Spacefilms

Produkční a distribuční společnost Space Films založil Jiří Ježek. Jak se stalo, že jste přišel do Space Filmu a jakou funkci jste tam zastával?

Jedním z lidí, kteří zakládali Space Films, byl Pavel Šolc, můj kamarád, spolužák z VŠE a spoluhráč ve skupině Paprsky inženýra Garina. Právě on mě v roce 1991 oslovil s tím, že hledají někoho, kdo umí cizí jazyky a vyzná se v obchodě. Původní myšlenka byla totiž taková, že Space Films kromě domácí kinodistribuce, kterou už měl zvládnutou z „Tankového praporu“, začne i s mezinárodními prodeji svých a posléze i jiných českých filmů. Já jsem v té době působil v podniku zahraničního obchodu Československá keramika, kde jsem vedl oddělení prodeje žáruvzdorných materiálů, což mě poměrně nudilo, a proto jsem nabídku bez váhání přijal. Z počátečního idealismu jsme sice byli poměrně rychle vyléčeni; první film, který jsme se pokoušeli dostat na mezinárodní trh – „Černí baroni“ – byl pro většinu zahraničních distributorů totálně nesrozumitelný, ale u firmy už jsem zůstal a dostal na starost celou sekci distribuce. A protože jsme se chtěli odlišit jak od postkomunistické, tak i „moderní“ anglické terminologie, nazvali jsme tuto pozici „sekční šéf“ :-).

Když se podíváme na soupis filmů, na nichž jste pracovali, u mnohých jste vedeni jako producenti, u jiných jako výkonní producenti. Můžete v krátkosti popsat, jaký je mezi tím rozdíl?

Výkonnými producenty jsme byli u těch projektů, kde jsme točili film pro jiné subjekty (producenty), kteří s projektem přišli, měli zajištěná práva apod. – u „Tankového praporu“ to byl Bonton, resp. Martin Kratochvíl, u „Černých baronů“ Barrandov, u „Kolji“ Jan Svěrák. Naopak filmy „Dědictví…“, „Šakalí léta“ či „Báječná léta pod psa“ byly našimi vlastními projekty, které jsme si vyhlédli a financovali sami či s koproducenty, proto jsme pod nimi podepsáni jako producenti.

Zatímco mnozí producenti hledali látky v pokračování normalizačních hitů, vy jste hledali autorská témata (byť mnohdy reflektovala právě dobu komunistického režimu). Měli jste nějaký dramaturgický plán?

Neměli jsme nic pevně daného, ale protože ve Space Films působili podobně naladění lidé, s podobným vkusem a názory, dařilo se nám celkem dobře shodnout se na výběru projektu, kterému jsme věřili. Prvořadou úlohu v tom samozřejmě hrál Jiří Ježek, jehož nápady, intuice a cit pro výběr stály na počátku každého projektu.

V době vašich začátků, kolem roku 1990, jste se orientovali na produkci a distribuci českých filmů. Jaká byla tehdy situace? Bylo obtížné prosadit se na trhu?

O úplných počátcích vám toho moc nepovím, nastoupil jsem do Space Films až v roce 1991, takže jsem spíš zažil tu druhou vlnu potíží, kdy jsme bojovali o prostor v kinech se zástupci amerických studií, s postkomunistickým Pražským filmovým podnikem, či s provozovateli premiérového kina Blaník (známý podnikatel Roman Janoušek).

Vašim prvním projektem se stal Tankový prapor. Proč právě Tankový prapor jako první porevoluční film?

„Tankový prapor“ nebyl projektem Space Films, práva ke zfilmování knihy koupil od Škvoreckého Martin Kratochvíl, produkovala to jeho firma Bonton, a protože neměl žádné zkušenosti s filmovou produkcí, najal si jako vedoucího produkce Jiřího Ježka z Krátkého filmu. Ten dal dohromady štáb lidí, které znal již z dřívějška, a z těchto lidí později vznikl Space Films. A protože v té době byl jen jediný distributor – Ústřední půjčovna filmů –, jehož „schopnostem“ nechtěli film svěřit, dohodl se Jiří Ježek s Martinem Kratochvílem, že bude film i distribuovat. Výsledkem byl enormní úspěch, který ještě více vynikne ve srovnání s jinými českými filmy distribuovanými v té době Ústřední půjčovnou filmů – např. s „Obecnou školou“ či s „Requiem pro panenku“.

Jak si vysvětlujete vysokou návštěvnost toho filmu?

Velkou roli v tom jistě sehrála kromě známého tématu a „hype“ kolem filmu již během natáčení¹ na tehdejší dobu enormní reklamní kampaň, kterou nešlo přehlédnout.

V té době se Space Film podílel také na prezentaci Kuwaitu na světové výstavě EXPO 1992, jak došlo ke spolupráci právě s těmito zadavateli?

Otázka na Jiřího Ježka, Kuvajt je jeho akvizice a celkem zajímavá story. Zakázky pro Kuvajt živí Space Films dodnes.

Když Věra Chytilová natočila Dědictví, aneb kurvahošigutentag, prohlásila, že je to zřejmě poslední český film. Když si uvědomíte rok 1992, vycházela podle Vás z reálné situace?

V té době to z kroků Václava Marhoula na Barrandově vypadalo, že český film na kopci končí. Marhoul propustil spoustu lidí, včetně odborníků, které pak horko těžko sháněli zpátky. Pro mnoho českých filmařů, zvláště z té starší generace, platila rovnice český film = Barrandov. Odtud asi pramenilo vyjádření paní režisérky. Nicméně se točilo dál, „Dědictví…“ pro svůj vznik Barrandov nepotřebovalo.

V roce 1993 jste dali příležitost tehdy začínajícímu režisérovi Janu Hřebejkovi. Podle čeho jste odhadli jeho potenciál?

Líbila se nám jeho odvaha, líbilo se nám, jak měl projekt zpracovaný a připravený pro prezentaci, líbil se nám scénář a samozřejmě v tom asi hrálo i roli, že je Jirka Ježek z Dejvic. :-)

Jak jste vnímali divácký a kritický ohlas filmu?

Divácký ohlas byl dobrý, kritický celkem též, ale na celkových výsledcích se poněkud podepsal nástup TV Nova, kdy návštěvnost v kinech prudce poklesla. V prvních dnech vysílání sice na Nově běžely upoutávky na „Šakalí léta“ téměř neustále, takže propad nebyl tak hrozný jako u jiných filmů, ale k laťce nastavené předchozími filmy se muzikál bohužel nedostal.

Podle Jana Hřebejka byl film prodělečný, zaplatil se alespoň v průběhu 90. let, například televizními reprízami nebo prodejem distribučních práv?

Osobně si myslím, že spíš ne. Vzhledem k tomu, že jde o muzikál, byly možnosti zahraniční distribuce téměř nulové, film se prodal jen do pár zemí; prvních sedm let po premiéře měla vysílací práva bezplatně Nova, v souladu s koprodukční smlouvou. I tak šlo o velmi velkorysé podmínky, v té době si za koprodukci brala Česká televize česká i slovenská vysílací práva zdarma navždy (netuším, jak je tomu teď).

Naopak další film od Space-filmu, Kolja, byl velmi úspěšný. Co bylo podle vás hlavní příčinou úspěchu Kolji?

„Kolja“ nebyl projektem Space Films, produkoval ho Jan Svěrák spolu s Ericem Abrahamem; Space Films měl pouze výkonnou produkci a českou a slovenskou kinodistribuci. Důvodů úspěchu je mnoho – scénář Zdeňka Svěráka, „milý český humor“, roztomilý chlapeček v titulní roli… Obtížné bylo ale film prosadit do kin – v té době byly české filmy zárukou prázdných sálů, v době, kdy jsme film programovali, takhle zrovna kina decimoval Tycův film „Už“, kinaři o českém filmu nechtěli ani slyšet. Možná právě těsná spolupráce s kinaři, na níž se podílel jeden z nich, Jan Jíra, zároveň menšinový koproducent filmu, byla tou příčinou. Nebo nezvykle intenzivně pojaté PR, kdy se články o filmu a rozhovory s herci objevovaly snad v každé tiskovině, co tehdy vycházela.

V roce 1996 jste začali vyrábět první adaptaci románu podle Michala Viewegha. Proč až v roce 1996, když Viewegh se stal úspěšným už začátkem 90.let?

Jak vyplývá z výše uvedeného, po „Šakalích letech“, které komerčně nedopadly příliš dobře, se Space Films musel na čas věnovat výkonné produkci a vydělávat peníze, nikoliv investovat.

V té době vznikla také v produkci Čestmíra Kopeckého Výchova dívek v Čechách, spolupracovali jste nějak na jednáních o právech na film?

Ne, měli jsme zájem jen o „Báječná léta pod psa“.

Po roce 2000 jste spolupracovali s ČT na seriálu Místo nahoře. Proč jeho volné pokračování vysílala později Nova?

Protože Česká televize o jeho pokračování neměla zájem, věnovala se vlastním projektům (= na kterých se scenáristicky či dramaturgicky podíleli ti, kdo o případném pokračování „Místa nahoře“ měli rozhodovat).

Produkovali jste také film podle předlohy Miloslava Švandrlíka Černí baroni. Jak se takřka po dvaceti letech díváte na zpracování jeho knihy Doktor od jezera hrochů?

Nijak, práva na „Černé barony“ koupil Barrandov, Space Films dělal pouze výkonnou produkci. „Doktora od jezera hrochů“ jsem ani nečetl ani neviděl a doufám, že toho budu ušetřen i nadále.

1 v době natáčení dosud platil zákon zakazující soukromým osobám vyrábět filmy, to směl pouze stát, proto např. tehdejší ředitel Barrandova, Václav Marhoul, zakázal půjčovat produkci kostýmy z fundusu apod., což bylo pro média skvělé sousto.