Život začíná v šestnácti

Biografický snímek o první rockové dívčí kapele v historii hudebního showbyznysu, losangeleských The Runaways, se snaží nastínit, proč měla jejich kariéra tak krátkého trvání a současně blíže představuje její dvě velké osobnosti, Joan Jett a Cherie Currie.

„Hello daddy, hello mom, I’m your ch ch ch ch ch cherry bomb!“ vřískala v bílém korzetu s černými podvazky drobounká náctiletá blondýnka, již nazývali zbloudilou dcerou Davida Bowieho a Brigitte Bardot, Cherie Currie z The Runaways.

Snad nejznámější look Cherie Currie. zdroj: last.fm

Jako první dívčí kapela prolomily The Runaways v polovině sedmdesátých let ledy hudebního showbyznysu. Sestavit rockovou kapelu ze samých dívek, navíc teenagerek, byl od jejich manažera, významného hudebního producenta Kima Fowleyho chytrý marketingový tah. Pětice „wild girls“ z Los Angeles dobývala Ameriku, v Japonsku se kvůli nim dokonce strhla davová hysterie. Nicméně jejich nedospělost, despotický Fowley, drogy, protichůdné povahy, vzájemná nevraživost (zejména mezi Litou Ford a Cherie Currie) a rozcházející se tvůrčí záměry zapříčinily jejich předčasný pád. Během slavného japonského turné se nejprve psychicky zhroutila basistka Jackie Fox, jež nezvládla nápor slávy a pokusila se o sebevraždu, a krátce nato skupinu opustila i hlavní zpěvačka Cherie Currie. Potenciál slibně rozběhnuté kapely postupně klesal a po dalších dvou letech její existence bylo všem jasné, že The Runaways vjely do slepé uličky. Jejich definitivní konec nastal po odchodu Joan Jett, jež v hudební kariéře dále pokračovala se skupinou Blackhearts, s níž znovu koncertuje i v současnosti, a založila vlastní label Blackhearts Productions. Její hity I love rock ’n’ roll, Bad reputation nebo Crimson and Clover zná dnes (minimálně z celé řady coververzí) každý. Cherie Currie se po odchodu z The Runaways pokoušela uchytit ve filmovém průmyslu, po boku Jodie Foster si zahrála ve filmu Adriana Lynea Liščata (Foxes, 1980) nebo s Demi Moore v propadákovém sci-fi hororu Parasite (1982). Její hereckou kariéru však utnuly dlouhodobé problémy s drogami a alkoholem.

Natočit snímek zachycující osudy legendární dívčí kapely se jako svůj celovečerní debut rozhodla  kanadská fotografka italského původu Floria Sigismondi (1965). Není náhoda, že si pro režijní prvotinu vybrala právě látku z hudebního showbyznysu – Sigismondi má totiž ve zdejší branži jméno jakožto úspěšná režisérka videoklipů. Točila například videa k písním Davida Bowieho, Marilyna Mansona, The White Stripes, dále pro Christinu Aguileru, Björk, Sigur Rós, Interpol a naposledy například videoklip pro The Dead Weather. Sigismondi je navíc provdaná za zpěváka Lilliana Berlina (podle jehož autobiografické knihy mj. před čtyřmi roky natočila krátkometrážní film Postmortem Bliss tematizující zpěvákovu závislost na antidepresivech během dospívání), který se svými dvěma bratry vystupuje v punkorockové kapele Living Things. Ti se na The Runaways podíleli prací na soundtracku a dokonce zde měli ztělesnit spřízněné punkery The Ramones. Ve výsledném sestřihu byste je však hledali marně.

Floria Sigismondi se svými hereckými hvězdami, Dakotou Fanning a Kristen Stewart zdroj: www.movieline.com

Snímek Florie Sigismondi, který měl světovou premiéru letos v lednu na filmovém festivalu v Sundance, koncentruje pozornost především na dvě hlavní osobnosti kapely, Joan Jett a Cherie Currie. Režisérka si sama napsala scénář, přičemž vycházela z memoárů hlavní zpěvačky The Runaways, Neon Angel: The Cherie Currie Story (film se měl původně jmenovat Neon Angels), které jsou vzpomínkami na její bouřlivé dospívání po boku ostatních členek kapely, drogové a sexuální zkušenosti a problémy v rodině. Samotná Joan Jett snímek zaštítila jako výkonná producentka a společně s Cherie Currie své herecké představitelky Kristen Stewart a Dakotu Fanning během natáčení podporovaly a konzultovaly s nimi jejich role. Zbytku kapely se ve filmu většího prostoru nedostává. Důvodem je jednak režisérčin záměr portrétovat předně vztah mezi Joan a Cherie a současně i fakt, že ostatní členky The Runaways se od filmu víceméně distancovaly. V příběhu jsou sice zachována jejich skutečná jména, ale všechny stojí tak nějak v pozadí. Trojici pomyslně vévodí bubenice Sandy West, jež skupinu společně s Joan Jett založila a která v roce 2006 podlehla rakovině plic, tudíž se k filmu již sama nemohla vyjádřit. Vyloženě odmítavě se k produkci postavila hlavní kytaristka Lita Ford. Avšak i přes malý prostor, který se jí tu dostává, jde její vznětlivá povaha a antipatie vůči Cherie Currie dobře znát. A konečně Jackie Fox, jedna z pěti basových kytaristek, které se v The Runaways během celé jejich kariéry vystřídaly a jež s nimi hrála na vrcholu jejich slávy, doslova odmítla dát práva k tomu být ve filmu Florie Sigismondi vyobrazena. Její osoba tak musela být nahrazena fiktivní postavou jménem Robin Robins.

Za touto až manýristickou odmítavostí nelze nevidět osobní střety a vzájemnou nevraživost mezi ex-Runaways. Opačný postoj totiž tyto hudebnice zaujaly v rámci filmového projektu Vicki Blue, která v druhé polovině roku 1977 ve skupině nahradila basistku Jackie Fox. Ta o svých bývalých kolegyních před pár lety natočila dokumentární snímek Edgeplay: A Film About The Runaways (2004) bohatý na jejich místy více než upřímné výpovědi, a jehož kompletnost tentokrát pro změnu zhatilo odmítavé gesto Joan Jett. Edgeplay je téměř dvouhodinovou intimní zpovědí, přičemž ani jedna z vystupujících žen nemá problém s ostýchavostí, ba naopak. Otevřeně vypovídají o působení v kapele a zkušenostech s drogami, alkoholem a sexem (Cherie Currie například nepokrytě hovoří o sexuálním vztahu s Joan Jett). S kontroverzním Kimem Fowleym, jenž zde rovněž osobně vystupuje, pak nejčastěji spojují slovo „zneužívání“. Koncept Fowleyho jako padoucha se ostatně objevuje i ve snímku Florie Sigismondi. Svérázného tyranského manažera si zde s velkou přesvědčivostí zahrál Michael Shannon.

The Runaways na vrcholu své slávy.

Z hlediska žánru snímek tradičně zobrazuje všechny stěžejní momenty kariéry The Runaways. Zachycuje proces jejich vzniku, seznámení zakládajících členek Joan Jett a Sandy West prostřednictvím Kima Fowleyho, netradiční casting na hlavní zpěvačku, spontánně impulsivní skládání kultovní skladby Cherry Bomb, nesnadné začátky kapely, kontrakt s Mercury Records, slavné turné po Japonsku a následně rychlý pád zapříčiněný odchodem Currie (ve skutečnosti The Runaways vystupovaly ještě další dva roky). Snímek dále nastiňuje snahy Cherie Currie prosadit se u filmu a její přetrvávající problémy s návykovými látkami a současně i budoucí úspěšnou kariéru Joan Jett se skupinou Blackhearts. Kromě vztahu Joan a Cherie, při jehož zobrazení se Sigismondi nebojí zacházet do intimností, zachycuje film i boj The Runaways o všeobecné uznání, o to, aby byly předně vnímány jako muzikantky a ne reklamní produkt. Aby byly oceňovány pro svou práci a ne vzhled, což jim ostatně ztížila aféra s pornografií zavánějícími snímky Cherie Currie pro japonský magazín a bulvární pomluvy, jež v rámci marketingových tahů šířil i samotný Fowley, a které Sigismondi ve filmu ukazuje jako hlavní podněty, které rozvířily vzájemnou nevraživost mezi členkami kapely a počáteční impuls jejich rozpadu. Upozaděním ostatních členek The Runaways a jejich odtažitým vztahem k Joan a Cherie se režisérce mj. daří nastínit povahové rozdíly a celkovou nesourodost kapely, v níž zkrátka nebylo příliš prostoru pro přátelská pouta. Kristen Stewart jako Joan Jett zde funguje jako onen stmelující prvek, diplomat, který se snaží na všech frontách vyjednat mír.

Cherie Currie à la David Bowie. Jako ostrá rebelka se nebála dát najevo svůj názor.

Při charakterizaci hlavních hrdinek Sigismondi nezapomíná i na jejich hudební idoly, jež nepřehlédnutelně ovlivnily jejich styl. S patnáctiletou Cherie Currie se seznamujeme coby s oddanou fanynkou Davida Bowieho. Před zrcadlem si ráznými pohyby nůžek sestříhává panensky plavé vlasy, na tvář maluje červený blesk a posléze v ziggyovské vizáži vystupuje ve školní talentové show. Přestože se s Bowieho písní Lady Grinning Soul u vrstevníků nedočká vřelého přijetí, soutěž (možná právě pro svou neústupnost) vyhraje. Joan Jett zase poznáváme jako vyznavačku rebelské Suzi Quatro. Napodobujíc její image (účes, kožená bunda) se poflakuje po ulicích a na elektrickou kytaru si vybrnákvá životní heslo „I’m the wild one…“ Floria Sigismondi tak glam-rock styl vyzdvihuje jako jeden z principů, které obě dívky svedl dohromady. Režisérčina zkušenost s tvorbou hudebních videoklipů jde cítit i z výběru soundtrackových písní, jež dokreslují filmový obraz. Nejen řada hitovek The Runaways a Joan Jett and the Blackhearts, ale i zmiňovaného Davida Bowieho, Suzi Quatro a například i The Stooges jsou výstižným komentářem k tomu, co vidíme na plátně a k celkové atmosféře filmu vůbec. Její The Runaways tak úspěšně fungují ve všech stránkách. Pokud jste fanoušky žánru, dost možná se přistihnete při myšlence, že jej chcete vidět zas a znovu.

The Runaways
Scénář a režie: Floria Sigismondi
Kamera: Benoît Debie
Střih: Richard Chew
Hrají: Kristen Stewart, Dakota Fanning, Michael Shannon, Stella Maeve a další
USA, 2010, 106 min.
V USA na Blu-ray a DVD od 20. 7. 2010