Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Rozhovor s Kim Ki-Dukem

Rozhovor s Kim Ki-Dukem

ROZHOVOR s Kim Ki-Dukem – VOLKER HUMMEL (překlad: BARBORA ŠEBESTOVÁ) –

Rozhovor Volkera HummelaKim Ki-Dukem nám přibližuje pohled na svět a jeho problémy vnímané tímto světově uznávaným korejským režisérem především prostřednictvím povídání o jeho filmu Drsňák.

Volker Hummel je německý novinář na volné noze působící v Hamburku. Píše články o literatuře a filmu. Jeho dílem je také The Vortex1.

Jihokorejský režisér Kim Ki-Duk patří k ojedinělému druhu. Nemá žádné vzdělání související s filmem nebo uměním, nechal školy, poté pracoval v továrnách a sloužil u armády. Přesto se během posledních pěti let stal jedním z nejoslavovanějších režisérů mezinárodního filmu. Svůj první celovečerní film, Krokodýl, o tajemném muži, který sbírá těla sebevrahů ze soulské řeky Han, dokončil roku 1996. Díky svému novému a radikálnímu pohledu na korejskou společnost se Kim znelíbil mnoha divákům, vytvořila se však také malá, ale silná skupina oddaných fanoušků. Zaměření na lidi a místa z okraje společnosti a bezesporu netradiční estetika poznamenaly také jeho pozdější filmy. Ačkoliv to všechno byly v Koreji kasovní propadáky, pomohly vytvořit Kimův kult pokračující v Evropě, kde festivaly nepřestávaly představovat jeho filmy. Ptačí klec (1998) byla jeho prvním filmem, který se dočkal mezinárodního uznání, následován kontroverzním snímkem Ostrov v roce 2000. Kimův násilný průzkum „všeobecné války“ mezi mužem a ženou šokoval publikum na filmovém festivalu Sundance i v Benátkách. Zároveň chválili jeho jedinečnou estetiku, surrealistické obrazy a ryzí poetickou krásu. Jako další přišel režisérův husarský kousek Skutečná fikce, snímek natočený za 200 minut na deset simultánně běžících filmových kamer a dvě digitální videokamery o realitě či představě vraždícího řádění jednoho muže. Adresát neznámý (2001) je dosud Kim Ki-Dukovým nejpolitičtějším filmem, který sleduje jizvy zanechané korejskou válkou v 50. letech a její současné dozvuky na americké vojenské základně. Poslední dílo tohoto v zahraničí nejslavnějšího jihokorejského režiséra je zároveň jeho nejúspěšnějším dílem v Koreji. Ve snímku Drsňák opět zazářil Cho Jae-Hyun, který hrál v pěti Kimových filmech a mezitím se stal také televizní celebritou. Na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně se Drsňák účastnil klání. Tam také Volker Hummel mluvil s Kim Ki-Dukem o jeho novém filmu, Hollywoodu a úspěchu.

Volker Hummel: Pane Kime, jednou jste řekl, že počátečním impulsem pro všechny vaše filmy je nenávist. Jaký hněv pohání váš nový snímek Drsňák?

Kim Ki-Duk: Použil jsem slovo „nenávist“ v širším kontextu a opravdu si nemyslím, že by se mělo z kontextu vyjímat. Ta nenávist, o které jsem mluvil, není nijak určitá, mířená proti něčemu či někomu. Je to spíš pocit, který ve mně vyvolává můj život a to, že vidím věci, kterým nerozumím. To je důvod, proč dělám filmy: vidím něco, čemu nerozumím, tak vytvořím film, abych to pochopil. Možná je proto lepší mluvit spíše o neporozumění než o nenávisti.

Co jste se pokoušel nalézt ve světě prostřednictvím filmu Drsňák?

Snažil jsem se položit si otázku, proč, i když jsme se všichni narodili stejní, s rovnými právy a se stejnými vlastnostmi, jsme s tím, jak stárneme, rozdělováni a roztřiďováni. Proč jsme souzeni podle našeho vzhledu a zevnějšku? Proč je důležité, jestli jsme pěkní nebo oškliví, jestli máme či nemáme peníze? Podle těchto kritérií, která jsou nám vnucována po narození a při dospívání, jsme se rozdělili podle společenského postavení a tříd, které jedna s druhou nevycházejí. Chtěl jsem vědět, zda je opravdu nemožné, aby spolu tyto společenské třídy vycházely a jejich světy se sloučily.

Našel jste na svou otázku odpověď?

Má odpověď je, že lidské bytosti se musí navzájem respektovat, bez ohledu na společenské postavení, vzhled nebo peníze. Tak by zněla má odpověď, ale mým záměrem při vytváření filmu bylo postavit diváky před tuto otázku. Jsem si jist, že každý si nalezne svou vlastní odpověď.

Jak je ve vašich filmech již zvykem, hlavní hrdina filmu Drsňák, pasák Hang-gi (ve filmu jej hraje Cho Jae-Hyun), je zamlklá postava neschopná komunikovat ani se vyjádřit. Násilí se zdá být jeho jediným dorozumívacím prostředkem. Jaký je důvod této mlčenlivosti?

Důvod, proč některé postavy v mých filmech nemluví, je ten, že je někdo hluboce ranil. Jejich víra v jiné lidské bytosti byla zničena kvůli slibům, které nebyly dodrženy. Byla vyřčena slova jako „miluji tě“, ale osoba, která je řekla, je nemyslela vážně. Kvůli těmto zklamáním ztratily svou víru a důvěru a úplně přestaly mluvit. Násilí, ke kterému se obrací, bych raději nazval jazykem těla. Rád bych o něm přemýšlel jako o tělesném vyjadřování než jako o čistě negativním násilí. Jizvy a zranění, které poznamenaly mé postavy, jsou znamení zkušenosti, kterou mladí lidé překonávají ve věku, v němž nemohou opravdu reagovat na okolní traumata. Nemohou se chránit proti fyzickému zneužívání třeba ze stran rodičů nebo slovním urážkám nebo tomu, když se jejich rodiče perou. Nebo když jdete po ulici a někdo vás zmlátí. Když se něco z toho stane, jste bezmocný a nemůžete s tím nic dělat. Tato zkušenost v lidech zanechává jizvy. Já osobně mám podobné zážitky. Například kdysi mě zmlátily děti sice mladší než já, ale byly silnější. Nemohl jsem se bránit. Také v námořní pěchotě, protože měli někteří vojáci vyšší hodnost, mě zbili bez jakéhokoliv důvodu. Když zažívám podobné zkušenosti, ptám se sám sebe, proč to musí být? Tyto otázky jsem si kladl, dokud jsem se nestal režisérem, a nyní vyjadřuji, jak o těchto věcech přemýšlím a jak je cítím.

Popsal byste své filmy jako autobiografické?

V případě snímku Drsňák musím nejprve říci, že nemám rád lidi jako je Hang-gi, ale jednou jsem potkal člověka, který pracoval ve vykřičené čtvrti. Bezdůvodně mě zbil a v tu chvíli jsem jej nenáviděl. Tehdy jsem mu ani trochu nerozuměl, ale chtěl jsem a podařilo se mi to. Skrze tento film jsem se snažil proniknout do duše postavy a zjistit, co ho nutí dělat tyto věci.

Proslýchá se, že Hollywood chce natočit remake filmu Drsňák s vámi jako režisérem…

Chtěl bych vytvořit hollywoodskou verzi Drsňáka s americkými herci, jako například s Bradem Pittem. Ale to je mé osobní přání, nikdo z Hollywoodu mě zatím nekontaktoval.

Nemyslíte si, že by vaše osobní a násilná estetika mohla kolidovat s hollywoodským systémem?

Zvenčí to vypadá, jako by existoval nějaký striktní kód, jak se přizpůsobit hollywoodským snímkům, ale myslím si, že realita je jiná. Oni vyjadřují to, co chtějí vyjádřit, ale nepřímou cestou. Zdá se tedy, že jsou omezeni určitými hranicemi, ale není tomu tak. To je důvod, proč bych tam chtěl pracovat. Použít jejich metodu a vyvrátit ji. Pokud by to bylo možné, rád bych také natočil francouzskou verzi Drsňáka, francouzským způsobem. Ale zajímalo by mě, kde jste slyšel o myšlence hollywoodského remaku. Já o tom pouze vtipkoval s lidmi z prodejního týmu.

Četl jsem to ve článku o Filmovém festivalu v Pusanu v roce 2001.

Myslím, že ta informace pochází od mých distributorů. Zámořské oddělení se mě ptalo, jestli bych to zvážil, pokud by bylo možné to zrealizovat. A já odpověděl, že ano.

Jediný hollywoodský snímek, který mě teď napadá a který se zabývá podobnou tematikou jako Drsňák, tj. muži, kteří používají své tělo k sebevyjádření, je Klub rváčů (David Fincher, 1999). Vidíte nějakou podobnost?

Bohužel jsem Klub rváčů neviděl. Z toho, co jsem o něm slyšel, bych řekl, že je blíže mému snímku Skutečná fikce. Tento snímek byl natočen za pouhé tři hodiny a dvacet minut. Je o muži, který jde ven, aby zabil všechny, které nenávidí – ale nakonec se ukáže, že jeho vražedné řádění byl jenom sen. Je to trochu jako Americké psycho (Mary Harron, 2000).

Na webových stránkách www.kimkiduk.com popisujete své filmy jako „semiabstraktní“. Co to znamená?

Můj koncept tvorby semiabstraktního filmu je o tom dělat více, než jen prezentovat realitu. Ke světu, který vidíme, se snažím přidávat naše myšlenky a pocity.

Než jste se začal zabývat filmem, pracoval jste jako malíř. Zvláště Ostrov (2000) se zdá být zaujatější surrealistickým obrazem než vyprávěním. Ve snímku Drsňák hrají určitou roli obrazy Egona Schieleho2.

Strávil jsem dva roky jako malíř na francouzských plážích v Montpellier. Neměl jsem žádné oficiální výstavy ani cokoliv jiného. Jen jsem maloval a vystavoval svou práci na ulicích. Měl jsem také pár pouličních výstav v Mnichově, kde jsem se seznámil s díly Egona Schieleho. Důvod, proč jsem si pro Drsňáka vybral jeho obrazy (např. jejich reprodukce v knize), je ten, že na první pohled vypadají vulgárně a zdají se být spjaty s obscénními předměty. Ale když se na ně blíže podíváte, jsou velmi upřímné. On ukazuje obrazy lidí, kteří jsou ponořeni v touze. Původně jsem měl radši Gustava Klimta, ale čím více se dívám na Schieleho práci, tím je mi jeho tvorba bližší.

Schiele velmi často maluje coury a „padlé ženy“, jež jsou podobné ženským postavám ve filmech Ostrov, Adresát neznámý (2001) a Drsňák. Co vás fascinuje na ženách, které jsou nuceny prodávat své tělo?

Považuji ženy za bytosti vyšší úrovně, než jsou muži. Nabízejí něco, co muži vždycky potřebovali a jsou za to dokonce ochotni platit. Většina lidí se mnou pravděpodobně nebude souhlasit, ale podle mě je vztah mezi muži a ženami sám o sobě jistým druhem prostituce, i když nedochází k výměně peněz. Když se mezi muži a ženami vyskytne problém, vytvoří to takovou energii, která hýbe světem. Je to všeobecný konflikt, ale jistým způsobem také odráží kulturní rozdíly. V případě Evropy je to už nějakou dobu, kdy se situace ustálila a objevuje se velmi málo problémů mezi jednotlivými pohlavími. Takže když se díváte na evropské filmy, vyjadřují současný stav, jsou diskrétnější. Asijské snímky jsou mnohem rozmarnější a násilnější, protože konflikt mezi muži a ženami je stále velmi silný.

Objevila se u snímku Drsňák také taková vlna feministického rozhořčení jako u vašich předchozích filmů?

Ano, rozhodně. 90% ženských kritiček napsalo na film negativní recenzi. Ale když se podíváme na diváky, 80% návštěvníků tvořily ženy. Většina kritiků a specialistů hodnotí film negativně, ale všeobecné publikum je k němu velmi vnímavé. Chápou jej. Pokud přemýšlíte o mém filmu tak, že Kim Ki-Duk vytváří neštěstí žen, které popisuje, pak je to velmi nebezpečné. Pokud o něm ale uvažujete jako o vylíčení problému, který už ve společnosti existuje, pak nemůžete Drsňáka nenávidět.

V Koreji je Drsňák váš dosud nejúspěšnější film. Považujete ekonomický úspěch za umělecké selhání?

Úspěch filmu zajistil herec v hlavní roli, Cho Jae-Hyun. Znenadání se proslavil díky účinkování v televizním seriálu, který se stal v Koreji velmi populárním. Takže to není jen má vina.

Volker Hummel, únor 2002

Přeložila Barbora Šebestová

Původní text:

HUMMEL, Volker. Interview with Kim Ki-Duk. Sense of Cinema [online]. 2002 [cit. 2010-01-22]. Dostupný z WWW: <http://archive.sensesofcinema.com/contents/01/19/kim_ki-duk.html>.

Filmografie režiséra Kim Ki-Duka :

2008 Bimong

2007 Dech (Soom)

2006 Čas (Shi gan)

2005 Luk (Hwal)

2004 3-iron (Bin-jip)

Samaritánka (Samaria)

2003 Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (Bom yeoreum gaeul gyeoul geurigo bom)

2002 Pobřežní stráž (Hae anseon)

2001 Drsňák (Nabbeun namja)

Adresát neznámý (Suchwiin bulmyeong)

2000 Ostrov (Seom)

Skutečná fikce (Shilje sanghwang)

1998 Ptačí klec (Paran daemun)

1996 Krokodýl (Ageo)

Divá zvěř (Yasaeng dongmul bohoguyeog)


1 http://home.foni.net/~vhummel/

2 Egon Schiele, rakouský malíř narozený 12. června 1890, zemřel 31. října 1918. Jeho styl byl ovlivněn švýcarským malířem Ferdinandem Hodlerem a uměním Dálného východu. Navázal na Gustava Klimta, který kombinoval figurální umění s ornamenty Art Nouveau, ale Schiele maloval převážně portréty a akty v ornamentálním a grafickém stylu.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 383

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru