Quentin Tarantino… a filozofie?!

Americkému tvůrci Quentinu Tarantinovi stačilo několik málo filmů k tomu, aby dosáhl kultovního postavení. Není proto divu, že svým dílem provokuje nejen filmové kritiky. Tuzemskému čtenáři se již dostal do ruky esej Pulp Fiction, který jeho autor Dana Polan pojal z velké části jako sociologickou studii, nakladatelství XYZ nyní přichází (v pečlivém překladu Ladislava Šenkyříka) se souborem textů Quentin Tarantino & filozofie s podtitulem Jak se filozofuje kleštěmi a letlampou.

Editoři Richard Greene a K. Silem Mohammad rozčlenili texty svých kolegů (vesměs profesorů filozofie na různých amerických univerzitách) do čtyř částí, jejímiž tématy jsou estetika a styl, násilí a negativní etika, čas a kauzalita a otázky psychologie, spirituality a identity. V této bohaté nabídce si zajisté každý čtenář může vybrat oblast, která jej zajímá, poučné je ovšem přečtení publikace jako celku. Zajímavé je, že z pěti Tarantinových filmů (kniha byla vydána před uvedením Hanebnejch panchartů) autoři nejvíce akcentují tři − Gaunery, Pulp Fiction a Kill Bill. Jackii Brownové a Autu zabiják je věnováno pouze po jednom textu. Protože knihu napsali profesionální filozofové, aplikují na Tarantinovo dílo myšlenky velikánů svého oboru. Naštěstí tak většinou činí natolik srozumitelně, že člověk nemusí být znalcem Friedricha Nietzscheho (filozof a režisér jako géniové svých oborů, Gauneři coby řecká tragédie, Jules Winnefield jako nietzschovský nadčlověk) Immanuela Kanta, Davida Huma (otázky morálky a zázraků), nebo Johna Stuarta Milla a Thomase Hobbese (teorie utilitarismu, pomsta versus odplata), aby pochopil, co se mu snaží sdělit.

V mnoha bodech dochází ke shodě: ve významu, jaký Tarantino přikládá loajalitě, v otázkách morálky skrývajících se v amorálním světě Tarantinových postav, v názoru na mužské a ženské role a jejich převracení v Kill Bill či na to, že na chování Nevěsty ve stejném snímku nelze vztáhnout ani samurajský kodex cti, ani buddhistickou filozofii. Na druhé straně nám Randall E. Auxier ve vtipně napsané studii prozradí, proč je hlavní postavou Pulp Fiction Vincent (a mimo to poukáže na „francouzskou“ linii celého příběhu i na skutečnost, že pověstný kufřík není zdaleka jediným hitchcockovským „macguffinem“), zatímco Bence Nanay a Ian Schnee vidí jako hlavního hrdinu Julese. Snad nejvíce prostoru je v příspěvcích věnováno rozboru tématu pomsty a odplaty (především Kill Bill, ale také Gauneři).

Otázkou zůstává, zda v některých případech není přání otcem myšlenky, zda Quentin Tarantino má svoje příběhy a fiktivní světy opravdu promyšlené do takových filozofických hloubek, jaké mu kniha občas připisuje. Autorům se každopádně daří úspěšně nabourat mýtus o „šíleném maniakovi z videopůjčovny“, který do svých filmů frackovitě a bez přemýšlení hrne odkazy, citace a výpůjčky, aniž by z nich budoval vlastní autorskou výpověď.

Koneckonců, při sledování Hanebnejch panchartů nepotřebujete ani číst tyto populárně-filozofické traktáty, abyste poznali znaky režisérova rukopisu − soustředění pozornosti na více než jednu hlavní postavu, výpustky, které si do filmu divák má (v rámci hry s tvůrcem) doplnit sám, nebo osud postav (v tomto případě zejména ženských), jenž je zcela v intencích toho, co si kdo podle Tarantina zaslouží.

Quentin Tarantino & filozofie není čtení na jedno použití, k mnoha podnětným pasážím se lze před opětovným zhlédnutím režisérových filmů vracet. Nabízí ve většině případů zajímavé, myšlenkově provokativní pohledy na Tarantinovu tvorbu.

Quentin Tarantino & filozofie. Jak se filozofuje kleštěmi a letlampou

Nakladatelství XYZ, Praha 2009

328 stran

cena neuvedena