnu 1976. Žádní Ramones (ti si zahráli jen v Don Kirshner’s Rock Concert v lednu 1977), žádný britský punk (Sex Pistols sice byli jako hosti pozváni – v roce 1977 – nemohli však do USA přijet), žádný Clash, jen pár new wave umělců.

Ale pozor, nekřivděme televizi zase úplně. Existuje jedna show, která se punku tak docela nebránila. Jde o Fridays (vysílaný na stanici ABC, 1980−1982), nízkorozpočtový pořad dávající prostor širokému spektru hudebních čísel. Beach Boys. KISS. Garland Jeffreys a Devo se svými punkoidními výstupy. Ovšem „Nejzapamatováníhodnější vystoupení v pořadu Friday se odehrálo v jeho třetí epizodě, 25. dubna 1980. Na pódium vtrhly The Clash, kteří vypadali jako banda chuligánů a pasák (Mick Jones měl na sobě nachový oblek, který evokoval něco, co by si na sebe patrně vzala Batmanova nemesis Joker).“[5]

VIDEO – The Clash v pořadu Friday 25. dubna 1980 – VIDEO

I když šlo o relativně nízkorozpočtový projekt, zachycoval Friday jednotlivá vystoupení obvykle lépe než Saturday Night Live. Nejspíš proto, že ABC měla přece jen víc zkušeností s živým rockem. Pořad byl také proslulý svým otřesným zvukem – což v případě punku nutně nepředstavovalo problém, ale spíš výhodu. Zvuk tak byl ještě „punkovější“.

Dalším pořadem, který si občas zval i pankáče, byla talk show Tomorrow (NBC, 1973−1982). To nejpunkovější, co se v pořadu Toma Sneydera urodilo, byl díl z roku 1977. U kulatého stolu se zde sešel výřečný anglický pankáč (Paul Weller z the Jam), huhlající americká pankáčka (Joan Jett, toho času s the Runaways), znavený a punkem zmatený promotér Bill Graham, rockový kritik a nerd okouzlený punkem, Robert Hilburn z L.A. Times a totálně mimo mísu i moderátor pořadu, v oblečení z polyesteru.[6]

Další pořady sedmdesátých a raných osmdesátých let jen zřídka zvaly pankáče jako hosty (není divu, televizní diváci, kteří je sledovali, měli modré vlasy z úplně jiných důvodů). Progresivní pořad In Concert byl zrušen, právě když punk nastupoval na scénu, v Midnight Special se občas mihl nějaký new wave umělec jako Blondie, Devo, the Police…

Když už jste v těch dobách v televizi narazili na punk, většinou ho doprovázel kondenzovaný smích….

Antipunková propaganda v dramatických pořadech

Byly to právě komediální pořady, které zobrazovaly pankáče jakž takž v pozitivním, nebo alespoň ne nutně urážlivém, světle – Sugar Time! (ABC, 1977−1978), Good Times (CBS, 1974−1979), WKRP in Cincinnati (CBS, 1978−1983; syndikát, 1991−1993) a Square Pegs (CBS, 1982−1983), což byl jediný sitcom, kde byl pankáč jednou z hlavních postav. Jeho děj se odehrával na střední škole v jižní Kalifornii, kde se mezi postavami vyskytovali nerdové, aspirující břichomluvec a jediný opravdický pankáč na tamější škole (který byl ale ve skutečnosti new wave).

V 80. letech se samozřejmě situace mění. Zatímco rodiče se ve svých domcích na předměstí strachují, co se to proboha děje s jejich dětmi, Hollywoodské filmy pružně reagují – přizpůsobují své soundtracky stále populárnějšímu hardcore punku a zároveň varují před nebezpečím tohoto životního/hudebního směru a prokazují snahu pankáče „napravit“.

V lednu 1982 televize NBC odvysílala epizodu populární policejní série CHiPs (NBC, 1977– 1983) o dvou uniformovaných policistech, kteří se na svých motocyklech starají o klid na kalifornské dálnici. Epizoda s názvem „Battle of the Bands“ zobrazovala pankáče jako ploché, dvojdimenzionální postavy, jako záporáky z komiksů – nechyběl akt tak nízký, jako zneuctění hřbitova. Další antipunková propaganda se téhož roku objevila v další populární sérii televize NBC, Quincy, M.E. (NBC, 1976–1983) o policejním patologovi, který ve svém volném čase řeší nevyřešené případy (v jistém směru jde o prenatálního předchůdce Doktora House). Epizoda nese výmluvný název: „Next Stop, Nowhere“. Oba pořady spadají do ranku policejních dramat, což je žánr v rámci televize již od jejích počátků velmi populární a hlavně plnící edukativní funkci. Málokomu jsou diváci schopni jeho názory tak „žrát“, jako oblíbenému, morálně čistému a bezúhonnému hrdinovi, zástupci zákona, který se stará o „jejich“ bezpečí…

Nechme teď ale jakékoli potencionální vlivy na divákův úsudek stranou a podívejme se raději na nějaká pozitiva. Třeba na šanci, kterou americká televize hardcore větvi punk rocku nakonec, začátkem osmdesátých let, přece jen dala…

SNL – poslední punkový incident v americké televizi

Poslední říjnový den roku 1981 se hardcore konečně dostal do celostátního vysílání. Exceloval snad v tom nejautentičtějším hudebním vystoupení, které televizní obrazovky kdy (ne)unesly, a zároveň v incidentu, který lidi od televize skutečně vyděsil. Nebezpečí, skrývající se v rebelujícím mládí, se prodralo na povrch… v přímém přenosu.

Stalo se tak ve vysílání pořadu Saturday Night Live 31. října 1981. K incidentu došlo v době,kdy pořad opustilo jeho legendární herecké seskupení (což se přihodilo po sezoně 1979/80). Noví moderátoři byli katastrofální, nicméně v pořadu se měl znovu objevit alespoň John Belushi, aby si střihl kameo. Ten však souhlasil jen s podmínkou, že bude přizvána i punková kapela Fear, jejímž byl velkým fanouškem. Blížil se Halloween, období morbidního humoru, a tak Michael O’Donohue, který v SNL pokračoval jako jeden z hlavních scenáristů i v nové sestavě, s Belushiho požadavkem souhlasil… Aby ve studiu vytvořili pocit správné punkové energie, přizvali producenti pár skutečných pankáčů, aby pod pódiem utvořili pogující kotel.

Té sobotní noci byla epizoda SNL patřičně halloowensky temná – objevil se v ní např. krátký film, ve kterém z dýní tekla krev, nebo žonglérské číslo se třemi jablky. Performer při žonglování z jednoho z jablek ukusoval – tedy z toho, které v sobě na rozdíl od ostatních dvou nemělo žiletky! V živě vysílaném pořadu tedy toho večera nebyla nouze o vzrušení.

Obsazení punkové kapely se stylovým názvem Fear samozřejmě ve vedení vyvolávalo jisté obavy, nadšení z Belushiho návratu však zaplašilo všechny chmury. Zuřivá kalifornská skupina (v čele se Lee Vingem) byla starší a profesionálnější než většina soudobých hardcorových kapel, složených z teenagerů. Obrovská, drsná a nenávist dštící osobnost Lee Vinga se skvěle hodila pro prezentování punk rocku v televizi. Ostatně televizní obrazovku si zpěvák později podmanil ještě několikrát, mj. jako zpívající Keystone Kop v epizodě seriálu Fame z roku 1984. Ve svém SNL vystoupení zůstal věrný zásadám punkového zpěváka a provokoval a urážel publikum. Skupina zařadila písně jako „I Don’t Care About You“ nebo píseň o tom, jak „na hovno“ je New York, jejíž text se dost nevybíravě navážel do Newyorčanů (raději pro úplnost připomeňme, že Saturday Night Live se vysílá právě z New Yorku).

Dalším zneklidňujícím prvkem byla vzdálenost mezi kapelou a publikem (tedy pozvanými pankáči z Washingtonu) – která byla prakticky nulová, křepčící postavy splývaly dohromady, pankáči se proháněli po pódiu…I když ve studiu bylo samozřejmě i „normální“ publikum, režie je na obrazovkách vůbec neukázala. Místo toho scénu zabírala způsobem, jako by pankáči byli jediné publikum, takže diváci doma u televizorů si připadali v centru dění, na stejné úrovni s vystupující kapelou i divočící mládeží.

A i když pankáči při svých malých invazích na pódium vráželi do mikrofonů i hudebníků, kterým občas unikaly noty nebo slova, a kteří pak ztráceli rytmus, nic z toho nevadilo. Bylo to opravdová, autentická, skutečně realistická, živoucí a živelná, ve vší své nedokonalosti výsostně zábavná show. Ostatně posuďte sami a podívejte se na záznam vystoupení.

VIDEO  – Vystoupení Fear 31. října 1981 v SNL – VIDEO

A i když byl mikrofon (z „bezpečnostních“ důvodů v zájmu vyšších mravů) zapojen jen u zpěváka, takže teoreticky se tak mělo zabránit verbálním projevům ostatních – zejména přizvané mládeže – Ian MacKayeovo (z punkové skupiny Minor Thread, který byl rovněž, spolu s Belushim, mezi tančícím publikem) zvolání „New York sucks!“ („New York stojí za hovno!“) přeci jen mikrofon odrazil…[7] Zatímco řada zdrojů se v tomto bodě spokojí se suchým konstatováním, že režie raději zařadila reklamu v okamžiku, kdy skupina začala hrát skladbu „Let’s Have a War“, publikace TV a-go-go Jakea Austena přichází s detailnější a pikantnější deskripcí příhody:

Ono vulgární zvolání prý Ebersolovi (což byl tvůrce a producent Saturday Night Live) stačilo. Mimo záběr se připlížil k pankáčům, aby se trochu zmírnili. Pro všechny případy měl připravenou reprízu skeče „Prose and Cons“ s Eddiem Murphym – těsně předtím, než technici skeč pustili, z kotle pod pódiem se ozval, v tom kraválu těžko slyšitelný hlásek, volající „Berte dýni!“ A jen co dohrála písnička, objevil se na druhé straně pódia pankáč s tou největší dýní, jakou jste kdy viděli. A zatímco diváky už na obrazovkách bavil Eddie Murphy, dýně letěla vzduchem…

Těžko říct, co se skutečně dělo poté, co kamery přestaly nahrávat. Výpovědi jsou nejasné a různí se. Možná Ebersolovi dýní znečistili sako, možná některý pankáč uklouzl na sajrajtu z dýně a spadl na kameru, kterou poškodil. Co se ale stalo s jistotou – jakmile kapela dohrála, byla mládež nahnána do zákulisí a tam zamknuta, z dosahu počestných lidí, a později mírně řečeno vykopnuta z budovy.

Vystoupení bylo nesporně triumfem autenticity na televizní obrazovce. Překvapivě však mělo zanedbatelný dopad; v té době se na Saturday Night Live moc lidí nedívalo. Vystoupení Fear se objevilo v jednom z prvních dílů sezóny 1981/82, přičemž předchozí sezóna byla skutečný propadák – co se kvality i popularity týče. Navíc „živoucí důkaz realističnosti [vystoupení kapely Fear] – prostoje mezi skladbami, nulová vzdálenost mezi umělci a publikem a nedokonalost představení – můžou těm, kterým je hardcorová zkušenost cizí, připadat naprosto nezajímavé.“[8]

Podívejte se na úchvatnou fotogalerii časopisu LIFE z počátků pořadu Saturday Night Live

Zdroje:

AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005.

Wikipedia, the free encyclopedia. „Dick Ebersol.“ last. mod. 17. listopadu 2010. http://en.wikipedia.org/wiki/Dick_Ebersol [citováno 24. prosince 2010]

Wikipedia, the free encyclopedia. „Fear (band)“. last. mod. 13. prosince 2010. http://en.wikipedia.org/wiki/Fear_(band) [citováno 24. prosince 2010]

Wikipedia, the free encyclopedia. „Lee Ving.“ last. mod. 5. prosince 2010. http://en.wikipedia.org/wiki/Lee_Ving [citováno 24. prosince 2010]

Wikipedia, the free encyclopedia. „Punk (magazine)“ last. mod. 5. října 2010. http://en.wikipedia.org/wiki/Punk_(magazine) [citováno 24. prosince 2010]

Wikipedia, the free encyclopedia. „Punk rock.“ last. mod. 24. prosince 2010. http://en.wikipedia.org/wiki/Punk_rock [citováno 24. prosince 2010]

Wikipedia, the free encyclopedia. „Saturday Night Live.“ last. mod. 23. prosince 2010. http://en.wikipedia.org/wiki/Saturday_Night_Live [citováno 24. prosince 2010]

Wikipedia, the free encyclopedia. „Sex Pistols.“ last. mod. 20. prosince 2010. http://en.wikipedia.org/wiki/Sex_Pistols [citováno 24. prosince 2010]

Zimbio. „People banend from SNL“ http://www.zimbio.com/Infamous+moments+in+Saturday+Night+Live+history/notes/1 [citováno 24. prosince 2010]

---

[1] AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005. str. 167.

[2] Tamtéž.

[3] Wikipedia, the free encyclopedia. „Sex Pistols.“ last. mod. 20. prosince 2010. http://en.wikipedia.org/wiki/Sex_Pistols [citováno 24. prosince 2010]. můj překlad

[4] AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005. str. 169.

[5] AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005.str. 172−3.

[6] AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005. str. 173.

[7] AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005. str. 189.

[8] AUSTEN, Jake. TV a-go-go. Rock on TV from American Bandstand to American Idol. Chicago Review Press, Incorporated. Chicago, 2005. str. 190.