Šíleně smutná tragédie

Pokud se chystáte zhlédnout film režiséra nebo režisérky, jejichž tvorba je vám známá nebo dokonce blízká, obvykle přistupujete k samotnému dílu s jistými očekáváními, která se ne vždy musí naplnit. Někdy je to situace nadmíru potěšitelná, zpravidla když vás „váš“ tvůrce/tvůrkyně mile překvapí a natočí film tak, že se po závěrečné titulkové sekvenci zmůžete na chabé „wow“, které ani v nejmenším nevystihuje vaše nadšení. Jindy mu/jí nemůžete přijít na jméno poté, co jste ztratili dvě hodiny života u něčeho, co je vám po závěrečném výčtu stovky jmen a institucí zcela ukradené, nebo vás dokonce irituje troufalost režiséra snímek vůbec vpouštět do kin. A pak jednou vidíte film, u kterého ani v nejmenším netušíte, co si myslet, ba co víc, nemáte ani zdání, proč vlastně nevíte, co si myslet. Tím posledním případem je pro mě právě Rabbit Hole, nejnovější film jednoho z představitelů americké new queer cinema Johna Camerona Mitchella.

Hedwig a Angry Inch (2001) a Shortbus (2006) jsou první dva celovečerní snímky, kterými Mitchell zaujal nejen diváckou obec, ale také filmovou kritiku. Oba se bez nejmenších pochyb jasně řadí právě ke queer filmům nejen obsahem, ale také formou. Jsou nadmíru originální a u obou má obvykle divák/divačka blíže nespecifikovatelný pocit pohody a maximálního přísunu pozitivní energie i navzdory vážným tématům. A nebude to zdaleka jen chytlavou hudbou, originálním scénářem a osobitými postavami, kterými Mitchell nijak nešetří. V těchto dvou filmech je jasně rozpoznatelný jak jeho „režisérský styl“, tak svérázný přístup k tématu ztracenosti nepřizpůsobivého člověka v dnešní společnosti. Jeho třetí celovečerní snímek, Rabbit Hole, je ale hodně velkým krokem stranou. Úmyslně nepíšu ani vpřed, ani vzad, protože by bylo poměrně krátkozraké jedním šmahem odsoudit tento konkrétní příběh o ztrátě a neschopnosti začít nový život a neignorovat přitom způsob, jakým je onen v kinematografii tolikrát zpracovaný námět ztvárněn Johnem Cameronem Mitchellem.

Rabbit Hole vznikla jako adaptace úspěšné divadelní hry dramatika Davida Lindsaye-Abaireho, který současně napsal k filmu i scénář. Jak Mitchell, tak jedna z hlavních producentek a současně protagonistek filmu, Nicole Kidman, se o adaptaci tohoto dramatu delší dobu zajímali. Mitchell krom jiného i z ryze osobních důvodů. Film je totiž věnován jeho bratrovi, který v dětství zemřel na následky vážné nemoci. Oproti Mitchellovým předešlým filmům je Rabbit Hole obsazena známými americkými herci v čele s Kidman a Aaronem Eckhartem, kterého si právě Nicole Kidman osobně vybrala jako svého fiktivního manžela. A nutno říct, že volba to byla více než prozíravá.

Becca (Nicole Kidman) a Howie (Aaron Eckhart) už osm měsíců žijí ze dne na den, resp. od jednoho falešného a všemi silami vynuceného úsměvu k druhému. Šťastné a spokojené manželství ani neprosperuje, ani se nehroutí, zůstává takřka viset ve vzduchoprázdnu někde mezi okamžikem, kdy jim zemřel čtyřletý syn, a mezi snahou překročit tuto ztrátu a začít znovu existovat jako ostatní okolo nich. Na první pohled se zdá, že úspěšnější ve snažení je Howie. Stále udržuje kontakty se svým okolím. Pravidelně se setkává se svým nejlepším kamarádem. Trpělivě vyčkává po boku své ženy a snaží se ji koučovat i v překonávání hrůzy ze života. Společně se nakonec ocitají ve skupině rodičů, kteří ztratili svoje potomky, a alespoň Howie se pokouší zařadit a předstírat pochopení. Becca na druhou stranu žije pro samo snažení, které se stává jedinou vratkou berličkou, která ji drží nad vodou. Falešný úsměv, který vykouzlí pokaždé, když se ocitá ve stavu těsně před nervovým zhroucením, je jedním z projevů excelentního herectví Nicole Kidman, dost možná jednoho z nejlepších v její dosavadní filmové kariéře. Nejděsivější je pak pro Beccu zjištění, že svět se nezastavil, všechno plyne dál, lidé jsou stále šťastní a plní chuti do života, je to jen ona, kdo se zastavil a nemůže se hnout z místa. Postupně se k ní přidává i Howie, pro kterého je čím dál tím obtížnější předstírat pohodu a nenucenost, a tak se nakonec oba upínají k drobným krůčkům, které je třeba podstoupit, aby se vůbec posunuli dál.

Kromě Kidman a Eckharta si zaslouží zmínku i Miles Teller, Dianne Wiest, Tammy Blanchard a v neposlední řadě také Sandra Oh, doposud známá českým divákům především z televizního seriálu Chirurgové, v Rabbit Hole všechno možné, jenom ne sebevědomá a chladně cílevědomá doktorka Christina. Wiest a Blanchard si zahrály matku (Nat) a sestru (Izzy) Beccy. Jako (z pohledu Beccy) nadmíru otravné nebo příliš všímavé a empatické blízké příbuzné komplikují své dceři a sestře život pokaždé, když se setkají. Ne snad proto, že by mezi nimi neexistoval vřelý a milující vztah, ale proto, že ani jedna netuší, jak se v přítomnosti Beccy vlastně chovat, jaká témata probírat, o kom se zmínit. Konverzují o všem možném, jenom ne o tom, co je skutečně podstatné a co je zajímá. Miles Teller ztvárňuje teenagera Jasona, který figuruje v nešťastné smrti Dannyho, Beccina syna. Ve filmu působí jako svého druhu zjevení. Jeho herectví není nikterak omračující v porovnání s Kidman nebo Eckhartem, chvílemi se dokonce zdá, že nehraje vůbec, nebo že dokonce hraje poměrně mizerně, paradoxně je to ale právě on, kdo je vedle ústřední dvojice asi nejpřesvědčivější postavou. Ať už je to herecký um, nebo naprostá neschopnost hrát, je to přesně to, co z Milese Tellera dělá v Rabbit Hole nesmělého vystrašeného kluka, který by dal všechno za jeden změněný okamžik a který nemá nejmenší tušení, jak se chovat v přítomnosti někoho, komu se ve vteřině zhroutil celý svět. Upřímnost a pravděpodobnost chování této postavy je tak omračující, že ve filmech s podobnou tematikou málokdy narazíte na lepší ztvárnění.

Po formální stránce je Rabbit Hole pečlivě vystavěné komorní drama, které staví především na schopnostech ústředních protagonistů a srozumitelném, emocemi nabitém scénáři vycházejícím z úspěšné divadelní hry. Téma není nikterak inovativní, provedení vám také žádný pomyslný šok nenabídne. Síla Rabbit Hole je ale právě ve zprostředkování emocí (podpořených skvělou hudbou Antona Sanka). A třeba dodat, že právě tento cíl se Johnu Cameronu Mitchellovi bez nejmenších pochyb daří. Nejvýraznější je krom smutku a ztracenosti ono napětí hmatatelné napříč celým filmem, díky kterému hrdinové ustrnou v jednom jediném okamžiku v minulosti, a které má tendence přesunout se z plátna (případně obrazovky) i na diváky a divačky.

Největším mínusem snímku v kontextu Mitchellovy tvorby je jeho mainstreamový charakter. Něco, co by mu ne každý vyčítal, někteří by ho dost možná i blahořečili, a ani já nemíním mainstream jako negativní výtku. Nicméně, rozhodně to není film, který by Mitchellovi obdivovatelé očekávali od mistra new queer cinema. Na druhou stranu, lidé se obvykle vyvíjejí a dost možná, že Hedwig a Angry Inch a Shortbus byly pouhou fází, která měla být překonána. Nejen kvůli sobě ale doufám, že to tak není a tím filmem, který vybočuje, bude právě Rabbit Hole. Nicméně, i kdyby to tak nebylo a Rabbit Hole se pro Mitchella stal do budoucna standardem, byl by to zatraceně kvalitní příklad mainstreamové kinematografie, pro který rozhodně stojí strávit hodinu a půl v kině.

Rabbit Hole

Režie: John Cameron Mitchell

Scénář a divadelní předloha: David Lindsay – Abaire

Kamera: Frank G. DeMarco

Střih: Joe Klotz

Hudba: Anton Sanko

Hrají: Nicole Kidman (Becca), Aaron Eckhart (Howie), Miles Teller (Jason), Dianne Wiest (Nat), Tammy Blanchard (Izzy), Sandra Oh (Gaby), Giancarlo Esposito (Auggie), Jon Tenney (Rick) ad.

USA, 2010, 91 min.