Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Místo, kde zemřelo pochopení

Místo, kde zemřelo pochopení

RECENZE: Agora (režie: Alejandro Amenábar, 2009) – MAREK HOLAN –

Kdyby vám někdy někdo položil otázku, zdali si myslíte, že může být zábavný film, jehož hlavní postavou je filozof, který se celý svůj produktivní život zabývá tím, jakým způsobem se pohybují vesmírná tělesa naší sluneční soustavy, jaká by byla vaše odpověď? Hned na úvod je však třeba říci, že nový film Alejandra Amenábara není tak docela tento případ. Protagonistou není „ten“ filozof, nýbrž „ta“ filozofka a tím nejdůležitějším hrdinou tentokrát není ani tak člověk, jako místo – agora.

Španělský autor (záměrně nepíši „režisér“) Alejandro Amenábar se do povědomí filmové obce zapsal výrazně atmosférickými snímky, na nichž se z řemeslného hlediska podílí velmi komplexním způsobem – s výjimkou Agory byl vždy minimálně spoluautorem hudby, u každého svého filmu doposud spolupracoval na scénáři, v některých z nich dokonce hrál. Většina jeho snímků měla alespoň něco málo společného s thrillerem nebo mysteriózním filmem. Z řady se vyčleňuje oscarový Hlas moře, a po něm následující Agora v nově vytyčeném směru pokračuje. Tato tendence dle mého názoru není způsobena tím, že by Amenábarovi zvlhl thrillerový prach (spekulace), navíc – milovníci napětí si do jisté míry přijdou na své v obou zmíněných případech. Mnohem důležitější než nějaké žánrové škatulkování a předsudky je však fakt, že to nejsilnější z autorova přístupu zůstalo neochvějně stát na svém místě – hutná atmosféra.

Agora – místo shromáždění i rozkolu

Celý film je zasazen do nadčasového a zároveň univerzálního kontextu „vesmírným“ záběrem na planetu Zemi. Tento prvek se nese snímkem jako leitmotiv a prezentuje člověka jen jako malou částečku v nepředstavitelném a nepochopitelném prostoru. Ve spojení s tematickou složkou film posunuje až k existenciálním rozměrům. Z rozlehlého vesmíru se dostáváme na zemi, konkrétně do období, které je charakteristické hlubokým propadem a krizí hodnot – na konec 4. století našeho letopočtu. Tahoun starověkého světa a symbol starých jistot a řádu, římská říše, je rozklížena náboženskými a názorovými spory, dochází k celospolečenskému úpadku. Děj filmu je zasazen do alexandrijské provincie, jejíž občané se mohou pyšnit velkým zájmem o učenost a posouváním hranic lidského vědění a inteligence. I k těmto účelům slouží tamější knihovna, schraňující ohromné množství spisů. Právě zde má svůj druhý domov filozofka Hypatie (Rachel Weisz), která se vzdala své ženskosti ve prospěch vědy. Místo muže se rozhodla milovat myšlení. Oproti knihovně a snaze Hypatie a jejích žáků nalézt ve vesmíru harmonii zde stojí titulní místo – agora. Starověké shromaždiště a centrum politického a společenského života se stane protikladem hledání jednoty a řádu, když zde dojde k několika střetům rychle se etablujícího křesťanství a starého polyteistického modloslužebnictví. Neutěšená náboženská situace vyústí v krvavé čistky a politicko-mocenskou nestabilitu, kterou (jak tomu ve filmech a často i v životě bývá) odnesou ti nejslabší.

Davus je své paní více než oddán. Kvůli lásce, která nemůže dojít naplnění zkusí cokoliv.

Když je náboženství znásilněno

Agora není pozitivní film. Ostatně, Alejandro Amenábar příliš pozitivních filmů za svou kariéru nenatočil (přibližně žádný). Ve svých snímcích se nebojí tnout i do velmi bolavých míst moderní společnosti a nejinak je tomu i zde. Tentokrát se pustil do zápasu s ideologií a to dokonce s TOU ideologií, na níž stojí samotné základy tzv. západní společnosti. Ale vše popořádku.

Jak již bylo zmíněno výše, záběr na „modrou planetu“ z pohledu něčeho, co dalece přesahuje naše myšlenkové možnosti, je perfektně zvolený a naprosto všeříkající. Bylo by značně krátkozraké se domnívat, že je na začátku ukázaná Země, „protože právě o ní a její místo v kontextu vesmírných těles Hypatii jde“. To je sice pravda, ale vzhledem k tomu, že tato myslitelka a její teoretické závěry jsou jen slabou polovinou tematické linie filmu, musíme hledat pravý význam ještě někde jinde. Agora totiž dává smysl pouze tehdy, když je vnímána jako celek. Její síla tkví v koherentnosti a komplexnosti, její poselství je určeno převážně lidem s kritickým myšlením a existenciálním pohledem na svět.

„Kdo by mohl věřit bohu, který má místo koruny květináč!“ Ammonius je charizmatický řečník, ale zároveň psychicky labilní jedinec.

Už jen samotný reklamní plakát v sobě nese základní rozpor filmu – je zde vyobrazena protagonistka Hypatie a spolu s ní nápis Agora. Již zde je vytvořen protiklad. Zatímco Hypatie je symbolem rozumnosti, svobody, kritického i pochybujícího myšlení a zároveň snahy najít harmonii, agora je místo, které se stává alegorií mezilidského boje a nenávisti. Rozdíl mezi linií svobodomyslné filozofky a linií nábožensko-mocenských bojů je ten, že ačkoliv se obě dvě vyznačují konfliktním střetem principů (Hypatie proti sobě staví teze; různé zájmové skupiny zde bojují o moc), jedna směřuje k řádu a druhá zobrazuje snahu prosadit vlastní pravdu na úkor někoho jiného. Je evidentní, která linie je která a jaká z nich nakonec převládne.

Jeden z nejlepších záběrů filmu – skvělé propojení výrazové a výpovědní hodnoty obrazu, ukazující doslova i přeneseně „svět vzhůru nohama“

Hlavními antagonisty příběhu jsou křesťané. Nevím, jaký je subjektivní pohled Alejandra Amenábara na samotné náboženství, ale lidi, kteří jej vyznávají asi nemá úplně v lásce. Již v Hlasu moře postavil křesťany do pozice dogmatických školometů a zde jim lidově řečeno „dává na frak“ ještě více. Jistý je fakt, že oba dva snímky svým způsobem zobrazují boj člověka za svobodu a v obou případech jsou proti této svobodě postaveni právě křesťané. Těžko říci, je-li to náhoda. Osobně si myslím, že nejdříve ze všeho je třeba důsledně se vyhnout zkreslenému pohledu, který dnešní svět tímto směrem vrhá. Vyložit si problematiku zobrazenou v Agoře prvoplánově (tj. náboženství je nepřítelem svobodného myšlení) a pohlížet na křesťany téměř jako na nositele zárodků myšlenky „konečného řešení židovské otázky“ – to je trošku přitažené za vlasy. Stejně jako ve všech dějinných epochách a v případech různých ideologií je i zde potřeba rozlišovat mezi „ideologií“ a „lidmi provozujícími vlastní choutky ve jménu ideologie“. V tomto bodu je Amenábarova kritika obecně platná. On sám zde totiž zobrazuje lidi a jejich cíle a snahy. Je schopen pohlédnout na to, jak si člověk projektuje své touhy do ideologie, namísto toho aby projektoval ideologii do svého života. Typickým příkladem je argumentace charizmatického fanatika Ammonia (Ashraf Barhom), který doslova „znásilňuje“ náboženství, když před průchodem plameny praví: „Je-li můj Bůh ten pravý, pak projdu tímto ohněm.“ Amenábarovy výtky platí bez výjimky všem lidem, kteří se pokrytecky hájí nějakou vyšší pravdou a přitom je jejich skutečným cílem dosažení moci, štěstí, úspěchu nebo sebeprezentování – ať už se jedná o prefekta Orestea (Oscar Isaac), mladého otroka Davea (Max Minghella) nebo biskupa Cyrila (Sami Samir). Samotná Hypatie, jakožto nejmoudřejší postava celého příběhu a navíc žena, tlakům ze strany ideologických pokrytců podléhá a její odsouzení a smrt stvrzuje fakt, že ať se pere o moc kdokoliv, oběťmi jsou většinou ti nepraví.

Orestes touží uspět. V lásce i v kariéře. Za jakou cenu, na tom tak moc nezáleží.

Síla výrazu – síla atmosféry

Alejandro Amenábar, jak jsem již zmínil výše, si během své kariéry vypracoval velmi precizní autorský přístup k tvorbě filmů. Scénář snímku Agora vytvořil se svým dlouholetým spolupracovníkem Mateo Gilem. Zde osobně vnímám největší slabinu filmu. Nejedná se ani tak o to „co“ scénář předkládá, ale spíše „jak“ to činí. Možná jsem při sledování Hanebných panchartů Quentina Tarantina až příliš přičichnul k luxusu celého spektra jazykových projevů, ale přeci jen bych u postav více preferoval autentickou mluvu (zvláště když někteří herci hovoří anglicky s akcentem, který tahá za uši). Rozhodně se ale nechci tvářit rozmarně – tímto nešvarem samozřejmě trpí nepřeberné množství filmů. Z hlediska vnitřní soudržnosti nelze snímku téměř nic vytknout – syžet je pečlivě a logicky vystavěn, autor jde cílevědomě a účelně za svým sdělením a využívá k tomu všech složek (příběh, výrazové prostředky, herečtí představitelé),které skvěle drží pohromadě a jak jsem již poznamenal – podstatný je pro zkoumání tohoto filmu celkový pohled a nahlížení všech linií v pevně poskládaném vzájemném vztahu.

Velká změna se tentokrát udála na postu hudebního skladatele, který Amenábar cele přenechal Dario Marianellimu. Jeho práce se nese v poměrně funkčním duchu, nedopouští se žádných výstřelků ani příliš nepřekvapuje. Hudba je příjemným doplněním, místy svou roli poněkud překračuje a stává se výrazným prvkem (zvláště ve vypjatých scénách, mezi něž patří například drancování alexandrijské knihovny). Mírně postrádá Amenábarovu poloprofesionální skladatelskou specifičnost, což se ale paradoxně k dotvoření hladkého výsledku hodí lépe.

Signifikantním výrazovým prvkem, jehož Amenábar plně využívá již od filmu Ti druzí a který je dodržen i zde, je důraz na estetickou a symbolickou propracovanost obrazu. Kamera Xaviho Giméneze je vskutku zážitkem sama o sobě a výsledek neskýtá pouze krásnou podívanou, ale i hlubší přesahy do celkové výpovědi filmu. Poznávacím znamením jsou velké celky, které z lidí dělají mravence, a leitmotivické záběry Země, posouvající příběh z historicky vymezeného období na úroveň nadčasového poselství. Toto využití obrazu, obviňující člověka z malosti a odsuzující ho zároveň k věčné touze poznat nepochopitelné, výrazně pomáhá jak tvůrcům (kteří se mohou vzdát těžkopádné doslovnosti), tak divákům (kteří bez této doslovnosti mohou film pochopit stejně dobře jako s ní a navíc nemusí nabýt pocitu, že je autor považuje za inteligenčně méně zdatné).

Leitmotivické záběry Země vynikají nejen krásou, ale i symboličností

Pokud jde o herecké představitele, tak kromě výtky týkající se přízvuku byl jejich výběr typově velmi dobrý. Rachel Weisz je sice z „hvězdné trojice“, s níž Amenábar spolupracoval na svých třech posledních filmech (dalšími dvěma jsou Nicole Kidman a Javier Bardem), ta nejméně výrazná, což lze ale brát jako klad hned ze dvou důvodů. Jednak její tvář ze snímku nijak extrémně „hollywoodsky“ netrčí a druhý důvod je ten, že ačkoliv se jedná o hlavní hrdinku, její postava ty ostatní výrazně nepřehrává. Kromě ní lze vyzdvihnout téměř celé obsazení, jmenovitě by bylo možné zmínit například Maxe Minghellu, který během filmu pronese tak čtvrtinu toho, co každá postava, ale i se svým pantomimickým výrazovým rejstříkem si dokáže poradit bravurně. Skvělý je také Ashraf Barhom, jenž svému „šílenému mnichu“ Ammoniovi propůjčil teatrálně expresivní gesta a učinil z něj velmi silnou a zapamatovatelnou postavu.

Černé tečky na obrázku nejsou mravenci, ale lidé. Z pohledu kameramana to ovšem vyjde nastejno.

Potřeba hlubšího pohledu

Agora je náročný a mnohovrstevnatý zážitek. Rozhodně to není „takový pěkný film“, ale velmi syrový výtvor, který zároveň disponuje výrazovou virtuozitou a od diváka vyžaduje maximální soustředěnost. Na škodu určitě není dávka kritického smýšlení, která by ale měla být propojena se schopností dívat se za věci. Podlehnout v tomto případě prvnímu pohledu znamená uvrhnout sebe sama do pasti nesnášenlivosti vůči křesťanství nebo ideologii obecně a odnést si z filmu převážně hořkost. Rozhořčení (ale výhradně nad lidmi a jejich přístupem) by mělo být vystřídáno touhou budovat vztahy a přijímat se navzájem. Nenávist by měla být přebita snahou pochopit.


Agora

Režie: Alejandro Amenábar

Scénář: Alejandro Amenábar, Mateo Gil

Kamera: Xavi Giménez

Střih: Nacho Ruiz Capillas

Hudba: Dario Marianelli

Hrají: Rachel Weisz (Hypatia), Max Minghella (Davus), Oscar Isaac (Orestes), Ashraf Barhom (Ammonius), Rupert Evans (Synesius), Michael Lonsdale (Theon), Sami Samir (Cyril)

Španělsko, 2009, 127 min

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 31

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru