Takoví jsme byli…? (část II.)

Zhruba týden po první filmové projekci byl ve čtvrtek 2. prosince v pražském kině Ponrepo  následoval druhý cyklus dokumentárních filmů, mapujících v nejrůznějších žánrech i interpretacích historii našeho národa. Pokračování akce se konalo opět pod záštitou Mgr. Lucie Česálkové, Ph.D. a i tentokrát byla zachována šablona čtyř samostatných bloků, které mají za úkol v co nejširším záběru postihnout zvolené téma.

Jako první byly po nutném kompromisu uvedeny Cesty žen, panoramatické zachycení ženské úlohy ve společnosti dvacátého století a její postavení na trhu práce, v domácnosti, v krizových situacích a v osobním životě. Vesnická dopisovatelka (režie Václav Táborský, 1951) je ilustrativním obrázkem euforií kolektivizace pohlcené družstevnice, která se periodickým přispíváním do Zemědělských novin pokouší o změny v domovské obci; čile agituje ve prospěch JZD a nechybí ani tam, kde hrozí nesváry a pasivní přístup k práci na poli. Děvčata z centrály (režie Drahoslav Holub, 1952) nás zavádějí mezi telefonistky, jež slouží jako přepojovatelky meziměstských hovorů. V krátkém sledu nám je postupně představena skupina mladých dívek a detailně popsána jejich náročná profese, nelehká a psychicky vyčerpávající, vyžadující čtyřiadvacetihodinovou obsluhu. V interview Dívka (režie Vít Olmer, 1966) otevírá MUDr. Heda Škrdlantová svou životní pouť, která přes lékařskou ordinaci vedla až k filmovému studiu (mnozí diváci si ji jistě vybaví jako jednu z hlavních protagonistek komedie Zdeňka Podskalského Spadla z měsíce z roku 1961); ve stejnojmenném snímku Striptérka (režie Ivan Soeldner, 1968) poodhalujeme rub a líc tohoto lechtivého povolání, které si svou daň vybírá především na výchově potomků a v nemožnosti získat stálého partnera; unikátní a ve své době neporazitelné dívčí fotbalové družstvo pod názvem Holky z Edenu (režie Bohumil Svoboda, 1979) vytváří zajímavou a v mnohém silně netypickou formu čistě mužské sportovní hry. V Ženách dneška (režie Miroslav Hrubý, 1978) je konfrontována otázka postavení žen v minulosti a dnes s akcentem na současnost, kdy ženy zastávají významné funkce v nejrůznějších oborech. Zahrada plná plenek (režie Drahomíra Vihanová, 1982) je lupou mířící mezi matky-samoživitelky; v autentických zpovědích se před námi otevírají bolestné životní osudy dvacetiletých dívek, které z nejrůznějších příčin zůstaly sami a jen těžce se smiřují se svou novou rolí. V Rekonstrukci případu 16leté V.M. (režie Jaroslav Šikl, 1982) zpovídá populární moderátor Přemek Podlaha náhodné kolemjdoucí mladších let, kteří bez výjimky tvoří abnormálně promiskuitní skupinu obyvatel, toužící po nevázaném sexuálním styku s více partnery, neakceptující rizika pohlavních chorob, nechtěného otěhotnění a dalších negativních příznaků této formy života, na což vzápětí reaguje i snímek Prvních 25 je nejtěžších (režie Mira Erdevički, 1990), reflektující porevoluční snahy mladých pohledných dívek zajistit si život v bezstarostném luxusu přes postele movitých zahraničních klientů.

Druhý blok, souhrnně označený jako Sport pro pětiletku, se zabývá fenoménem sportu jako jedné z nejvýraznějších dominant naší národní identity a na vybraných disciplínách reflektuje odhodlání, píli i zasloužené úspěchy na zahraničních utkáních. Pásmo otevřel animovaný Závodník (režie Čeněk Duba, 1948), v němž neposedný chlapeček v dětském kočárku vyráží na divokou jízdu po závodních okruzích, následovaný půlhodinovým medailonem čtyřnásobného olympijského vítěze ve vytrvalostním běhu Emila Zátopka (režie Pavel Blumenfeld, 1954) a kooperací československých a východoněmeckých hokejistů a krasobluslařů v Přátelství sportovců (režie Jiří Jeřábek, 1953). Snímky Záběry ze Spartakiády (režie Emanuel Kaněra, 1955) a Spartakiáda (kolektiv, 1956) zachycují na barevném filmu ohromující monumentalitu této dnes odsuzované ikony socialismu; v závěrečném To nechce klid (režie František Papoušek, 1961) se tvůrci zabývají obezitou a nabízejí rady, jak si udržet fyzickou kondici bez zbytečného a nadměrného přejídání pravidelným pohybem na zemi i ve vodě.

Blok Dvojí svědectví byl koncipován jako reflexe historických milníků dvacátého století v rámci celovečerního dokumentu Svědectví (část první, režie Pavel Háša a Ivo Toman, 1963), kde od katastrofálního roku 1929, kdy došlo ke krachu na newyorské burze, sledujeme postupný pád československé demokracie a nástup nacismu až po osudný 15. březen 1939, v němž zhasly poslední naděje na samostatnou existenci. Rizika civilizace (režie Petr Ruttner, 1965) jsou sledem přednášek odborníků na téma zvyšujícího se nárůstu civilizačních chorob a objasnění jejich vzniku, příčin a možného zmírnění nebo částečné eliminace.

Poslední pásmo, nazvané Družba, shromáždilo filmy z nejrůznějších prostředí, ale určitým spojovatelem je zde motiv spolupráce. V Atomové energii (režie Vojtěch Količ, 1956) získáme přehled o stavu protonů, elektronů a neutronů v jádru atomu; v Přátelích (režie Drahoslav Holub, 1956) se v rámci Mezinárodního táboru míru spřátelí český a francouzský chlapec; v retrospektivním Jak jsme začínali (režie Drahoslav Holub, 1965) tvůrce zajímal pohled někdejších mládežníků na léta jejich svazácké minulosti na tzv. Tratích mládeže a v Bitvě pod zemí (režie Drahoslav Holub, 1949) se parta mladých nadšených horníků rozhodne lépe zorganizovat práci v dolech, což se samozřejmě nemůže minout účinkem a v závěru si společně s rozradostněným kolektivem můžeme zanotovat optimistický Pochod horníků. Rumunský snímek Cesta družby a přátelství (režie Zdeněk Kopáč, 1958) reflektuje spřátelené vazby Českoslovenka a Rumunska, v dokumentu máme možnost sledovat politická jednání i neformální schůzky tehdejších státníků, prezidentů Antonína Novotného a Iona Gheorghe Maurera.

Závěrem tedy nezbývá než doufat, že se v budoucnu podobných ucelených prezentací dokumentárních filmů uskuteční ještě několik, neboť jakákoli procházka naší minulostí přispívá k objektivnímu vnímání složitých fází dvacátého století, překypujícího paradoxy i tam, kde bychom to možná ani sami nečekali. V tom je filmový materiál nemilosrdný a zároveň stoprocentně pravdivý. Jako život sám.

Dějiny české kinematografie III – dokumentární film
kino Ponrepo, 2. prosince 2010

BLOK I. – CESTY ŽEN
○Vesnická zapisovatelka (režie Václav Táborský, 1951, 17 min)
○Děvčata z centrály (režie Drahoslav Holub, 1952, 12 min)
○Dívka (režie Vít Olmer, 1966, 12 min)
○Striptérka (režie Ivan Soeldner, 1968, 9 min)
○Holky z Edenu (režie Bohumil Sobotka, 1979, 17 min)
○Ženy dneška (režie Miroslav Hrubý, 1978, 8 min)
○Zahrada plná plenek (režie Drahomíra Vihanová, 1982, 15 min)
○Rekonstrukce případu 16leté V.M. (režie Jaroslav Šikl, 1982, 11 min)
○Prvních 25 je nejtěžších (režie Mira Erdevički, 1990, 12 min)

BLOK II. – SPORT PRO PĚTILETKU
○Závodník (režie Čeněk Duba, 1948, 10 min), animovaný
○Přátelství sportovců (režie Jiří Jeřábek, 1953, 14 min)
○Emil Zátopek (režie Pavel Blumenfeld, 1954, 35 min)
○Záběry ze Spartakiády (režie Emanuel Kaněra, 1955, 11 min)
○Spartakiáda (kolektiv, 1956, 15 min)
○To nechce klid (režie František Papoušek, 1961, 7 min)

BLOK III. – DVOJÍ SVĚDECTVÍ
○Svědectví (první část, režie Pavel Háša a Ivo Toman, 1963, 90 min)
○Rizika civilizace (režie Petr Ruttner, 1965, 30 min)

BLOK IV. – DRUŽBA
○Atomová energie (režie Vojtěch Količ, 1956, 29 min)
○Přátelé (režie Drahoslav Holub, 1956, 16 min)
○Jak jsme začínali (režie Drahoslav Holub, 1965, 27 min)
○Cesta družby a přátelství (režie Zdeněk Kopáč, 1958, 14 min), rumunská verze
○Bitva pod zemí (režie Drahoslav Holub, 1949, 16 min)